Empatie není jeden pocit. Neurovědci ji rozkládají na tři odlišné mechanismy, které v mozku fungují do jisté míry nezávisle. David Adam pracuje s definicí profesora Simona Barona-Cohena z Cambridge, podle níž jde o schopnost vcítit se do druhého a reagovat na jeho emoce adekvátní emocí. Jenže za tím jednoduchým popisem se skrývá složitá architektura.
První složka je kognitivní, tzv. teorie mysli. Umožňuje předvídat, co si druhý člověk myslí nebo co chystá. Druhá složka je afektivní. Mozek se přepne do stavu, jako by člověk sám prožíval to, co vidí u druhého, a při pohledu na bolest někoho blízkého se poté aktivují totožné oblasti mozku jako při vlastní bolesti. Třetí složka je prosociální. Pocit, že tě trápí utrpení druhého, tě motivuje jednat. Zavolat záchranku. Pomoct.
„Empatie je tmel společnosti," říká Adam. „To je to, co drží naši společnost pohromadě, a to je důležité pro to, abychom mohli řešit altruismus, kooperaci a mír." Právě proto se jeho výzkum soustředí na neurologii empatie jako klíčový indikátor toho, jak rané trauma osobnost formuje nebo deformuje.
Mozek dlouho nebyl vnímán jako síť, ale jako soubor center, které jsou každé zodpovědné za jinou funkci. Moderní funkční magnetická rezonance tento obraz překreslila. Ukázalo se, že jde o sítě uzlů propojených vlákny, tzv. bílou hmotou. A právě propojenost je to, co trauma nejvíc poškozuje. Chronický stres spouští produkci kortizolu, který je neurotoxický. Stresová osa ho vyplavuje dlouhodobě a nervová vlákna postupně zanikají.
Na snímcích mozku traumatizovaných dětí jsou zploštělé závity, rozšířené mozkové komory, celkově méně tkáně. „Sami sobě si ničíme," říká Adam, a dodává, že za tím stojí adaptační logika. Mozek se přizpůsobuje přežití v ohrožujícím prostředí, i za cenu vlastního poškození.
Srovnání s těžkými psychiatrickými diagnózami přineslo překvapivý výsledek. Mozek dítěte vystaveného traumatu je strukturálně odlišnější od normy než mozek člověka se schizofrenií nebo těžkou depresí. Trauma zasahuje hlouběji a dříve, v době, kdy je mozek nejplastičtější a zároveň nejzranitelnější. Dobrou zprávou je, že nervová vlákna do jisté míry dorůstají zpět. Když se trauma správně terapeuticky ošetří, rezonance to skutečně ukazuje.
Psychopati bolest cítí, a proto ji vyhledávají
Dlouho panoval předpoklad, že psychopati mají empatii sníženou, a proto jsou schopni ubližovat bez výčitek. Výzkum neurovědce Jeana Decetyho z University of Chicago z roku 2009 tento obraz převrátil.
Šestnáct chlapců ve věku 16 až 18 let, polovina s diagnostikovanou agresivní poruchou chování, sledovalo v magnetické rezonanci videoklipy zobrazující fyzickou bolest způsobenou druhé osobě. Výsledky nepotvrdily původní hypotézu. U skupiny s poruchou chování nebyla aktivita sítě bolesti nižší. Byla výrazně vyšší. A souběžně se aktivovalo ventrální striatum, tedy oblast mozku spojenou s odměnou a pocitem uspokojení.
„Psychopati nejenže jsou empatičtí a cítí bolest druhého člověka, ale ta bolest jim dělá radost," vysvětluje Adam. „Ti diktátoři nebo sérioví vrazi nechtějí mít tu moc kvůli moci samotné. Moc je nástroj, aby ti lidi kolem nich trpěli."
Hitler a Havel ze stejného dětství
Empatie v populaci není rovnoměrná. David Adam ji popisuje jako Gaussovu křivku, podobnou rozložením IQ. Na jednom konci jsou lidé toužící po utrpení druhých jako Ted Bundy či Adolf Hitler. Na druhém jsou lidé s hyper-empatií, kteří cítí osobní odpovědnost za stav světa jako Václav Havel, Mahátma Gándhí či princezna Diana.
Když si Adam udělal rešerši životopisů těchto extrémních osobností, narazil na pozoruhodné spojení. Lidé na obou pólech mají překvapivě podobné dětství. Těžké, zpravidla traumatické. A přesto z nich vyrostlo něco diametrálně odlišného.
Právě tohle chce Adamův longitudinální výzkum rozklíčovat. Po dobu až 22 let bude sledovat traumatizované děti a průběžně mapovat, kdo z nich vyrůstá a proč. Co rozhoduje o tom, jakým směrem se mozek vydá.
Část odpovědí již existuje. Zásadní je přítomnost alespoň jedné stabilní osoby, které dítě může věřit, a to, aby se trauma neopakovalo. Ale mnoho faktorů zůstává neprobádaných.
„Ten osud si nevybral," říká Adam o traumatizovaném dítěti. „Je to o tom, co ten člověk může s tím osudem dělat." Děti, které projdou těžkým dětstvím a dostanou včasnou podporu, mohou podle něj rozvinout kapacity, které lidé z klidného rodinného zázemí nikdy nezískají.
