Kdybychom spory mezi premiérem Andrejem Babišem, potažmo celou jeho vládou, a prezidentem Petrem Pavlem brali jako nekonečnou telenovelu, pak jsme se právě dočkali nové epizody.
Ještě ani nebyla ukončena dějová linka o tom, zda prezident pojede, či nepojede na summit NATO v Ankaře, a máme tu téma nové – spor o euro. Jakkoliv to navenek vypadá jako zásadní politické téma, realita je přesně opačná. Jde o počínání stejně bezobsažné a odtržené od reality, jakým byly v uplynulých týdnech spory o Sudetské Němce.
Přejděme od metafory s telenovelou pro změnu na metaforu fotbalovou. Úvodní výkop v novém zápasu mezi premiérem a prezidentem tentokrát má na svědomí hlava státu. Petr Pavel během jednoho ze svých veřejných vystoupení prohlásil, že pakliže by česká koruna měla brzdit rozvoj Česka, bylo by podle něj vhodné opustit sentiment národní měny a přijmout euro.
Jestliže vámi po přečtení této věty cloumají emoce – a je úplně jedno, zda související se souhlasem, či nesouhlasem –, pak se zhluboka nadechněte, počítejte do pěti a následně si uvědomte, že jste se nedozvěděli vůbec nic nového.
Tři roky stará nuda
Že je Petr Pavel příznivcem přijetí společné evropské měny a Andrej Babiš se k tomuto kroku staví zásadně odmítavě, jsme se mohli dozvědět nejpozději v prezidentské kampani. Tam se ani jeden už v prvním kole svým postojem nijak netajil. Zároveň se na těchto pozicích za uplynulé tři roky vůbec nic nezměnilo.
Tak proč se o tom vlastně zase bavíme? Těžko říct. Absencí jiných reálných témat, která jsou teď a tady na stole, Česko rozhodně netrpí. Stačí se podívat na státní rozpočet, bezpečnost, obranu nebo směřování zahraniční politiky. Pakliže chtěl Pavel Babiše jen vyprovokovat, tak se mu to sice zjevně povedlo, ale otázkou zůstává, co z toho kromě mediálního šumu vlastně má.
Stručně a jasně – přijetí eura, ať už na něj máte jakýkoliv názor, vůbec není na stole. To není nic nového, ale v zásadě setrvalý stav trvající prakticky od okamžiku, co jsme se vstupem do Evropské unie zavázali, že ho někdy v budoucnu zavedeme.
Což se tedy asi skutečně někdy stane, jen to rozhodně nebude za této vládní garnitury. A kdyby se nám náhodou v následujících sněmovních volbách obrátily voličské preference a přišla by opět vláda na půdorysu té předchozí, tak to nebude taky. Protože co udělala pro přijetí eura předchozí vláda Petra Fialy? Ano, správně, vůbec nic.
Babišovo divadlo pro Motoristy a SPD
Že Babiš naskakuje na poměrně lacinou Pavlovu vějičku, je jedna věc. Alespoň může před svými voliči sehrát roli hrdinného obránce, který je chrání před něčím, co jim vůbec nehrozí. To sice občas bývá nad rozlišovací schopnosti jeho elektorátu, o elektorátu SPD a Motoristů nemluvě, ale marketingově to funguje.
Co už je ale z Babišovy strany nepříliš pochopitelné, je rámování tohoto sporu do obligátního: „prezident jako lídr opozice tlačí opoziční témata.“ Mějme na paměti, že nejsilnější strana minulé vládní koalice ODS dělala v čele s Fialou vše pro to, aby na přijímání eura vůbec nepřišla řeč.
Že v průzkumech vychází, že většina voličů ODS by proti euru nijak zvlášť nebyla, je v tomto iluzorním sporu o nonexistentní agendu asi už úplně jedno. Nač dávat smysl, když vlastně o nic nejde.
Vraťme se k výroku hlavy státu, který celou debatu vyvolal. Čistě tak, jak je vyřčen, mu vlastně není co vytknout. Kdyby se euru začalo mimořádně dařit, zatímco koruna by zažívala setrvalý strmý pád a objektivně by tato situace poškozovala českou ekonomiku, asi by nám skutečně nic moc jiného nezbývalo.
Jenže takováto situace výhledově nehrozí. A věřte tomu, že první, kdo by si to v takovém případě uvědomil, by nebyl nikdo jiný než Andrej Babiš. Jeho obří byznys – a může se sebevíc tvářit, že s ním nemá nic společného – totiž taky nefunguje v nějakém vakuu, ale v prostoru tržní, v našem případě výrazně proexportní ekonomiky.
Bezuzdná dojmologie z obou zákopů
O euru samozřejmě můžeme diskutovat dle libosti. Každý má právo na názor, byť je to debata primárně ekonomická. Jen ekonomové umí alespoň do nějaké míry kvantifikovat nebo odhadnout možné dopady.
Dlužno dodat, že ani ti se neshodnou a jsou rozděleni tak nějak půl na půl. Jenže reálné ekonomické argumenty zaznívají v české debatě jen vzácně. Většinou se jedná o poměrně bezuzdnou dojmologii až vyloženou propagandu, která nás nikam neposouvá.
Z obou stran barikády slyšíme primárně z kontextu vytržené nesmysly. Jedni vidí v euru nástroj univerzální zkázy, druzí naopak nástroj univerzální spásy. Pravdu nemá ani jedna strana. Že nás koruna a s ní spojená nezávislá měnová politika České národní banky ochránila před inflací? No, to jsme před nedávnem viděli v přímém přenosu, jak perfektně to (ne)fungovalo.
Že se přijetím eura okamžitě dostaneme k pověstnému jednacímu stolu k „velkým klukům Evropy“? To taky není úplně pravda. Spíš jen budeme mít větší motivaci zabývat se něčím, co se nás nově týká a má na nás přímý dopad. Tedy snad.
Nezapomínejme ale na jednu zásadní věc. To, že jsme se k euru kdysi právně zavázali, neznamená, že až si jednou řekneme, že čas dozrál, budeme ho mít lusknutím prstu.
Pořád platí, že musíme striktně splňovat maastrichtská kritéria. Ta sice aktuálně nějak plníme, jenže s výhledem na to, jaké rozpočty se v zemi tvoří a jak se rozvolňují pravidla pro jejich sestavování, je velkou otázkou, jak dlouho nám to vydrží.
Je klidně možné, že zatímco se budeme dál do krve hádat, zda euro přijmout, či nepřijmout, tak ve chvíli, kdy k tomu politicky dospějeme, nám z Bruselu a Frankfurtu jen taktně oznámí, že kvůli našim zruinovaným financím máme smůlu..
