Čtyřicetiletý Stephen Ogilvie (40), podle své rodiny těžce nedoslýchavý a lehce mentálně handicapovaný muž s pověstí ochotného souseda, pomáhal v Severním Irsku nově příchozímu se stěhováním věcí. Týž večer ho ten samý člověk, třicetiletý migrant původem ze Súdánu Hadi Alodid (30), napadl na ulici nožem.
Kolemjdoucí žena celou scénu natáčela a křičela o pomoc, zastavit brutální útok se ale podařilo až dvěma mužům, kteří vyskočili z projíždějící dodávky. Ogilvie přežil ve velmi vážném stavu a přišel o oko.
Reportérky popisují, jak moc se podobné výjevy vymykají evropské zkušenosti. „Na tohle jsme byly zvyklé třeba ze Sýrie nebo z dob působení Islámského státu. Podobné praktiky používají ty nejbrutálnější teroristické organizace a pro mě to byla vždycky noční můra,“ říká Lenka Klicperová o letech, kdy s kolegyní jezdily do válečných zón.
Podle Asociace proti antisemitismu měl útočník během činu vykřikovat protižidovská hesla v arabštině, později v nemocnici vyhrožoval smrtí i zdravotníkům, kteří ho ošetřovali.
Na případ navázaly rozsáhlé nepokoje v Belfastu i Dublinu. Rozlícené davy zapalovaly domy a auta v migrantských čtvrtích, lidé byli napadáni přímo na ulicích. Reportérky chápou, proč se společnost bouří, samotné násilí na nevinných ale odmítají. „Nechápu, proč se při protestech stále musí zapalovat auta,“ krčí rameny Markéta Kutilová.
Varuje zároveň, že podobné události budou silně rezonovat při volbách v Irsku, Británii i Německu a že přímo posilují radikální protimigrační formace.
Bizarní ekonomika u libyjských břehů
Pachatel se do Evropy dostal po nejpoužívanější africké migrační trase, která vede přes Saharu do rozvrácené Libye a odtud po moři do Itálie. Reportérky tuhle cestu samy zdokumentovaly a popisují její cynickou ekonomiku.
Běženci platí za místo na lodi v přepočtu tisíce korun, samotní pašeráci přitom nemají zájem, aby plavidlo do Itálie skutečně dorazilo. Lodě bývají v havarijním stavu, často s motorem, který selže už po první míli.
Klíčový moment zažily reportérky přímo na palubě takzvané libyjské pobřežní stráže, kterou za evropské peníze štědře dotuje mimo jiné Itálie. Posádka po nahlášení od pašeráků zadržela uprostřed moře člun s dvaadvaceti muži a donutila je přestoupit. „Oni tu lodičku potopili, ale předtím z ní vyndali motor,“ popisuje Klicperová.
Tentýž motor se podle jejích informací znovu prodá pašerákům a celé soukolí se točí dál. Pobřežní stráž a pašerácké gangy si tak vzájemně přihrávají stejné lidi.
Zachráněné migranty čekalo po návratu do Tripolisu detenční centrum, které ovládají místní milice.
Svobodu si lidé musí doslova vykoupit. „Volají domů svým matkám někam do Kamerunu, Guineje nebo do Súdánu, aby prodaly krávu nebo kus pole a poslaly jim peníze na vykoupení z vězení,“ líčí Kutilová a upozorňuje na nespravedlnost celého systému. „Spousta těch lidí z center fakticky utíká před válkou a násilím. Jenže zatímco skuteční uprchlíci uvíznou v zajetí milic, lidé s dostatkem peněz projdou do Evropy snadno.“
Exodus z Německa do paraguayských vesnic
V Německu vyvolala v posledních týdnech vlnu pobouření hned dvojice případů. Skupina mladíků původem z Mali měla brutálně znásilnit čtyři dívky mladší třinácti let, jiný útočník ze Súdánu pobodal na nádraží v Brémách známého komika, aniž by za to byl adekvátně odsouzen. Reportérky tvrdí, že právě tyhle události dlouhodobě paralyzují německou veřejnost.
Proměnu země dokládají i exaktní čísla. Zatímco do roku 2016 z Německa emigrovalo zhruba 150 tisíc rodilých občanů ročně, poté počet vyskočil na 260... tisíc a na téhle hladině zůstal.
Nejčastěji míří Němci do Švýcarska a Rakouska, výrazně populární je ale nově i Jižní Amerika. Kutilová osobně navštívila Paraguay, kde vznikají celé čistě německé vesnice s tisíci nových domů. „Většina těch lidí ti na kameru řekne, že Německo se za poslední roky proměnilo k nepoznání,“ říká. Část odešlých přitom podle ní v izolaci sklouzává k šíření dezinformací a k absolutní nenávisti vůči odkazu Angely Merkelové.
Kořeny dnešní krize vidí reportérky v roce 2015 a v tehdejším vydírání ze strany Ankary. Turecko tehdy záměrně nechalo proudit migranty směrem do Evropy a pak si nechalo od Bruselu platit miliardy za to, aby tok zastavilo. Evropská unie podle nich dosud nemá funkční společnou azylovou politiku a žadatelé v systému velmi často lžou o svém věku, původu i jménech.
Nová fronta na válčící Ukrajině
Stejné téma se podle autorek začíná překvapivě otevírat i na Ukrajině. Tamní průmysl trpí fatálním nedostatkem pracovních sil, protože domácí muži jsou na frontě nebo v kritické infrastruktuře. Řešením se stal masivní dovoz dělníků z Indie. Jejich přesný počet úřady tají, ale podle Klicperové je dostatečný na to, aby válkou vyčerpanou společnost stresoval ještě víc.
Důvodem rostoucího napětí jsou první registrované případy sexuálního násilí a pokusů o znásilnění. V tradičně založené společnosti, kde muži bojují v zákopech a ženy zůstávají samy ve městech, vyvolává tohle téma extrémní emoce.
Protesty už probíhají napříč zemí od západu k východu. „Ty Indy prostě na Ukrajině nechceme. Takhle natvrdo to tam lidé říkají,“ dodává Klicperová.
Téma se podle reportérek bude v budoucnu silně propojovat s politickými ambicemi vojenských lídrů.
Připomínají například Andrije Bileckého a jeho veteránské jednotky, u nichž se objevuje ultrapravicová minulost a které by mohly kartu protimigračního odporu po válce masivně využít. Vzniká tak nebezpečný vzorec, který se opakuje od Belfastu přes Berlín až po Záporoží: konkrétní násilný čin spustí společenský otřes, který následně nahrává politickým radikálům.
