Dosednu na sedačku v tramvaji a vůz se plynule rozjede. Chci se jen tak bezcílně dívat z okna, ale pohled mi zavadí o kluka sedícího přede mnou. V ruce drží telefon a na displeji mu právě svítí výrazný nápis: Je čas na hluboký nádech. Překvapeně sleduji, zda se mi to nezdá. On ale opravdu začne dýchat přesně podle digitálního manuálu.
Po třech zastávkách vystupuji a jdu se psem přes Kampu. Ten výjev z hlavy ale nedostanu. To už opravdu neumíme jet MHD a koukat z okna? Potřebujeme aplikace na to, aby nám připomněly, že se máme nadechnout?
Kdy jsme přestali věřit vlastnímu tělu
Kdy jsme ztratili důvěru ve vlastní pocity do té míry, že potřebujeme externí nástroje na kontrolu pohybu, spánku i dýchání? Dříve bylo normální dělat věci spontánně. Stačilo poslouchat vlastní tělo a být přítomný v daném okamžiku.
Vezměte si obyčejný běh. Z lidské přirozenosti se stala vědecká disciplína. Máme hodinky, měříme tep, tempo, kalorie i kadenci. Když jsem dříve vyběhla ze Starého Města na Letnou, neměla jsem tušení o tepové frekvenci. Vyběhla jsem jen proto, že se mi chtělo, a výkon na konci oslavila chlazeným pivem pod stromem.
Dnes je všechno přepočítané na čísla. Monitorujeme kroky, vypitou vodu, hodiny spánku i úroveň hluku. Aplikace nás pochválí za sto čtyřicet dní nepřetržité výuky jazyka. Moderní technologie tak často vedou k tomu, že vás hodinky stresují ze spánku a biohacking funguje jako nová společenská neuróza. Jenže z věcí, které jsme dělali pro radost, se stala pouhá datová sada.
Odpočinek jako další položka na seznamu
Výzkumy behaviorální vědkyně Jordan Etkin ukazují jasný paradox. Když začneme své aktivity měřit, děláváme jich sice více, ale máme z nich daleko menší radost. Měření totiž přesouvá pozornost k výsledku. Z koníčku se stává povinnost a z odpočinku nová pracovní disciplína. Právě proto dnes spousta lidí naráží na problém a neumí odpočívat bez výčitek svědomí.
Meditujeme deset minut denně pro vyšší produktivitu. Chodíme do sauny kvůli zdravotním benefitům. Spíme osm hodin, abychom v práci podali lepší výkon. A večer si vše úspěšně odškrtneme na displeji. Vytváříme tím na sebe nevědomý, permanentní tlak.
Luxus neforemných dortů a špatných akvarelů
Přitom psychologové Richard Ryan a Edward Deci ve své teorii sebeurčení zdůrazňují klíčovou roli vnitřní motivace. Znamená to dělat věci jen proto, že nás baví, nikoliv pro uznání nebo výsledek. Autonomie a vlastní rozhodování patří k základním lidským potřebám.
Proč bychom nemohli malovat mizerné akvarely, péct neforemné dorty nebo hrát na kytaru tři akordy bez toho, abychom se někam posouvali? Zbytečnost a absence tlaku na výkon se stávají posledním skutečným luxusem. Nemusíme každou část života proměnit v projekt na vybudování lepší verze sebe sama.
Někdy je nejlepší prostě sedět na pláži, pít pivo a pozorovat racky.
