Původní dramatické události se přitom neodvíjely na stříbrném plátně, ale v ledovém jícnu aljašského městečka Nome.
Smrtící izolace a radiogram o pomoc
Psal se leden roku 1925 a v izolované osadě Nome propukla zákeřná epidemie záškrtu. Pro komunitu Eskymáků to znamenalo rozsudek smrti. Místní lékař Curtis Welch měl k dispozici jen prošlé sérum a zásoby životodárné vakcíny ležely víc než 800 kilometrů daleko – v Anchorage.
Přišla krutá zima, mrazy spadly pod minus padesát stupňů Celsia a sněhové bouře spolehlivě odřízly jakoukoliv leteckou či námořní dopravu. Nome poslalo do světa zoufalý radiotelegram.
V tu chvíli se celá naděje na záchranu několika stovek lidských životů smrskla na jediný možný způsob přepravy: mushery a jejich psí spřežení.
Štafeta smrti: mráz štípal jako tisíce jehel
Plán byl brutální. Bedýnka s vakcínou urazila první úsek cesty vlakem z Anchorage do Nenany. Tam si ji přebíral první z řetězce 20 musherů a více než 150 psů. Začala legendární štafetová jízda za sérem, dodnes známá jako Serum Run.
Terén nabízel jen nekonečné závěje, tmu a arktický vichr, který do tváří jezdců i psů brousil ledovou tříští. Podmínky si vybraly svou daň – během extrémních mrazů zahynuli na trati čtyři psi. Sérum se přesto díky neuvěřitelnému vypětí lidí i zvířat posouvalo dál, až dorazilo k norskému musherovi Gunnaru Kaasenovi. To už se Aljaškou proháněl blizard s drtivou sílou.
Když člověk oslepne, musí vést pes
Kaasen stál před neřešitelnou rovnicí. Viditelnost byla nulová, vichřice převracela sáně do závějí a mráz byl tak spalující, že nebylo vidět ani na špičky vlastních rukavic. Do čela svého spřežení se rozhodl postavit šestiletého huskyho Balta. Přestože ve smečce žili silnější a rychlejší psi, Kaasen vsadil na Baltův neuvěřitelný instinkt.
A pes nezklamal. S čenichem přitisknutým k ledové krustě a se sklopenýma ušima rval sáně vpřed. V absolutní tmě vyhmatával neviditelnou trať, vyhnul se zrádnému úseku s nezamrzlou řekou a přesně 2. února 1925 po páté hodině ranní dotáhl totálně vyčerpanou výpravu do Nome. Šest dní trvající ledové peklo skončilo úspěchem.
Kaasen v cíli odmítal oslavy své vlastní osoby. Před davy přihlížejících objal zuboženého psa a prohlásil: „Je to zatraceně dobrý pes.“
Od lesku Central Parku po potupné kočování
Po návratu do civilizace se z Balta stala celosvětová senzace. Starosta Los Angeles mu předal symbolický klíč od města, slavná herečka Mary Pickfordová mu na krk pověsila věnec a v Central Parku mu odhalili bronzový pomník.
Jenže sláva měla i svou temnou stranu. Baltův majitel viděl v psovi především rychlý výdělek a prodal ho do kočovného zvěřince. Z hrdiny se stal zubožený exponát v nevhodných podmínkách.
Teprve po veřejné sbírce zorganizované clevelandským podnikatelem Georgem Kimblem se podařilo Balta vykoupit a dopřát mu důstojné stáří v tamní zoologické zahradě. Zde v březnu 1933 také skonal.
Ani smrt ale legendu neukončila. Balto skončil vycpaný v clevelandském muzeu, kde na něj dodnes chodí zírat návštěvníci, a jeho bronzová socha v newyorském Central Parku dál připomíná, že i pes dokáže být hrdinou – byť ten skutečný příběh byl mnohem drsnější a míň romantický, než jak ho líčí pomníky.
