Minulou středu se prý odehrála historická událost. Z Česka jsme mohli pozorovat nejvýraznější částečné zatmění Slunce od roku 1999 a na úplné, které bude viditelné z našeho území, si počkáme až do roku 2135. Nevím, co budete tou dobou dělat vy, ale já už budu mít jiný program. A tipla bych si, že vy také.
Nechápu ale, co všechno se kolem toho tentokrát seběhlo. Slunce přece vychází a zapadá každý den, tak proč kolem něj najednou všichni dělají takové haló?
Já jsem se každopádně držela svého plánu a rozhodně jsem nechtěla vyrazit ven. Bára byla ale stále nejistá. A tak mi nezbylo než vzít náš večerní program do vlastních tlapek a začít jednat.
Davové šílenství a brýle v ceně 2+1 na Vinohradech
Myslela jsem, že je Bára v tomhle ohledu docela normální. Pokud vím, většina masových akcí, navíc podporovaných sociálními sítěmi, ji nechává chladnou. Dokonce bych řekla, že se jim spíš vyhýbá. Tentokrát ji to ale nějak zasáhlo.
Zaznamenala jsem dokonce změny v jejím chování. Ve dnech před zatměním častěji sledovala Instagram, zjišťovala, v kolik hodin přesně nastane, odkud bude nejlépe vidět a kde sehnat speciální brýle, aby při pozorování toho úkazu neoslepla. Absolutně jsem to nechápala. Proč by někdo dobrovolně riskoval svůj zrak jen pohledem do Slunce?
V den D ale dosáhlo šílenství vrcholu. Bára od rána řešila, jestli se na to půjdeme podívat, jestli to bude stát za to a odkud budeme mít nejlepší výhled. Brýle samozřejmě neměla, protože všechno nechává na poslední chvíli, a když už je chtěla na „last minute“ koupit, našla je na Marketplace za cenu bytu 2+1 na Vinohradech. Vzhledem k tomu, že dodnes bydlíme v nájmu, vám nemusím říkat, jak to dopadlo.
FOMO a sen o pečené šunce
Já jsem se každopádně odmítala celé té šílenosti účastnit. Nabízelo se totiž, že jedním z nejlepších míst pro pozorování budou Riegrovy sady. Bydlíme pět minut pěšky a já tam chodím třikrát denně!
Jakmile Bára navrhla, že bychom se tam přece jen mohly jít večer projít, zalezla jsem do své skrýše a zavrčela, že mezi ty davy nejdu. A navíc je šílený hic. „Jedině, že by tam dávali pečenou šunku,“ řekla jsem jí.
Bára rezignovaně opustila pokoj a já si raději představila, že by se po Praze rozšířila zpráva, že v 19:34 projde „Riegráčema“ člověk s obřím kusem šunky. To bych pochopila. Běžela bych tam hned a klidně bych se postavila i do fronty.
Díky bohu bylo ale ten den už od rána šílené vedro a s přibývajícími hodinami jsem na Báře pozorovala lehkou únavu a stále menší chuť se celé atrakce účastnit. Už tak trochu z principu. Jenže jí neustále někdo psal a zjišťoval, jestli přijde.
Ještě že my psi nemáme telefony. My máme FOMO jen v několika přesně definovaných situacích. Když někdo otevře lednici, když zašustí sáček, když někomu něco spadne pod stůl. Nebo když jiný pes očichává něco, o čem ještě nevíme. Věřte mi, že kvůli pohybu Slunce ani dalších planet se nám nic podobného nestává.
Fascinovalo mě ovšem, jak rychle se z něčeho, o čem člověk ještě před týdnem neměl ani tušení, může stát událost, kterou si najednou nesmí nikdo nechat ujít. Čím víc lidí píše a postuje, že tam budou, tím víc začnete přemýšlet, jestli tam náhodou nemáte být taky. Lidé tomu dnes říkají FOMO. My psi tomu říkáme život bez sociálních sítí.
Navahové by byli pyšní
Já jsem se každopádně držela svého plánu a rozhodně jsem nechtěla vyrazit ven. Bára byla ale stále nejistá. A tak mi nezbylo než vzít náš večerní program do vlastních tlapek a začít jednat.
Zatímco šla na záchod, vzala jsem její telefon a začala projíždět Instagram. Potřebovala jsem mezi nekonečným slunečním spamem najít něco, co by ji přesvědčilo, že zůstat doma je vlastně mnohem lepší nápad.
A pak se stal zázrak. Vyskočil na mě příspěvek o Navazích neboli Diné, podle kterého během zatmění tradičně zůstávají doma, zatahují závěsy a v tichosti rozjímají. Na Slunce se vůbec nedívají, protože zatmění považují za posvátný okamžik obnovy a jeho působení se záměrně nevystavují. K tomu ostatně odkazují i staré indické tradice.
Konečně někdo, kdo k celé věci přistupuje rozumně. Nechala jsem příspěvek otevřený a telefon položila přesně tam, kde ho Bára nemohla přehlédnout. Zabralo to. Po chvíli zírání do telefonu si hlasitě oddechla: „Sáro, jsem unavená. Zůstáváme doma a rozjímáme.“ A zatáhla závěsy.
Hurá! Vyskočila jsem na gauč, lehla si vedle ní a hodinu jsme spolu meditovaly. Myslím, že Navahové by na nás byli pyšní.
Eclipse glasses versus prosecco glasses
Z rozjímání nás probral až telefon. Volala Lucie, Bářina dobrá kamarádka, a lákala ji ven na prosecco. Bára chvíli váhala, protože nás prý nechtěla vystavovat těm zvláštním energiím, ale nakonec kývla.
A jen pár minut poté, co zatmění dosáhlo vrcholu, jsme si obě nasadily sluneční brýle a vyrazily. Ulice byly liduprázdné a sálalo z nich horko. Já jsem se už setkání ale nemohla dočkat.
Lucie je skvělá. Kromě toho, že má psa Kurta, který je můj kámoš, má pro mě vždycky nějaký pamlsek a taky mi dává od stolu šunku a krevety. Lepší program jsem si pro nás přát nemohla.
Zatímco se půlka Prahy tlačila v „Riegráčích“, my jsme v klidu pokračovaly v meditaci u prosecca, kde o zatmění nepadlo ani slovo. Zatímco holky řešily, kam pojedou v září na dovolenou, já jsem spolu s Kurtem loudila kousky šunky a sýra.
Nakonec nás to tak zmohlo, že jsme usnuli na chodníku. Bára mě naštěstí kolem jedenácté spokojenou a nažranou odtáhla domů, kde jsem okamžitě usnula. Nevím, jak vy, ale já jsem byla s celým průběhem zatmění víc než spokojená. Neplýtvaly jsme zbytečně naší vzácnou energií, místo eclipse glasses měla Bára prosecco glasses a šunka sice nakonec nešla kolem mě, ale přistála přímo pod stolem.
Druhý den ráno jsem mimochodem zatmění viděla asi třistakrát. Bára totiž otevřela Instagram.
Ptáte se, jestli mě mrzí, že jsem tu historickou událost propásla? Vůbec. Až půjde v roce 2135 přes „Riegráče“ ta šunka, dejte mi vědět. Do té doby budu raději meditovat.
