Lutz H. byl státním příslušníkem demokratické Spolkové republiky Německo a Ursula P. státní příslušnicí socialistické Německé demokratické republiky. Zasnoubili se v Praze a jediné, po čem toužili, bylo být spolu.
A tak Lutz upravil, jak jen nejlépe dovedl, interiér svého Opelu Kapitän a v zadní části, ve speciálním úkrytu, se pokusil propašoval snoubenku přes hranici Československé socialistické republiky do západního Německa.
14. června 1965 v noci to v Rozvadově skončilo „díky“ bdělému oku příslušníka Československé celní správy takto.
Lutz v tu chvíli věděl, co je čeká. Nezdar znamenal v každém případě katastrofu. Nejen v podobě jistého několikaměsíčního chládku v socialistickém Československu. Věděl také skoro stoprocentně, že mu ČSSR zabaví auto, ale hlavně – až si oba odsedí svoje, budou vyhoštění každý na svou stranu železné opony.
Na ty samé strany, odkud před zoufalým činem opakovaně usilovali o legální vycestování Ursuly, aby mohli uzavřít sňatek a žít spolu.
Archiv bezpečnostních složek podobných příběhů vydal stovky. V případě občanů SRN, kteří pašovali zakázané knihy, lásky či přátele přes socialistické Československo, jde o stále se opakující mustr nejen, co do naivity promíchané s odvahou, ale i ve výpovědích.
„Velikost slečny P. jsem měl a mám v oku a podle této jsem si udělal vzor z papíru a podle toho jsem úkryt vybudoval. Pokud se týká otvorů pro hlavu a nohy v blatníku, to jsem vystřihl nůžkami na plech, ohnul a vyložil pěnovou hmotou a takto jsem vybudoval potřebný úkryt. Nepoužil jsem žádného dalšího nástroje, jako je autogen, poněvadž bych při použití takového nástroje zničil celou karoserii, poněvadž tato je z poměrně tenkého plechu. Celý tento úkryt jsem budoval v garáži, kde mám své auto.“
— Lutz H. po zadržení v plzeňské vazbě
Dostal 7 a jeho milá 6 měsíců natvrdo. Opel už neviděl, a jak to dopadlo s jejich láskou, ví Bůh.
Jsem kutil...
Na další sérii snímků dochovaných v trezorech Státní bezpečnosti je Opel Caravan státního příslušníka SRN Ulricha K. tak, jak přijel na hranice s Rakouskem v Halámkách na Jindřichohradecku jednoho srpnového dopoledne roku 1976.
Českoslovenští celníci nebyli žádní idioti. Měli praxi. Dobře věděli, že když už tohle někdo zkouší, pak je to skoro vždy ve vozidle z SRN a tyhle třídveřové kombíky se na to využívaly často.
Ulrich byl drobný kutil. A tak úkryt v meziprostoru za předními (a jedinými) sedačkami ve voze zajistil šroubem držáku hasicího přístroje.
Z dochovaných protokolů je patrné, že Ulrich, na Západě naturalizovaný emigrant z NDR, si vozidlo koupil speciálně pro účel propašování své milé. Vydělával si na něj po brigádách, parkoval ho doma tak, aby nikdo nevěděl, a celé léto před akcí prostor upravoval. Nechal dokonce plechový předěl a speciální víko nastříkat ve specializované dílně tak, aby nebudily pozornost.
Když si do ní jeho dávná láska ještě z enderácké základky Claudia za Hlubokou lezla, doufali oba, že to dobře dopadne. Nedopadlo. Tresty byly shodou okolností navlas stejné jako u předchozí dvojice.
Vtipné je, že součástí svazku je i několik protokolů svědčících o tom, že zabavené a odstavené Ulrichovo vozidlo ve vojenském prostoru nedaleko hranice krátce po odstavení někdo (patrně z vojáků) vykradl.
Rodina v kufru
29. října 1977 kontrolovali celníci na stejném hraničním přechodu občana Západního Berlína, těžce invalidního Conrada G. V kufru jeho Opelu Commodore našli pod zadním úložným prostorem překvapení v podobě jeho dcery Roswithy, jejího manžela Yorcka a jejich tříleté dcerky Melanie. Všichni tři žili (tak jako kdysi starý Conrad G.) v NDR, kde jim dělaly úřady těžkosti při snaze vylepšit si domek v zahradní kolonii. Požadavek, že povolení na přestavbu dostanou,m jen když polovinu pozemku postoupí dalšímu zájemci o stavbu domku, rozhodl.
Poté, co akce dopadla tak, jak vidíme v protokolech, byly československé úřady i justice velkorysé. Starý Conrad na tom byl zdravotně fakt zle. Z toho důvodu mu při trestní sazbě 6 měsíců až pět let (§ 109 opuštění republiky, příp. účastenství na takové akci) snížil soud mimořádně trest na 7 týdnů natvrdo tak, aby se prakticky vymazal vazbou. Říkalo se tomu „dostačák“.
Roswithu s dcerou ubytovali v hotelu Zvon a se svolením ministerstva vnitra byla prvního listopadu vyhoštěna zpět do NDR. Její manžel odseděl sedm měsíců v českobudějovickém kriminálu.
Po zbudování Berlínské zdi v roce 1961 se Československo stalo tranzitní zemí pro občany NDR, kteří se snažili dostat na Západ přes čs.-rakouské či čs.-západoněmecké hranice, často za pomoci převaděčů ze SRN nebo Rakouska.
Anebo za pomoci svých blízkých.
