Hlaváček se ve své tvorbě dlouhodobě věnuje sociálním tématům, a to hlavně bydlení a chudobě. V dokumentu Dům bez východu sleduje prostředí takzvaných kořistnických domů. Jde o ubytovny, kde lidé často žijí v extrémních podmínkách a bez reálné šance situaci změnit.
Zásadní podle něj je, že nejde o individuální selhání. „Nemají na výběr, nemají vzdělání, nemají zázemí,“ popisuje v nejnovější epizodě podcastu I want more! Film podle něj ukazuje opakující se vzorec, kdy se lidé do podobných situací nedostávají náhodou, ale kvůli prostředí, ve kterém vyrůstají a žijí. „Oni se produkují a reprodukují právě těmi podmínkami, ve kterých žijí,“ dodává.
Právě to byl jeden z hlavních důvodů, proč se rozhodl téma zpracovat. Ne jako příběh jednotlivců, ale jako pohled na systém, který podobné situace vytváří a udržuje.
Zároveň upozorňuje, že podobné prostředí není okrajovým jevem, ale stabilní součástí české reality. Ubytovny a obchod s chudobou podle něj fungují dlouhodobě právě proto, že na nich někdo vydělává a systém je toleruje.
Proč tomu nerozumíme
Velká část problému podle Hlaváčka nespočívá jen v samotných podmínkách, ale i v tom, jak je společnost vnímá. Lidé bez osobní zkušenosti mají tendenci situaci zjednodušovat a přenášet odpovědnost na jednotlivce. „Spousta komentářů odpovídá nulové zkušenosti s touhle realitou,“ říká.
Typickým příkladem je představa, že si lidé mohou jednoduše najít lepší práci nebo začít znovu. Ve skutečnosti ale často nemají ani základní předpoklady jako stabilní příjem, funkční rodinné zázemí nebo přístup ke vzdělání.
Tohle nepochopení se podle něj promítá i do každodenních situací. Při natáčení se například ukázalo, že ženy z ubytoven si nemohou dovolit účast v médiích bez honoráře, protože by přišly o část příjmu. To, co střední třída vnímá jako příležitost, je pro ně reálná finanční ztráta.
Podle Hlaváčka se tím vytváří uzavřený kruh, kdy společnost problém nevidí nebo ho zjednodušuje, a tím pádem nevzniká tlak na jeho řešení. Místo systémových změn se pak debata točí kolem individuální odpovědnosti.
Hlaváček zdůrazňuje, že dokumentární film pro něj není jen způsob, jak předat informace. Důležité je, aby divák situaci nejen pochopil, ale i prožil.
Proto jeho filmy pracují s opakováním a každodenní zkušeností. Divák tak postupně ztrácí možnost vysvětlit situaci jako výjimku a musí ji přijmout jako realitu.
Po jeho dokončení probíhala konkrétní jednání s policií, která na základě filmu začala aktivně řešit problematiku obchodování s chudobou a připravila vlastní metodiku pro postup v podobných případech. Zároveň vznikly i podklady a návrhy, jak by měly postupovat dál od samospráv po státní úřady. Zkušenost je ale podle něj rozporuplná. Zatímco některé složky státu reagovaly a snažily se situaci řešit, jiné, především soudy, zůstávají uzavřené a změnu odmítají.
Jedním z největších problémů podle něj zůstává rozšířené přesvědčení, že si lidé za svou situaci mohou sami. „Vytváříme nebezpečný svět tím, že říkáme: můžou si za to sami,“ upozorňuje. Podle něj právě změna tohoto uvažování může být prvním krokem k tomu, aby se téma začalo řešit jinak než jako morální selhání jednotlivců.
Pokud vás zajímá, jak vznikají „kořistnické domy“ a proč podle něj systém často chrání spíš ty, kdo na chudobě vydělávají, pusťte si celý rozhovor.
