Někteří ještě pamatují dobu, kdy neexistovaly dnešní sociální sítě. Chodíval jsem na politická diskusní fóra. V roce 2005 se řešil například zákon o registrovaném partnerství. Když jsem tam otevřeně podpořil sňatky homosexuálních párů, český internet vypadal přibližně tak, že jsme měli e-mail, ICQ a ti odvážnější profil na libimseti.cz.
Nikdo ještě netušil, že jednou budou banky v červnu měnit loga, personalisté rozesílat návody na správnou slovní zásobu a že si sexuální orientaci – tak osobní a intimní věc – dají na plakát mnohé pokrytecké instituce a korporace. Mně tehdy celá věc připadala úplně banální. Dva dospělí svéprávní lidé spolu chtějí žít, stát jim do toho nemá co strkat nos.
A stejně legitimní je říct, že biologický chlap nemá co závodit s ženskými nebo se převlékat s holkami ve sprše. A že na dětech nebudeme provozovat mengeláctví jen proto, že v patnácti prožívají krizi identity.
Byl jsem pravicový liberál tehdy a jsem jím dodnes, takže jsem nikdy nepochopil, proč by měl konzervativec hlídat cizí ložnici a roubovat do záležitostí sekulárního státu něco jako církevní svátosti. Lobbing za registrované partnerství jsem chápal jako přirozenou zájmovou věc, a přestože moje řešení by bylo jiné – změna tehdejšího zákona o rodině – registrované partnerství jsem akceptoval jako přijatelný kompromis.
Uvědomoval jsem si, že k některým věcem společnost dospěje časem. Protože svobodná společnost stojí na mnohem skromnější ambici než na světě zabaleném do duhy. Nechat člověku co největší kus jeho vlastního života a smířit se s tím, že jej občas využije způsobem, který bychom si sami nevybrali.
Jeden můj kamarád, gay přes padesát, který má za sebou i kus života za komunismu, mi před lety popsal devadesátá léta větou, nad níž by dnes patrně vznikl třídenní odborný workshop. Řekl prostě, že byli strašně rádi, když se do nich po roce 1990 konečně nikdo nesral.
Po desetiletích režimu, který měl potřebu člověka zařazovat, hlídat a posuzovat, najednou stačilo, že jej společnost nechala být. Prostě mohli žít. Zní to možná málo vznešeně, jenže v téhle obyčejné větě je podle mě ukryta velmi přesná definice svobody.
Vzpomněl jsem si na jeho větu znovu minulý víkend, když Prahou prošel letošní Pride. Desítky tisíc lidí slavily svobodu žít podle sebe a já jim ji přeju úplně stejně jako před dvaceti lety. Průvod prošel centrem Prahy bez toho, aby mu někdo sedl do cesty a rozhodl, že jeho účastníci mají příliš špatné názory na to, aby směli pokračovat. Tak je to správně. (Když pominu extrémistické anticivilizační deviantstvo mávající vlajkami teroristického nestátu, který hlásá vyhlazení Izraele.)
Je to hezký kontrast s tím, jak měl loni úplně stejnou Prahou projít „Pochod pro život“. Část progresivního aktivistického lepšovstva, které má jinak tolerance a hodnot plnou hubu, tehdy na opravdové západní hodnoty zvysoka kašlala. Pochod pro život zablokovali. Jenže skutečná tolerance nezačíná u lidí, se kterými souhlasíme. Duhový průvod má samozřejmé právo projít Prahou. Stejné právo má katolík, konzervativec nebo odpůrce potratů, i když jeho transparent považujeme za hloupý, ba úplně debilní.
Abys mohl autenticky hlásat toleranci, musíš totiž tolerovat i lidi, kteří ti lezou krkem. Duhovou vlajku můžeš mít klidně omotanou kolem těla, citovat Havla a mluvit celé hodiny o svobodě a rozmanitosti. Ve chvíli, kdy druhému sedneš do cesty jen proto, že nesnášíš jeho názor, jsi stejný jako totalitní darebáci. A žádný vznešený virtue signaling ani lajky od pokrytců na tom nic nezmění.
Česká společnost je totiž mimořádně tolerantní a to se progleftím oikofobním mudrlantům nehodí do krámu. Ano, naše tolerance není úplně učebnicově uhlazená a laskavá… Umíme být hrubí, maloměstští, závistiví a občas i docela zlí. Současně ale máme pozoruhodný talent přijímat změny po svém, bez potřeby všechno nacpat do falešných a hloupých škatulek kulturních válek.
Dokud se do nás „neserou“, tak nám nikdo nevadí. Nevadí nám dva chlapi za ruku, nevadí nám vietnamská večerka (hlavně když má pivo, rum a los ještě v 7 večer), nevadí nám Hare Krišna nebo Jehovista s časopisem. Maximálně si z toho děláme prdel. Čech dokáže akceptovat mnoho věcí, pokud po něm nikdo nechce, aby jim každé ráno povinně tleskal.
Ta specifická česká tolerance ovšem dnes části „opravdových tolerantních liberálů“ nestačí. Oni totiž nechtějí jen, abys druhého nechal žít. Chtějí také vědět, jestli jsi správně pověsil vlaječku. Trochu jako v Koljovi, jen místo prvomájové výzdoby kontroluje správnost občanského postoje Twitter. Nevyvěsíš, nenapíšeš správný hashtag, neprojevíš dostatečné nadšení – a okamžitě se najde několik mluvících hlav, které si z virtue signalingu udělaly politickou disciplínu, aby ti vysvětlily, co je s tebou špatně.
Přitom Pride měl a pořád může mít obrovský smysl. Pride má velký smysl, když klukovi z Orlové ukáže, že není divný jenom proto, že se mu líbí jiní kluci. Tečka. A stejně legitimní je říct, že biologický chlap nemá co závodit s ženskými nebo se převlékat s holkami ve sprše. A že na dětech nebudeme provozovat mengeláctví jen proto, že v patnácti prožívají krizi identity. Tohle všechno se do normální liberální společnosti vejde zároveň. Jenže přesně tady končí tolerance těch, kteří jí mají plnou hubu.
Tady leží spor, který považuji za mnohem důležitější než všechny kulturní války dohromady. Progresivismus se pořád rád vydává za pokračování liberalismu, jen modernější, citlivější a poučenější. Jenže právě v tom nejdůležitějším se s liberalismem rozchází.
Liberál totiž musí připustit dost nepříjemnou možnost, že slušný, vzdělaný a informovaný člověk slyšel stejné argumenty, četl stejná čísla, díval se na stejný svět a došel k úplně jinému závěru. Nemusí tě mít rád, nemusí ti ustupovat a klidně může považovat půlku tvých názorů za úplnou pitomost. Pořád má právo myslet vlastní hlavou.
A tady začne progleft hledat poruchu. Nesouhlas přece nemůže být jen nesouhlas. Vadí ti Green Deal? Zpracovala tě fosilní lobby. Vadí ti migrace, protože vidíš, co udělala s konkrétními městy? Populisti tě vystrašili.
Nechceš biologického chlapa v ženském sportu? Jsi hnusný transfob. Volíš jinak než my? Tak se podíváme, kterým dezinformačním kanálem ti to nalili do hlavy. Přitom může být vysvětlení mnohem jednodušší. Člověk se podíval na stejné věci jako ty a prostě si myslí něco jiného. Tu svobodu myšlení antiliberální progresivismus není schopen akceptovat.
Na penězích je tenhle dvojí metr vidět skoro dokonale. Když miliardář posílá miliony do progresivního média, klimatické neziskovky, lidskoprávní organizace nebo think-tanku, mluví se o podpoře občanské společnosti, demokracie a nezávislé žurnalistiky. A dobře. Já s tím fakt nemám problém. Každý si může za svoje peníze podporovat přesně takový svět, jaký chce.
Český podnikatel může založit noviny, protože mu připadá důležité, aby tady takové noviny byly. Každý z nás dělá totéž v malém. Posíláme peníze straně, spolku, kostelu, útulku nebo médiu, které chceme udržet při životě. To je normální součást svobodné společnosti.
Pak přijde miliardář, který je konzervativní, respektuje v energetice fyzikální zákony a české možnosti energetického mixu nebo věří v pravicová řešení, a financuje pravicové think-tanky – a najednou je z toho skoro bezpečnostní riziko. Začnou vznikat mapy vlivu, diagramy, šipky, investigativní série a vážné debaty o oligarchizaci.
Někdy zcela oprávněně. Majitel média má vliv a je správné vědět, jak s ním nakládá. Jen bychom u toho nemuseli dělat, že peníze mění charakter podle politického názoru člověka, který je posílá. Milion pro progresivní projekt není automaticky příspěvek demokracii a milion pro konzervativní projekt automaticky útok na ni. Zajímají mě vazby, transparentnost, střet zájmů a to, jestli majitel leze redakci do práce. Jeho volební preference jsou až potom. Jinak už neměříme vliv peněz. Jen třídíme miliardáře na hodné a zlé podle toho, jestli volí stejně jako my.
O to bizarněji někdy působí obraz, podle nějž na jedné straně stojí demokratická občanská společnost živená téměř zázračně rosou, zatímco proti ní kráčí několik uhlobaronů s igelitkou peněz a plánem na převzetí republiky. Progresivní infrastruktura západního světa je přitom desítky let budovaný ekosystém velkých nadací, univerzit, médií, neziskových organizací, veřejných grantů, evropských programů, kulturních institucí a stále častěji také obrovských korporací. Nikomu její existenci nevyčítám.
Vadí mi představa, že peníze přestávají být politickou mocí ve chvíli, kdy podporují naše politické dobro. Tady pak začíná „morální účetnictví“, ve kterém mají naši miliardáři kolonku filantrop a jejich miliardáři kolonku oligarcha.
Ten mechanismus je mimochodem úplně stejný i u výše popsané problematiky práv osob s odlišnou sexuální orientací. Když jsme před dvaceti lety mluvili o právech gayů, pointa byla snadno pochopitelná. Ten člověk není žádná exotická bytost z jiné planety. Je to tvůj kolega, soused, kamarád, možná brácha. Chce mít klid, vztah, normální život a stejné právo rozhodovat o sobě jako ty. Hotovo. Jenže části aktivistické scény začalo být obyčejné „nechte nás žít“ časem málo.
Každé dosažené vítězství se rychle změnilo jen v další startovní čáru a lidé, kteří ještě včera bez problémů přijali homosexuální pár odvedle, najednou poslouchali, co všechno ještě musejí pochopit, jak mají mluvit a kde už jejich obyčejná pochybnost začíná být podezřelá. A přesně v tu chvíli se druhé straně otevřel obchod s nenávistí. Stačilo říct – vidíte, oni už nechtějí jen žít po svém, chtějí řídit, jak máte žít vy. A spousta lidí, kteří ještě před pár lety žádnou kulturní válku nepotřebovali, se rázem stala klienty různých falešných spasitelů.
A tihle falešní spasitelé pak začnou inkasovat úspěch za šíření nenávisti k jinakosti. Vezmou reálnou otrávenost lidí, přidají trochu strachu, trochu vzteku, několik zaručených viníků a udělají z toho politický byznys. Největší ironie je, že účet za tenhle obchod nakonec často zaplatí právě ti, jejichž jménem se ještě před chvílí pochodovalo za větší svobodu.
Kdybych byl gay, byl bych na obě strany nasraný úplně stejně. Jedni si mě bez ptaní pověsí na prapor a začnou mým jménem převychovávat republiku. Druzí pak ten prapor ukazují jako důkaz, že se svět zbláznil, a slibují, že s tím udělají pořádek. Přitom stačí jenom jednoduché – žít a nechat žít.
Tolerance je vlastně docela prostá lidská dovednost. Nemusím obdivovat, jak žiješ, co čteš, komu věříš ani koho volíš. Klidně můžu tvoje názory považovat za úplnou kravinu a tvoji politickou stranu za nevolitelný brak. Ale pokud jdeš demonstrovat, bránit ti nebudu. Sám jsem byl na třech velkých vlastizrádných šibřinkách, kde se promenádovaly nejšpinavější kreatury v dějinách české politiky – Rajchl, Majerová nebo antisvobodný Libor Vondráček.
Nikdy by mě nenapadlo této patologické sedlině společnosti bránit v kolaborantských výlevech. Normální člověk nechce zakazovat extrémistické weby jako Alarm nebo Nová republika. Můžeme se hádat do krve a pořád nám oběma zůstává stejný kus svobody jít za štěstím po svém.
Možná jsme po roce 1989 měli pro soužití docela dobrý český recept a jen nám připadal příliš obyčejný. „Neser se do mě a já se nebudu srát do tebe“ nezní jako věta, kterou dokážou akceptovat dnešní hlasité parodie na liberály, ale ve skutečnosti je v ní překvapivě hodně úcty k člověku. Jeden jde na Pride, druhý na Pochod pro život a třetí je rád, že má v sobotu volno a nemusí jít nikam.
Jeden se modlí, druhý se Bohu směje, třetí si na něj vzpomene, až dostane špatnou diagnózu v nemocnici. Nikdo z nich nepotřebuje, aby mu samozvaní arbitři dobra říkali, co je západní hodnota.
O to komičtější je intolerance lidí, kteří si toleranci a západní hodnoty zprivatizovali. Jinakost milují, dokud má podobu, kterou sami schválili. Svobodu oslavují, dokud s ní člověk naloží správně podle jejich vidění světa. Nezávislou žurnalistiku brání před miliardářem z opačného politického břehu a peníze vlastních boháčů umějí proměnit v čistou občanskou ctnost.
A možná právě proto do toho patří i Bible. Bůh měl při stvoření člověka možnost vyrobit poslušného tvora, který nebude dělat kraviny. Podle všeho dal přednost riskantnější variantě. Adam dostane ráj a hned v prvních kapitolách knihy Genesis udělá zásadní fuckup. Petr zapře Krista. Marnotratný syn vezme peníze a prošustruje je.
Jeho otec ho nechá odejít, přestože nejspíš dobře ví, jak celý geniální podnik dopadne. Protože bez možnosti odejít nemá cenu návrat. Bez možnosti odmítnout nemá cenu láska. A svoboda, ve které člověk smí udělat jen to, co někdo předem označil za správné, je podvod.
Právě v tom jsem pořád optimista. Člověk je schopný velkolepých hovadin, ale dokáže také změnit názor, vrátit se, omluvit se, něco postavit, někoho milovat a příště být o trochu méně hloupý.
Nemusíme každého správně nasměrovat. Stačí mu nechat prostor, aby mohl růst po svém, občas se praštit o vlastní chybu a hledat svoje štěstí. Svět nepotřebuje další zástupy samozvaných majitelů správného života. Potřebuje trochu víc důvěry, že ostatní lidé zvládnou žít ten svůj.
Abys mohl hlásat toleranci, musíš prostě tolerovat. Zejména tehdy, když tě ten druhý vůbec nebaví, jeho názory tě vytáčejí a na jeho pochod bys nevlezl ani omylem.
Jinak je všechna duha, Havel, tolerance a řečnění o svobodě jen pokrytectví.
A pod ní sedí člověk, který má k liberální demokracii dál než dezoš, kterému se tak rád směje.
