Je hospic místo, kam se chodí zemřít?
Touto otázkou začíná Pavel Šafr druhý díl podcastové série Iluze dobré smrti – hovory o eutanazii. Tentokrát si do studia pozval dva lidi, kteří se s umíráním nesetkávají v teoretické debatě, ale prakticky každý den.
Psychiatrička Marie Blažková je zakladatelkou Hospice Chrudim, Jiří Košťál v něm působí jako lékař. Za téměř sedmnáct let prošlo zařízením podle jejich slov přes pět tisíc pacientů a zhruba 4 200 jich tam zemřelo. Někteří se ale naopak zlepšili natolik, že mohli odejít domů nebo do jiného zařízení.
Právě zkušenost s tisíci lidí v závěru života je základem jejich pohledu na eutanazii. Oba její legalizaci odmítají a v podcastu vysvětlují proč.
Pět tisíc pacientů, tři žádosti
Jedno z nejvýraznějších čísel přichází zhruba v polovině rozhovoru.
„Z těch pacientů, kteří prošli naším hospicem, kterých bylo pět tisíc, tak mě o to požádali tři,“ říká Košťál. Když s nimi jejich přání začal podrobněji probírat, dva podle něj od žádosti ustoupili. Třetí na ní trval.
Je to zkušenost jednoho konkrétního hospice, nikoli reprezentativní údaj o všech nevyléčitelně nemocných. Pro Košťála je ale podstatná právě proto, že veřejná debata o eutanazii často stojí na představě nesnesitelného utrpení na konci života.
Podle obou hostů je přitom třeba rozlišovat jeho jednotlivé podoby. Fyzické projevy vážných nemocí – bolest, dušnost nebo zvracení – dokáže podle Košťála současná medicína účinně mírnit. Jinou kategorií je existenciální utrpení člověka, který ví, že jeho život končí.
„Myslím si, že řešením je odstranit to utrpení, a ne zabít toho člověka,“ říká v podcastu.
Právě tady hosté vidí hlavní roli paliativní medicíny: neprodloužit život za každou cenu, ale umožnit člověku prožít jeho závěr s co nejmenším utrpením a s péčí, kterou potřebuje.
Když nemocný začne mít pocit, že překáží
Za jeden z největších problémů případné legalizace považují hosté tlak, který podle nich nemusí být otevřený ani úmyslný.
Košťál vzpomíná na pacientku s amyotrofickou laterální sklerózou. Byla kompletně ochrnutá a nemohla mluvit, její intelekt ale nemoc nezasáhla a komunikovala pomocí počítače ovládaného očima.
Podle Košťála říkala, že pokud by byla eutanazie legální, cítila by tlak o ni požádat. Uvědomovala si totiž, kolik péče její stav vyžaduje, a nechtěla být ostatním na obtíž.
Právě takového „měkkého“ nátlaku se Blažková a Košťál obávají. Ne situace, kdy někdo nemocnému přímo řekne, že by měl zemřít, ale okamžiku, kdy si to začne říkat sám.
V rozhovoru proto zmiňují otázky nákladů na léčbu, zatížení rodiny nebo pocitu, že člověk svému okolí komplikuje život. Debata o svobodné volbě podle nich musí počítat i s tím, nakolik může být taková volba ovlivněna okolnostmi.
První dítě mladší dvanácti let
Blažková hned na začátku rozhovoru otevírá také Nizozemsko. Připomíná letošní zprávu o prvním případu ukončení života dítěte mladšího dvanácti let podle nových pravidel.
Tady je důležité dodat kontext. Nizozemsko skutečně od roku 2024 umožňuje za velmi přísných podmínek ukončení života terminálně nemocných dětí ve věku od jednoho do dvanácti let. Musí jít o nesnesitelné utrpení bez vyhlídky na zlepšení a bez rozumné možnosti jeho zmírnění; rozhodnutí podléhá zvláštnímu přezkumu. V roce 2026 byl zveřejněn první takový případ.
Blažková jej vnímá jako příklad toho, čemu odpůrci eutanazie říkají „kluzký svah“ – tedy obavy, že se původně úzce nastavené podmínky postupně rozšiřují.
Nizozemský systém je ale složitější, než může z této části rozhovoru vyznít. U samotné eutanazie podle tamního zákona musí být žádost pacienta dobrovolná a dobře uvážená, utrpení nesnesitelné bez vyhlídky na zlepšení a lékař musí dojít k závěru, že neexistuje rozumná alternativa. Běžná eutanazie na vlastní žádost je možná od dvanácti let; pro mladší terminálně nemocné děti existuje zvláštní režim ukončení života.
Pokusil se zemřít. Teď je vděčný za každý den
Ještě silnější než statistiky jsou v rozhovoru konkrétní pacientské příběhy.
Marie Blažková popisuje muže s rakovinou jícnu, který se krátce před přijetím do hospice dvakrát pokusil o sebevraždu. Podle lékařky později svůj tehdejší stav popisoval jako náhlé puzení, při němž ho nenapadlo situaci s někým probrat.
Po přijetí do hospice se jeho pohled změnil.
„Teď jsem šťastný, že jsem tady. Za každý den života jsem vděčný,“ reprodukuje Blažková pacientova slova.
Právě nevratnost eutanazie je pro hosty podstatným argumentem. Člověk, který v určité chvíli považuje další život za nesnesitelný, už po jejím provedení nemůže zjistit, zda by se jeho stav, prožívání nebo názor později změnily.
Neznamená to, že se podobný obrat odehraje u každého pacienta. Příběh z Chrudimi ale podle Košťála ukazuje, proč má být rozhodování na konci života mimořádně opatrné.
Dobrá smrt podle lékařů z hospice
Rozhovor se nakonec vrací k otázce, která stojí i za názvem celé podcastové série. Co vlastně znamená dobrá smrt?
Hospicová péče podle Blažkové a Košťála nespočívá jen v podávání léků. Důležitá je podle nich také psychická, sociální a spirituální stránka posledních dnů člověka. Při výběru zaměstnanců hospice je podle Košťála jedním ze základních kritérií schopnost solidarity s umírajícím člověkem.
Blažková dodává, že se u pacientů v závěru života často objevují otázky, které předtím vůbec neřešili – od víry přes vztahy až po potřebu smíření.
Paliativní medicína je přitom podle Košťála stále relativně mladým oborem. Nestačí v ní pouze technicky zvládnout symptomy. Lékař podle něj potřebuje zkušenost s pacienty, reflexi vlastní práce i schopnost orientovat se v situacích, které se dotýkají samotného konce lidského života.
A právě tady se rozhovor dostává k možné alternativě k debatě o eutanazii: k dostupnosti kvalitní paliativní péče.
„Daleko důležitější pro společnost než zavést eutanazii by mělo být zavést právo na kvalitní paliativní péči,“ zaznívá v debatě.
Taková péče podle hostů nedokáže odstranit fakt, že člověk umírá. Může ale zásadně změnit způsob, jakým poslední část života prožije.
A možná právě proto má zkušenost lidí z hospice v debatě o eutanazii své místo. Neříkají, jak si konec života představují zdraví lidé. Mluví o tom, co vidí u těch, kterým už se přiblížil.
