Civita di Bagnoregio je dnes jen malou částí obce Bagnoregio v provincii Viterbo a od Říma ji dělí necelé dvě hodiny jízdy autem. Sedí na ostrohu z vulkanického tufu uprostřed Údolí calanchi, mezi Bolsenským jezerem na západě a údolím Tibery na východě. Kdo k ní míří od Orvieta, spatří ji dávno předtím, než k ní dojde. Skálu s hrstkou střech, kolem dokola prázdno.
Osada je stará zhruba dva a půl tisíce let. Založili ji Etruskové na staré trase mezi údolím Tibery a Bolsenským jezerem, Římané sem podle italských pramenů dorazili v roce 265 před naším letopočtem. Dnešní tvář ale Civitě dal až středověk a renesance: kamenné domy s červenými taškami, oblouky, schodiště a úzké dlážděné uličky.
Krása postavená na jílu
Tuf je měkká porézní hornina, která vzniká ztuhnutím sopečného popela. Pod ním leží podstatně starší mořské jíly, jež jsou proti vodě prakticky bezbranné. Civita tedy stojí na tvrdé desce položené na měkkém podkladu, a v tom je celý problém.
O zbytek se stará voda. Skálu podemílají dvě říčky, Rio Chiaro a Rio Torbido, k tomu se přidávají deště, vítr a staleté odlesňování svahů. Okraje se odlamují, sesuvy pohltily etruské hrobky vytesané do úpatí skály, jednotlivé domy i celé někdejší čtvrti.
Právě odtud pochází přezdívka „město, které umírá“ („la città che muore“). Vymyslel ji spisovatel Bonaventura Tecchi, rodák z Bagnoregia, který sem umístil svou prózu Antica terra. Marketing ji dnes používá jako slogan, geologové jako popis stavu.
Zemětřesení, které přeťalo cestu
Zlom přišel 11. června 1695. Silné zemětřesení strhlo úzký pruh země s cestou, po níž se do Civity dalo dojít pěšky nebo na mule, a městečko se rázem ocitlo v izolaci, ze které se už nikdy nedostalo.
Náhradu dostalo až v roce 1923, kdy vznikl zděný obloukový most. Část se sesunula do údolí, zbytek v roce 1944 vyhodili do povětří ustupující němečtí vojáci. Roky se pak chodilo po provizorních dřevěných lávkách.
Dnešní betonová lávka měří zhruba tři sta metrů a otevřela se v roce 1965. Projít se po ní dá jen pěšky, výjimku mají v určených hodinách místní obyvatelé na kolech a mopedech. Cesta nad propastí patří k tomu nejsilnějšímu, co Civita nabízí.
Za jedinou branou, která zbyla
Bran bývalo pět, sesuvy a zemětřesení postupně zlikvidovaly čtyři z nich. Zbyla Porta Santa Maria, nad jejímž obloukem svírají dva kamenní lvi lidské hlavy. Připomínka vzpoury obyvatel proti místním pánům, nikoli dekorace.
Za branou se městečko smrskne na několik uliček. Srdcem je náměstí s kostelem San Donato, kde se uchovává dřevěný krucifix, v Palazzu Alemanni sídlí muzeum geologie a sesuvů. Auta tu prakticky neexistují a ticho působí po hluku parkovišť skoro nepatřičně.
Civita se hlásí i ke svatému Bonaventurovi, teologovi a životopisci svatého Františka, který se tu narodil. Jeho rodný dům ovšem definitivně smetla zemětřesení v letech 1695 a 1764. Zbyla pamětní deska a jeskyně nesoucí jeho jméno.
Deset stálých obyvatel a pokladna u mostu
Trvale tu podle italských údajů z loňského roku žije deset lidí. Zbytek osady drží při životě turistický provoz: restaurace, ubytování v opravených domech a nájemníci, kteří přijíždějí na sezonu. Italská média opakovaně uvádějí, že pohled na domy plující nad mlhou inspiroval Hajaa Mijazakiho (85) při práci na filmu Laputa: Zámek v oblacích (Laputa: Castle in the Sky), sám režisér to ale nikdy nepotvrdil.
Od roku 2013 se za vstup do městečka platí. Lístek stojí pět eur, výnos jde na údržbu a záchranné práce, zdarma projdou rezidenti, děti do šesti let, novináři nebo hosté místních penzionů. Obec navíc přechází na elektronické vstupenky, aby přesně věděla, kolik lidí a odkud každý den přejde most.
Kulturní krajina Civity je zapsaná na indikativním seznamu UNESCO, samotný zápis mezi památky světového dědictví ale zatím nezískala. Peníze z turistiky přitom míří na sanaci téže skály, kterou davy přes most denně zatěžují.
A tady je ta past. Civita se proslavila právě tím, že se rozpadá, a živí se z toho, co ji ničí. Kdo ji chce vidět v dnešní podobě, má nejspíš dost času, rozhodně ale ne nekonečně.
