Vesmírný dluh, co nešlo ignorovat
Celý problém starého juliánského kalendáře, který v roce 45 před naším letopočtem zavedl římský císař Julius Caesar, byl v jeho zdánlivé dokonalosti.
Počítal jednoduše s tím, že rok trvá přesně 365 dní a šest hodin. Jenže vesmírná realita je přeci jen o něco složitější. Jak známo, astronomický rok je ve skutečnosti o 11 minut a 14 sekund kratší. Na první pohled zanedbatelná drobnost, která se ale v průběhu staletí proměnila v časovanou bombu.
Každých 128 let totiž tento drobný rozdíl nastřádal jeden celý den k dobru. Kalendář se postupně začal rozcházet s realitou. Jaro přicházelo "papírově" stále dřív.
V 16. století už juliánský kalendář ukazoval o 10 dní více, než jaký byl stav na nebi.
Pro katolickou církev to samozřejmě byla katastrofa. Čert vezmi, kdy začít sklizeň. Průšvihem byly Velikonice - klíčový církevní svátek. Ty se podle tradice musely světit po prvním jarním úplňku, jenže kvůli posunu kalendáře se výpočty začaly hroutit do absurdna.
Papež Řehoř XIII. proto povolal astronomy a rozhodl se praštit pěstí do stolu. Radikální řez.
Den, kdy lidstvo zaspalo deset dní
Řešení je popsáno v papežské bule Inter gravissimas. Aby se smazal historický dluh, bylo potřeba přebytečných 10 dní prostě zrušit. V zemích, které papeže poslechly, tak po čtvrtém říjnu 1582 následoval okamžitě patnáctý říjen. Lidé šli spát na svatého Františka a probudili se o deset dní později.
Tento administrativní skok vyvolal paniku a dokonce odpor. Lidé v Itálii, Polsku a Španělsku, kde reforma začala platit jako první, měli pocit, že jim církev ukradla kus života a dávali to hlasitě najevo.
Dělníci se bouřili, protože se báli, že dostanou menší mzdu, když z měsíce zmizela třetina dní.
Majitelé domů se hádali s nájemníky ohledně činže, věřitelé řešili, jak napočítat úroky z půjček, které kvůli časovému skoku ztratily deset dní splatnosti. Reforma navíc změnila systém přestupných let – nově se roky končící dvěma nulami stávaly přestupnými jen tehdy, pokud byly dělitelné čtyřmi sty. Tím se zajistilo, že se kalendář znovu nerozejde.
České země v kalendářním rozkolu
V tehdejší nábožensky rozdělené Evropě se kalendář okamžitě stal politickou rozbuškou. Katolické státy reformu přijaly hned, ale protestantské a pravoslavné země o novince nechtěly ani slyšet. Mít "papežský" čas znamenalo podrobit se Římu a to tedy v žádném případě.
Výsledkem byl nevídaný chaos, kdy na jedné straně hranic bylo jiné datum než na druhé.
V českých zemích, kde tehdy vládla protestantská většina, narazil pražský arcibiskup Martin Medek na tvrdý odpor. Když se pokusil nový kalendář zavést, stavové se vzbouřili.
Situaci musel v lednu 1584 zachraňovat až císař Rudolf II., který natvrdo nařídil, že po 6. lednu bude okamžitě následovat 17. leden.
Nekatolické obyvatelstvo to neslo extrémně těžce. Lidé odmítali chodit do kostelů podle nového kalendáře a v některých městech musela armáda potlačovat otevřené vzpoury řemeslníků, kteří odmítali slavit „papežské“ svátky.
Evropský časový guláš
Následující desetiletí připomínala cestování v čase. Pokud jste v 17. století cestovali z katolické Francie do protestantské Anglie, posunuli jste se v čase o deset dní zpět. Angličané reformu tvrdohlavě odmítali s tím, že raději budou v rozporu se sluncem než v souladu s papežem.
Když Anglie a její kolonie v Americe nakonec v roce 1752 kapitulovaly a kalendář přijaly, musely smazat už 11 dní. Tehdy propukly masivní pouliční nepokoje v Londýně, při kterých lidé útočili na vládní budovy a skandovali slavné heslo: „Dejte nám našich jedenáct dní!“
Ještě dál zašla situace v Rusku. Pravoslavná církev se juliánského kalendáře držela tak křečovitě, že země podle něj fungovala až do začátku 20. století.
To vedlo k historickým kuriozitám, jako byl start ruských sportovců na olympijských hrách v Londýně v roce 1908. Ruští střelci dorazili na závody s dvanáctidenním zpožděním, protože doma žili v jiném století a vůbec si neuvědomili, že v Evropě už platí jiný čas.
Rusko gregoriánský kalendář zavedlo až po bolševické revoluci v roce 1918, kdy muselo škrtnout rovnou 13 dní.
Vesmírná přesnost za cenu staletého chaosu
Dnes už gregoriánský kalendář považujeme za naprostou samozřejmost, co řídí globální ekonomiku, letectví, naše mobily, světořád. Je natolik přesný, že k odchylce jednoho jediného dne dojde až za zhruba 3 300 let.
Cesta k této vesmírné přesnosti však byla lemována staletími zmatků, politických naschválů a náboženské zášti. Papež Řehoř XIII. sice tehdy riskoval rozkol Evropy, ale zachránil lidstvo před situací, kdy bychom dnes slavili Vánoce uprostřed parného léta.
