Zatímco česká média plní především zprávy o tom, jak se staronový premiér Andrej Babiš (72) staví k likvidaci koncesionářských poplatků, v tomto týdnu se do popředí prodralo ještě pikantnější rodinné téma. Na povrch totiž vyplula informace, že Babišův strýc byl příslušníkem Gestapa a sloužil dokonce i u jednotek SS.
Jakkoliv jde o mediálně vděčné sousto, snaha vytřískat z něj politický kapitál je naprosto mimo terč. Měli bychom řešit to, co v čele státu předvádí synovec onoho esesáka dnes, nikoliv rodinné anomálie staré osmdesát let.
Od tichého dravce k „hodné StB“
Andrej Babiš představuje politickou cibuli, jejíž vrstvy se loupou postupně. Když před patnácti lety vtrhl na scénu, patřil sice k nejbohatším lidem v zemi, širší veřejnost o něm ale věděla minimum. Pověst úspěšného byznysmena se však brzy rozpadla na prach. Kdo se orientoval v porevolučním zákulisí, dobře věděl, jak jeho impérium vznikalo: likvidace konkurence z pozice síly, nepřátelská převzetí a účast v miliardových privatizačních operacích s těžkým zápachem korupce.
Z obrazu lidumila, který dává práci tisícovkám lidí, zbyl bezohledný oligarcha, jehož zaměstnanci dřou za podprůměrné mzdy v neutěšených provozech. Pohádka o altruistickém spasiteli vzala za své. Babiš se kolem partají točil odjakživa. Když pochopil, že politici na jedno použití mají omezenou trvanlivost, rozhodl se řídit stát přímo. „Budu řídit stát jako firmu,“ sliboval. Jen zapomněl dodat, že tou firmou je Agrofert a jediným beneficientem on sám.
Po inventuře devadesátkových divokých kšeftů přišel logicky na řadu předlistopadový režim. Působení v podniku zahraničního obchodu Petrimex a mise v Maroku nebyly žádným tajemstvím. Skutečnou bombou se stal až svazek agenta StB s krycím jménem Bureš. V zemi Václava Havla představuje spolupráce s komunistickou tajnou policií ten nejtěžší morální cejch. Babiš se dodnes marně soudí a veřejnosti podsouvá historky, že agentem nebyl, a pokud ano, šlo o jakousi „hodnou StB“, k níž ho navíc donutila maminka.
Hříchy cizího muže z Kanady
Nyní se v jeho rodinné skříni našel kostlivec zdánlivě ještě odpornější. Existuje totiž jediná věc horší než komunistická StB – a panuje na ní všeobecná shoda: aktivní nacismus.
Titulky hlásají: Babiš nejenže sloužil StB, on pochází z esesácké rodiny! Zní to úderně, realita je však mnohem prostší. Onen muž jménem Willibald Otto Erzen se do rodiny pouze přiženil, když si vzal starší sestru Babišova otce Štefana Violu. Stalo se tak dávno předtím, než byl současný premiér vůbec na světě. Hned po válce navíc manželé Erzenovi uprchli do Kanady.
Jediná spojnice spočívá v tom, že Babiš sám kdysi vzpomínal na emigraci své tety, kvůli které měl jeho otec Štefan potíže v KSČ. Zda Babiš tušil, že tetička neutíkala před komunismem jako disidentka, ale po boku hledaného válečného kolaboranta, zůstává otázkou. U nedělního oběda se takové rodinné epizody obvykle nevyprávějí.
Je pochopitelné, že se tématu chytila opozice i média s touhou demonstrovat genetickou zkaženost celého klanu. Jenže tady je potřeba vést tlustou čáru. Podepsaná spolupráce s StB byla Babišovým vědomým kariérním rozhodnutím dospělého člověka. Zločiny cizího příbuzného, jehož v životě neviděl a který sloužil nacistům před jeho narozením, mu dnes k tíži spravedlivě klást nelze.
Pokrevní vinu přenechme totalitám
Rodinu si nikdo nevybírá. Rodiče a politické zázemí má smysl vyčítat třeba šéfce komunistů Kateřině Konečné (45), ze které skalní bolševický funkcionář Karel Konečný cíleně vychoval poslušnou stranickou aparátčici. Bez otcovské tlačenky by nebyla ničím.
Představa, že by životní dráhu Andreje Babiše formoval strýc ukrytý kdesi za Atlantikem, je absurdní. Babišovi k moci a majetku pomohly kontakty z komunistického zahraničního obchodu a estébácká síť, jíž se v Agrofertu promptně obklopil. To je jeho reálné dědictví, nikoliv Gestapo.
Historie střední Evropy je složitá a málokdo se může pochlubit rodokmenem složeným výhradně z hrdinů protinacistického a protikomunistického odboje. Vytahování hříchů předků je navíc lacinou zbraní, která se v politice obrací proti komukoliv.
Znam dobře člověka, který kandidoval do zastupitelstva v malé obci s necelou tisícovkou obyvatel. Jakmile mandát získal, místní plátek okamžitě vytáhl, že jeho dědeček patřil k prominentním stalinistům a podepsal zvací dopis v roce 1968. Vnuk ho přitom nikdy nepoznal, dědeček zemřel dávno před jeho narozením a matka s ním navíc léta nekomunikovala. Přesto z něj sousedé obratem udělali „vnoučka kolaboranta“.
Nekraďme Babišovi jeho vlastní zásluhy
U Andreje Babiše opravdu nepotřebujeme lovit v archivech osmdesát let staré příbuzenské svazky. Jeho vlastní, současné hříchy hravě vydají na několik svazků.
Miliardové dotace jeho holdingu platíme z vlastních daní, protože Evropská unie odmítá financovat premiéra v gigantickém střetu zájmů. Česko neoprávněně vyplacené peníze po Agrofertu nevymáhá. Před spravedlností za dotační machinace se předseda vlády kryje poslaneckou imunitou a do vládního křesla se neváhal opřít o to nejhorší a nejradikálnější, co tuzemská politická periferie nabízí.
Tohle jsou reálné hrozby, kterým čelíme dnes a denně. Přestaňme zkoumat, co dělal manžel otcovy sestry v roce 1944. Zkoumejme, co provádí jeho vypečený synovec tady a teď.
