Vysílání pro fajnšmekry
Víc než cokoli jiného tenhle formát ukázal, že politici o debatování vlastně vůbec nestojí a vystačí si i s nahodilými výkřiky pro své fanoušky na sociálních sítích. Paradoxním vítězem debaty lídrů se díky tomu stal Andrej Babiš, který vůbec nedorazil.
Nedělní poledne tráví každý různě. Někdo si jen užívá pohodu svátečního rodinného oběda, někdo jiný se baví sledováním politických debat, které se bůhvíproč vysílají právě v tomhle časovém okně. V nadsázce se říká, že trávit neděli ve společnosti politiků na obrazovce může jen fajnšmekr, který se o politiku opravdu zajímá, nebo masochista.
U Karla Havlíčka si jeho voliči mohou říct, jak to skvěle zvládl a nenechal se darebákem Hřibem ukřičet. Hřibovi voliči naopak svému favoritovi zatleskají, jak skvěle naložil darebákovi Havlíčkovi.
Ta poslední na CNN Prima News patřila spíš do druhé kategorie. Dramaturgicky přitom nabízela to nejlepší, co bylo v danou chvíli k mání – šest lídrů šesti nejsilnějších politických stran a hnutí v Česku mělo společně diskutovat o nejzásadnějším zákoně, tedy o státním rozpočtu. Co by se asi tak mohlo pokazit? No, tak nějak všechno...
Terezie Tománková měla ve studiu za vládní koalici Karla Havlíčka, Tomia Okamuru a Petra Macinku, přičemž opoziční strany zastupovali Vít Rakušan, Martin Kupka a Zdeněk Hřib. Ač jde o jednu z nejzkušenějších moderátorek, udržet debatu v kultivovaných kolejích se velmi záhy ukázalo jako takřka nemožné. Šestice politiků totiž do studia zcela očividně vůbec diskutovat nepřišla. Každý si přišel maximálně odvykládat pár svých marketingových frází určených pro jádro vlastní cílové skupiny s tím, že samotný televizní přímý přenos je vlastně jen vedlejším produktem obsahu pro sociální sítě.
Opoziční politici měli vlastně docela ideální startovní pozici. Málokdy se totiž stává, že ani samotné vládní strany nejsou z navrhovaného rozpočtu nijak zvlášť nadšené. Jak SPD, tak Motoristé mají k silně schodkovému rozpočtu ještě silnější výhrady (že pro něj ve finále zvednou ruku, je věc druhá), dokonce i hnutí ANO tak nějak uznává, že rozpočet není ani zdaleka ideální a jde spíš o pomyslné maximum možného. Nicméně situace, kdy by opozice vlastními protinávrhy vládní rozpočtové plány rozbořila jako domeček z karet a ukázala, že by dokázala spravovat státní kasu lépe, nenastala. Když nějaký opoziční návrh náhodou padl, ve vzájemném překřikování úplně zapadl.
Překvapivé možná bylo to, že tentokrát to nebyli tradičně debatně neukáznění Okamura s Macinkou, kdo způsobil totální rozklad čehokoli, co se alespoň snažilo tvářit jako odborná politická diskuse. Vítr z plachet oběma sebral Zdeněk Hřib, který se rozhodl, že Okamurovi vezme jeho věčné skákání do řeči s kulometnou kadencí v zásadě nahodilých osobních útoků, které s tématem souvisí buď okrajově, nebo vůbec,
Macinkovi sebere jeho blazeovanou aroganci a snahu hlavně oponenta ponížit, a proti Karlu Havlíčkovi spustí proud výčitek za „hříchy z mládí" v podobě kritiky toho, co Havlíček dělal před vstupem do politiky. Pokud váháte, jakou to mělo souvislost se státním rozpočtem pro následující rok, ušetříme vám čas – žádnou.
Macinka se alespoň rozhodl nenechat se Hřibem „přemacinkovat", a tak mu v nestřeženém okamžiku vpálil, ať drží hubu. Terezie Tománková se snažila, seč mohla, ale uřídit takový chaos bohužel nebylo v lidských silách. Záběry na to, jak moderátorka debatu přerušuje s tím, že ji může i úplně ukončit, a politici ji ostentativně ignorují a dál na sebe zpoza diskusních pultíků cosi pokřikují, budiž smutným mementem stavu české politiky jako takové. Konflikt už dávno není důsledkem nelehkého hledání kompromisů.
Na to se totiž ze všech stran politického spektra rezignovalo a konflikt se povýšil na středobod politického dění. Jako by už nešlo o to, kdo vlastně co nabízí za pozitivní vizi, ale o to, kdo se umí ostřeji vymezit vůči svým oponentům.
Nejsmutnější na tom všem je, že na otázku, která po podobných debatách bývá s oblibou kladena komentátorům, tedy kdo vlastně v oné debatě vyhrál, se jen obtížně hledá odpověď. Ve studiu vyhráli tak trochu všichni a vlastně nikdo. Mimo studio je vítězem ten, kdo do něj vůbec nedorazil.
Někomu stačí nepřijít, jinému Ukrajinci
Když začneme od konce, Andreji Babišovi stačilo nepřijít a stát se tak oním pověstným třetím, který se směje, když se dva (nebo v tomto případě šest) perou. Navíc si vše, co má k rozpočtu na srdci, může bez jakýchkoli zábran, oponentury a nepříjemných otázek moderátorky odvykládat u sebe na Instagramu, případně v podcastu s Karlem Havlíčkem, který mu pokládá výhradně dotazy typu: „A jak to děláte, že jste tak skvělý?"
U Karla Havlíčka si jeho voliči mohou říct, jak to skvěle zvládl a nenechal se darebákem Hřibem ukřičet. Hřibovi voliči naopak svému favoritovi zatleskají, jak skvěle naložil darebákovi Havlíčkovi. A Macinkovo motoristické publikum jen ocení, že to „držte hubu" řekl Hřibovi bez jakékoli cenzury, což se od nekorektního ministra tak nějak očekává.
Že nemá pravdu nikdo a jde jen o projevy tribalismu nejhrubšího zrna, nikoho moc nezajímá. Okamura si své splnil tím, že řekl, že by sebral peníze Ukrajincům, což jeho voličům zjevně stačí. Předsedové STAN a ODS Rakušan s Kupkou sice vsadili na slušnost, ale bylo jim to ve finále úplně k ničemu, protože slušnost přestala zbývající zúčastněné zajímat, sotva se spustil kamerový záznam.
To je mimochodem druhá strana téže mince neduhů české politiky. Logicky by se mohlo zdát, že když na sebe všichni jen křičí a napadají se, bude mezi tím jakýkoli „kliďas" působit jako zjevení. Jenže to platilo naposledy tak před deseti lety. Dnes se míra (ne)únosnosti toho, jak vyostřené podobné debaty jsou, posunula natolik, že kdo v nich chce být klidný a věcný, bude jen upozaděn a zadupán do země.
Kupka s Rakušanem jsou možná morálními vítězi, ale těžko si někdo vzpomene na to, co vlastně říkali, protože divák je už navyklý, že jeho pozornost strhává spor. Při pohledu na vývoj preferencí se navíc nejde zbavit dojmu, že zatímco Rakušan alespoň tvrdí, že se chce obracet i na voliče hnutí ANO, Kupkovi se příliš nedaří ani obracet se na voliče vlastní ODS.
