Když slovenská režisérka a performerka Sláva Daubnerová dostala nabídku režírovat Wagnerovo Zlato Rýna, nepřicházela k němu jako oddaná znalkyně, ale spíš jako někdo, kdo má odstup a chuť hledat vlastní výklad. Sama přiznává, že by ji dřív nenapadlo, že se k Wagnerovi vůbec dostane, a právě tahle nepopsanost se ukázala jako výhoda.
Namísto očekávané vážnosti v něm totiž objevila něco, co bývá často upozaděné – humor. „Když jsem četla libreto, neskutečně jsem se smála,“ říká. Wagner podle ní není jen těžký filozofický celek, ale také živé divadlo plné situací, nadsázky a absurdity, které může fungovat i pro dnešního diváka bez potřeby posvátné úcty.
Když zůstane jen prolog
Původní plán počítal do roku 2028 s uvedením celého Wagnerova cyklu Prsten Nibelungův, tedy čtyř večerů, které dohromady tvoří jeden z nejnáročnějších operních projektů vůbec. Národní divadlo ale nakonec na kompletní realizaci nenašlo dostatek financí, a projekt se tak zredukoval pouze na jeho úvodní část – Zlato Rýna, které mělo původně fungovat jen jako prolog k celku.
To donutilo Daubnerovou zásadně změnit přístup. Z díla, které mělo být vstupní branou do mnohem širšího příběhu, musela vytvořit samostatně fungující inscenaci, která obstojí i bez návaznosti na další části. „Musela jsem si dost poplakat a vzdáte se některých nápadů, které měly přesahy do dalších dílů,“ popisuje.
Právě redukce ale otevřela prostor pro větší hravost a uvolnění. Inscenace se tak posunula směrem k situační komedii, kde nejde o velké árie, ale o dynamiku mezi postavami a o energii konkrétních scén. „Je to vysloveně situační komedie, možná až tragikomedie,“ říká. Zdůrazňuje, že právě tato forma jí umožnila dostat z Wagnera lehkost, která v tradičních interpretacích často mizí.
Zároveň vychází ze své zkušenosti s nezávislou scénou a performativním divadlem, kde není nutné držet se přísné dějové linky a kde je běžné pracovat volněji s významy i formou. Výsledkem není klasicky vystavěný příběh, ale spíš sled obrazů a situací, které na sebe nenavazují logicky, ale vytvářejí smysl skrze atmosféru a asociace – blíž básni než tradiční opeře.
Zrcadlo dneška
Přestože inscenace působí hravě a odlehčeně, její ambice je současná. Daubnerová se snaží mýtus použít jako nástroj k reflexi dnešní společnosti, ať už jde o moc, manipulaci nebo frustraci jednotlivce. Silným momentem je postava Albericha, který po odmítnutí rezignuje na lásku a rozhodne se pro moc.
Právě u Albericha se podle režisérky nejvíc propisuje i současný kontext. Připomíná typ mužů uzavřených za obrazovkami, kteří ztrácejí kontakt s realitou a nahrazují ho pocitem kontroly skrze technologie. „To jsou pro mě vlastně ti incelové, kteří jsou schovaní za počítači a kde se ztrácí fyzická indentita,“ vysvětluje. Do inscenace se tak dostávají i motivy kontroly, technologické dominance i narušených vztahů, které připomínají současný svět.
Pokud vás zajímá například, jak Sláva Daubnerová přemýšlí o dnešním publiku opery, pusťte si celý díl podcastu I want more! s Matějem Hollanem.
