Česká média mají podle sociologa Vojtěcha Bednáře (46) specifické postavení, které se nedá srovnat s okolními zeměmi. Vznikala v době národního obrození a jejich smyslem bylo šířit vzdělanost a udržovat při životě češtinu.
Německý tisk se naproti tomu zrodil kolem inzertních listů hanzovních měst, kde se obchodovalo s volnými sklady a dopravními kapacitami.
„Média jsou součástí naší identity, velmi důležitou,“ říká v nové epizodě podcastu PALIČKA! Bednář, který je vedle sociologie také vystudovaný žurnalista.
Z této tradice vyrůstá i způsob, jakým Češi platí Českou televizi a Český rozhlas. Poplatky za držení přijímače existují v tuzemsku od první republiky, ten rozhlasový byl zaveden už v roce 1923. Bednář na tomto systému nevidí žádnou chybu. Funguje dlouho, je zakořeněný a jedinou legitimní debatou je podle něj výše částky.
Fialova chyba a Babišova karta
Jenže u financování se stala zásadní politická chyba, která odstartovala současný masivní střet. V květnu minulého roku začala platit takzvaná velká mediální novela, kterou po dlouhých a vyčerpávajících debatách prosadila ještě předchozí vláda Petra Fialy (61). Televizní poplatek tehdy zvedla ze 135 na 150 korun měsíčně, rozhlasový ze 45 na 55 korun.
Šlo o první zvýšení po dlouhých sedmnácti letech stagnace. Hlavním kamenem úrazu se však stalo to, že povinnost platit se nově vztáhla i na domácnosti bez klasického televizoru či rádia. Poplatek musel hradit každý, komu doma stačil chytrý mobilní telefon, tablet nebo počítač s připojením na internet.
Důvody pro samotnou valorizaci Bednář věcně uznává. Obsahu veřejnoprávních domů je dnes v digitální éře víc než kdy dřív a přijímat vysílání umí téměř každé moderní zařízení. Problém vidí jinde. Tehdejší kabinet šel do voleb s jasným slibem, že poplatky zvyšovat nebude, a nakonec je zvedl bez širší společenské shody.
„Tam nešlo o tu částku, ale o to, že se to stalo silou, vznikla poptávka a byly volby,“ shrnuje sociolog tehdejší atmosféru v zemi.
Tehdejší sněmovní opozice s ostrou kritikou poplatků vyhrála volby a teď musí svůj klíčový slib splnit za každou cenu. Babišova vláda v červnu schválila novelu, která koncesionářské poplatky ruší úplně. Česká televize a Český rozhlas mají od ledna roku 2027 dostávat peníze přímo ze státního rozpočtu, čímž koncese definitivně končí.
Vítěz neexistuje, prohrají všichni
Očekávání voličů přitom podle Bednáře nestojí na penězích. Pár desetikorun měsíčně rodinné rozpočty nepoloží, jde o čistý princip. Část unie voličů, zejména senioři a sociálně slabší skupiny, vnímala loňské zvýšení jako nespravedlnost a čeká absolutní nápravu. Kdyby vláda couvla, její příznivci by to viděli jako fatální zradu.
Jenže ani prosazení této radikální změny novému kabinetu politické vítězství nepřinese. Jakýkoli zásah do financování znamená pro veřejnoprávní média přímý zásah do toho, jak jsou řízena, kdo v nich pracuje a jaký obsah vyrábějí. Přirozeně se proto brání. Jejich souhrnný veřejný dosah je větší než dosah samotné vlády, o které mají referovat.
„Ten vítěz nemůže existovat. Existují pouze poražení,“ říká Bednář k budoucímu vývoji.
Obrannou reakci médií přitom nečeká jako nějakou centrálně řízenou kampaň. Novináři na Kavčích horách podle něj přitvrdí, vládu budou podrobovat mnohem ostřejší kritice a k pozitivní agendě ji prostě nepustí.
„Naše svoboda je zničena, je narušena, už nikdy nebude existovat,“ popisuje Bednář logiku, která se v redakcích může prosadit. Prohrají nakonec všichni. Vláda, média i samotní diváci a posluchači, kteří začnou kvůli znechucení utíkat jinam.
Falešná solidarita a noví dravci na trhu
Boj o Kavčí hory odhalil ještě jednu velkou společenskou věc. Soukromá média, která by se teoreticky mohla radovat z oslabení dotovaného konkurenta, se překvapivě postavila za veřejnoprávní vysílání. Bednář má ale vážné pochybnosti o tom, do jaké míry je tato profesní solidarita uvnitř vztahu novinářů dodnes ještě autentická.
Pochybnost pramení z toho, že samotná novinářská profese se v posledních letech dramaticky rozmazala. Publicistou se dnes může stát v podstatě kdokoli, kdo publikuje na internetu, natáčí videa nebo vydává podcasty na platformách jako HeroHero či Gazda.
„Jejich dosah a their efektivní schopnost oslovovat publikum někdy překračuje hranice možnosti těch novinářů,“ říká Bednář. Klasický novinář by měl oproti tomu dodržovat přísná pravidla vyváženosti a usilovat o objektivitu.
Sílu těchto nových formátů jasně ukázaly americké prezidentské volby. Donald Trump (80) vynechával debaty velkých televizí, zcela obcházel zavedená média a mířil raději do nezávislých podcastů za mladými tvůrci. Volby nakonec s přehledem vyhrál.
Publikum je navíc čím dál nevěrnější a roztříštěnější. Dřív člověk celý život četl jedny noviny strany, kterou volil. Dnes má všechny formáty v jednom mobilu, předplatné přesouvá mezi tvůrci podle momentální nálady a k jinému pořadu odskočí jediným klepnutím na displej.
Redakce, kterým ubývá publikum, si podle Bednáře občas došlápnou na úspěšnější konkurenci kritickým článkem. Jenže tím jí paradoxně pomůžou, jelikož samotný text funguje jako reklama.
