Dosednu na sedačku v tramvaji a vůz se plynule rozjede. Chci se jen tak bezcílně dívat z okna, ale pohled mi zavadí o kluka sedícího přede mnou. V ruce drží telefon a na displeji mu právě svítí výrazný nápis: Je čas na hluboký nádech. Překvapeně sleduji, zda se mi to nezdá. On ale opravdu začne dýchat přesně podle digitálního manuálu.
Po třech zastávkách vystupuji a jdu se psem přes Kampu. Ten výjev z hlavy ale nedostanu. To už opravdu neumíme jet MHD a koukat z okna? Potřebujeme aplikace na to, aby nám připomněly, že se máme nadechnout?
Kdy jsme ztratili důvěru ve vlastní pocity do té míry, že potřebujeme externí nástroje na kontrolu pohybu, spánku i dýchání?
Dřív stačily šortky a dobrá nálada
Dříve bylo normální dělat věci spontánně a jen tak pro radost. Stačilo poslouchat vlastní tělo a být přítomný v daném okamžiku. Vezměte si třeba obyčejný běh. Z toho se i pro amatéra stala skoro olympijská disciplína.
Máme chytré hodinky, anatomické boty i specializované aplikace. Měříme tempo, tep, vzdálenost i spálené kalorie. Dříve stačila dobrá nálada, šortky, tílko a tenisky. Pamatuji si, jak jsem tenkrát vyběhla ze Starého Města na Letnou.
Neměla jsem tušení, kolik jsem uběhla ani jaký mám tep. Vyběhla jsem jen proto, že se mi chtělo. A svůj sportovní výkon jsem dost možná zakončila pod stromem vychlazeným pivem. U sebe jsem neměla mobil, natož vychytávky na měření tělesných функций.
Těm se dodnes úspěšně vyhýbám. Ne z pózy, ale protože si chci zachovat kontrolu nad svým životem. Nechci, aby mi hodinky ráno vysvětlovaly, jak jsem se vyspala, když sama nejlépe vím, jak se cítím.
Dřív stačily šortky a dobrá nálada
Dříve bylo normální dělat věci spontánně a jen tak pro radost. Stačilo poslouchat vlastní tělo a být přítomný v daném okamžiku. Vezměte si třeba obyčejný běh. Z toho se i pro amatéra stala skoro olympijská disciplína.
Máme chytré hodinky, anatomické boty i specializované aplikace. Měříme tempo, tep, vzdálenost i spálené kalorie. Dříve stačila dobrá nálada, šortky, tílko a tenisky. Pamatuji si, jak jsem tenkrát vyběhla ze Starého Města na Letnou.
Neměla jsem tušení, kolik jsem uběhla ani jaký mám tep. Vyběhla jsem jen proto, že se mi chtělo. A svůj sportovní výkon jsem dost možná zakončila pod stromem vychlazeným pivem. U sebe jsem neměla mobil, natož vychytávky na měření tělesných функций.
Těm se dodnes úspěšně vyhýbám. Ne z pózy, ale protože si chci zachovat kontrolu nad svým životem. Nechci, aby mi hodinky ráno vysvětlovaly, jak jsem se vyspala, když sama nejlépe vím, jak se cítím.
Odpočinek jako další položka na seznamu
Výzkumy behaviorální vědkyně Jordan Etkin ukazují jasný paradox. Když začneme své aktivity měřit, děláváme jich sice více, ale máme z nich daleko menší radost. Měření totiž přesouvá pozornost k výsledku. Z koníčku se stává povinnost a z odpočinku nová pracovní disciplína. Právě proto dnes spousta lidí naráží na problém a neumí odpočívat bez výčitek svědomí.
Meditujeme deset minut denně pro čistou hlavu. Chodíme do sauny kvůli zdravotním benefitům. Spíme osm hodin, abychom v práci podali lepší výkon. Dýcháme podle aplikace, regenerujeme podle hodinek a večer si to úspěšně odškrtneme. Vytváříme tím na sebe nevědomý, permanentní tlak.
