Zatímco úředníci po paměti pytlíkovali shořelý katastr, panovník jedním tahem zlikvidoval klíčový dokument, o čemž dobře věděl, že se to bude brzy hodit.
To bylo tak: Češi odjakživa milují papír, razítka a jistotu, že co jim patří, mají někde černé na bílém. Jenže druhý červnový den roku 1541 ukázal, jak fatálně křehká tahle iluze je.
Prahu tehdy postihla jedna z největších katastrof v dějinách města. Oheň kompletně vymazal z mapy Malou Stranu a Hradčany, včetně podstatné části Hradu.
Nešlo ale jen o ohořelé krovy a lidské tragédie. Požár odpálil brutální právní chaos a posloužil jako dokonalý nástroj k upevnění habsburské diktatury.
Fušeřina při opravě Bašty
Celé to přitom začalo naprosto banální neopatrností. Podle dobových pramenů stačilo, že parta řemeslníků nedávala pozor při opravě střechy na zadním traktu domu zvaného Bašta – což je dnešní Šternberský palác na Malostranském náměstí číslo 7.
Stěna jim chytla, od ní střecha a v kombinaci s pekelným suchem a divokým jižním větrem bylo vymalováno.
Díky silnému větru zafungovaly hořící střechy jako obří fén. Žhavé stoupající proudy přenášely oheň bleskově dál. Během několika desítek minut bylo jasné, že ze všeho, co se nacházelo nalevo od Vltavy, moc nezbude.
Pověstná gotická krása původního Hradu, čerstvě vybudovaný Vladislavský sál nebo Ludvíkovo křídlo se štíhlými stanovými střechami... Vše bylo pryč.
Zachránilo se jen pár domů na jižním okraji Malé Strany, kde majitelé v absolutním zoufalství stihli před frontou ohně strhnout vlastní krovy, aby plameny neměly co žrát. Pravý břeh zachránilo jen to, že vítr foukal směrem na sever.
Jak tehdejší levobřežní Praha vlastně vypadala, dnes víme jen díky náhodě. V devadesátých letech minulého století totiž objevili v knihovně ve Würzburgu unikátní perokresbu z let 1536–1537. Je to jediný existující obrazový dokument Prahy před fatálním restartem, který způsobil požár z roku 1541.
O tom, jak hrozný pohled se naskytl na tehdejší město poté, co červený kohout dokonal, okamžitě vydal zprávu v Augsburku tiskař Heynrich Steyner. Ten "zatepla" přeložil text kronikáře Václava Hájka z Libočan a doplnil ho o unikátní ilustraci hořícího Hradu od severu přes Jelení příkop.
Úřednický šlendrián jako záchrana dějin
Skutečný konec světa se ale odehrál v tzv. komnatách Zemských desek. Jako by dnes někdo jedním škrtnutím vymazal kompletní katastr nemovitostí, registry smluv a bankovní konta. Neexistovaly žádné zálohy - co shořelo, to nebylo.
Zemské desky byly v království klíčovým právním dokumentem pro veškeré majetkové vztahy. Nezbylo prakticky nic, s jednou bizarní výjimkou. Zachoval se jediný svazek z let 1316–1324 a to je díky tomu, že jeden z úředníků porušil přísný zákaz odnášení dokumentů a knihu si prostě „vypůjčil“ domů.
Tenhle historický šlendrián paradoxně zachránil aspoň zlomek "katastrální" paměti národa.
Následovala doslova partyzánština. Zemský sněm v prosinci téhož roku nařídil rekonstrukci dat. Úředníci postupovali tak, že dávali registry dohromady z listin, které lidé posílali. Obrovská část se ale sepisovala po paměti očitých svědků.
Dokonalé podhoubí pro podvody a divočinu všeho druhu. Aby se situace nemohla už nikdy opakovat, byl sice zaveden dvojí zápis – jeden na Hradě pražském, druhý na Karlštejně – ale byrokratům to přišlo moc drahé a pracné, takže karlštejnskou sadu o pár let později raději zrušili.
Král na scéně: Když se hodí spálená země
Na tuhle chvíli čekal král Ferdinand I. Požáru zemských desek bezskrupulózně využil k tomu, aby nechal smazat svůj vlastní revers z roku 1526. Byl to revers zásadní. Habsburk v něm uznával, že byl českými stavy svobodně zvolen. Když nebyly desky, nebylo písmo a nebyl slib.
Když se pak o šest let později pražské obce pokusily proti Ferdinandovi rebelovat, tvrdě narazily. Král je zbavil městských privilegií, do čela nasadil své hejtmany a rychtáře a ze svobodného království začal systematicky vyrábět poslušnou provincii.
Na spálených ruinách později vyrostla honosná renesanční a barokní Praha, kterou dnes obdivuje celý svět. Cena za tenhle urbanistický restart ale byla děsivá – totální ztráta gotického dědictví a definitivní konec stavovských svobod.
