Ondřej Všetečka schytal už v osmičce trojku z chování. Drobné krádeže, agresivita, touha na sebe za každou cenu upozornit. Výchovný poradce ZŠ navrhoval zvážit umístění do diagnostického ústavu s tím, že rodiče na výchovu konfliktního mladíka nestačí.
Nestalo se. Rodiče sice drželi Ondřeje poměrně zkrátka (jeho sestra to nepotřebovala) a imrvére mu domlouvali. Problém byl, že to nikam nevedlo. Dlouho nepobyl ani na „intru“ v Moravském Krumlově, kam se odešel učit na zedníka. Z Domova mládeže vyloučen v květnu v prváku kvůli dvěma závažným incidentům.
„Bez dovolení opustil ubytovnu a vydal se do místní hotelové restaurace, kde popíjel alkohol a kouřil. Na upozornění, aby restauraci opustil a vrátil se na internát, nereagoval a přišel až ve 22:00 hod., kdy byl podroben dechové zkoušce, která byla pozitivní.“
Pár dnů na to napadl spolužáka a bylo vymalováno.
To bylo i o půl roku později, kdy matka večer přistihla Všetečku při výrobě zmíněné falešné omluvenky na psacím stroji. Dostal postupně nafackováno od ní i otce a jako závdavkem ujištění, že se rodiče hned v pondělí přeptají, zda by mohl být nezdárný syn umístěn do dětského domova.
Netušili, že v pondělí už bude tohle všechno úplně jedno.
Zaveďte mě k dětem
Ráno, ve čtvrtek 24. října 1985 v 5:30 hodin rodiče výtečníka vzbudili. Co nesměl na intr, musel z Brna dojíždět brzkým autobusem.
Když je za chvíli s montážní brašnou a kufříkem s pracovním oblečením míjel, nenapadlo je, že v náprsní kapse kabátu má strčenou krátkou vzduchovku, v zadní kapse kalhot dýku a do školy se nechystá.
Toulá se po sídlišti. Posedává na zídce u jeslí v dnešní Oderské ulici. Pak ho to přestane bavit a sedne si před budovu, co dnes slouží městské policii v ulici Labská. Tehdy byla jeslemi Kalininova a Všetečka před ní vydržel sedět až do osmi, kdy skončil personálu tradiční ranní kolotoč.
Později vypoví, že se krátce po domácí roztržce rozhodl pro emigraci do Rakouska. Před spaním vymyslel plán: Přechod státní hranice si vynutí přes vzetí rukojmí. Pro děti prý byl rozhodnutý okamžitě, přesvědčený o tom, že jedině tak bude mít jistotu, že bude po jeho. Za nesplnění podmínek by si v takovém případě „...přeci nikdo nevzal na zodpovědnost,“ vypoví později. I přes domácí scénu s rodiči a překotný proud myšlenek kolem brutálního plánu se prý na druhý den dobře vyspal.
Krátce po osmé napochoduje Ondřej Všetečka do jeslí vchodovými dveřmi, a jen ho osloví první zaměstnankyně s dotazem, co potřebuje, tasí zbraň. Tou ohrožuje personál a v místnosti hlavní sestry při tom rozkope telefon, na který narazí.
„Zaveďte mě k dětem,“ křikne na houf vychovatelek, a těm nezbude, než poslechnout. Až na jednu. Jmenuje se Helena Benešová, a zatímco kolegyně vedou Všetečku požadovaným směrem, využije jeho pokynu k uzamčení hlavních dveří a lehkého zmatku, co panuje při vyptávání se na možné únikové trasy.
Zatímco hlavní sestra záměrně zdržuje celý konvoj, který se sune ke schodišti do patra k dětem, podaří se Benešové dostat nepozorovaně z budovy a zburcovat personál vedlejší školky. Ten volá 158.
Všetečka mezitím zahodí klíč od zamčeného hlavního vchodu, poručí zamknout kočárkárnu a dorazí do patra i s vyděšenou suitou.
Venku je mezitím živo. VB reaguje mimořádně pružně. U budovy je rychle kromě hlídek z okolí i skupina pořádkové a kriminální služby OO SNB.
Samopaly a bus, jinak začnu popravovat!
Všetečka se už tou dobou nachází na III. oddělení v prvním patře budovy. Prošel předtím dvěma odděleními, která se mu vhodná nezdála. Chtěl k nejmenším dětem.
„Chcu prázdný autobus s plnou nádrží, 4 škorpiony a padesát zásobníků, nepokoušejte se o nic nebo jedno děcko vodělám.“
Některé vychovatelky drží ty starší, co nechtěly nechat samotné, v náručí. V tu chvíli si pachatel všimne za oknem rojení esenbáků. Poručí si tužku a papír. Píše vzkaz „orgánům SNB“, co následně předá vychovatelce, aby ho doručila.
„Chcu prázdný autobus s plnou nádrží, 4 škorpiony a padesát zásobníků, nepokoušejte se o nic nebo jedno děcko vodělám,“ stojí na čtverečkovaném papíru (redakce ponechala znění požadavků v původní podobě i s chybami, pozn. aut), který vzápětí studuje ppor. Staník z výjezdovky kriminálky a žádá na kraj o posily.
Na ty ale nečeká a po zjištění, kudy mu vychovatelka přinesla vzkaz, se rozhodne jednat na vlastní pěst. Pronikne do budovy, vystoupá po schodech do 1. patra a z kuchyňky sousedící s místností, kde Všetečka drží rukojmí, zaklepáním na dveře vstoupí do děje. Pachatele, co mezitím dveře poručí zamknout, se přes ně ptá, jaké přesně jsou tedy podmínky.
Všetečka, který drží v náručí jedno z dětí, začne sprostě nadávat a opakovat požadavky s tím, že vše bude na místě do 10 minut. Když je mu vysvětleno, že to je nemožné, zopakuje, že trvá na splnění podmínek do 9:00, vysměje se návrhu dobrovolně se vzdát a sdělí Staníkovi, že tím s ním domluvil.
Policista následně informuje vysílačkou nadřízené, že zůstane na místě.
Pět minut před vypršením ultimáta se pokusí do třídy dovolat sám šéf městské správy SNB s jediným cílem – jakkoli oddálit lhůtu pro splnění požadavků. Všetečka se znovu odmítá po telefonu s kýmkoli vybavovat.
Bezpečnost v tu chvíli stále netuší, že proti ní stojí de facto dítě, co má půl roku občanku. A že to, čím ohrožuje batolata a personál, je „jen“ obyčejná vzduchovka.
Bezpečnost také nemá zkušenosti s terorismem tohoto typu, a tak v okamžiku, kdy ozbrojený muž odmítá před devátou nějaké vybavování se po telefonu, je venku nejen krajská pořádková jednotka, ale také autobus s řidičem a plnou nádrží. Městská správa SNB rovněž skutečně připravila požadované samopaly se zásobníky. V širokém perimetru je odkloněna doprava a vytypovány prostory k možnému zásahu odstřelovačů.
V 9:15 se pokusí převzít opratě zástupce náčelníka MS SNB Brno podplukovník Zdeněk Eštok. Nejvyšší šajba, co byla na místo vyslána.
Nemáme se o čem bavit, hajzle!
Všetečka se v tu dobu pohybuje mezi schodištěm, odkud měl přehled o dění venku, a třídou III. Oddělení, kde držel většinu rukojmí, ale neviděl pořádně po okolí. Eštok ho kontaktuje. Představí se mu jménem i funkcí a vyzve ho, aby se vzdal. Všetečka se vzdát nehodlá: „Ty hajzle, s tebou se nemám o čem bavit, své podmínky jsem už řekl.“
Zkoprnělý Eštok pochopí, že tohle on nevyjedná. Vydá rozkaz, že udržovat slovní kontakt má nadále pouze Staník a další člen výjezdové skupiny kpt. Brabec s cílem v první řadě celou věc skončit, pachatele odzbrojit a zadržet.
Na to mu Všetečka sdělí, že „už je mu všechno jedno a je odhodlaný udělat cokoli“.
Kontakt naváže Brabec. Pokusí se „otcovsky“ mladíkovi věc rozmluvit. Vysvětluje, že představa, že jej jakýkoli západní stát přijme v autobusu s rukojmími v podobě dětí, je absurdní. Že jeho problémy jdou ještě pořád řešit jinak.
Z okna jeslí se mu dostane ujištění: „Už je mi všechno jedno, jsem odhodlanej udělat cokoli“.
To už ale hraje Brabec roli, ve které se snaží na chvíli upoutat pachatele u okna. Hledá prostor pro Staníka, co se stále krčí za dveřmi kuchyňky. Má od nich náhradní klíče, což Všetečka netuší. Stejně jako neví o plánu, že jen bude mít Brabec pachatelovu pozornost u okna, Staník ze zálohy na riziko zaútočí.
Události najednou naberou spád. Brabec se domluví se Všetečkou, že vyjde („klidně v trenkách“) neozbrojený před budovu, odkud na něj pistolník dobře uvidí oknem ložnice III. oddělení a doladí přesun do autobusu s tím, že vše je připraveno.
Stane se. Všetečka stojí u okna, drží pod paží jedno z dětí a střídavě míří pistolí na jeho hlavičku a Brabce pod oknem. Ten se zeptá, kam chce Všetečka přistavit bus. Odpovědí mu je, že před bránu jeslí.
Game, set, match SNB
Staník si mezitím odemkne náhradním klíčem, a než stihne Všetečka už přeskakujícím hlasem dovysvětlit, kde přesně má bus zastavit, najednou za sebou zaslechne hluk.
Poodstoupí od okna, nahlédne přes roh do třídy, a tam zmerčí skrčeného Staníka, co se právě připlížil, aby vpadl teroristovi do zad.
Všetečka zbrunátní v návalu vzteku. Toho Staník využije, skočí na protivníka, sevře jej i s dítětem tak, aby jeho zbraň odklonil vzhůru.
Při následné potyčce dojde k náhodnému výstřelu ze Staníkovy služební zbraně. Kulka se zavrtá do skříně. To sehraje zásadní roli, protože s výstřelem přestane Ondřej Všetečka klást odpor.
Staník v protokolu, který je součástí dochovaného, obsáhlého svazku k případu, vysvětluje, jak k výstřelu během rozhodného okamžiku došlo: „Když v jednu chvíli pachatel poodstoupil od okna, vrhl jsem se po něm a sevřel ho i s dítětem ve svých pažích, čímž jsem docílil toho, že jsem pachatelovu pravou ruku, ve které měl zbraň, kterou mířil na hlavičku dítěte, vyklonil nahoru, tím jsem mu znemožnil případný výstřel na dítě, za mnou hned přiběhla k pachateli ředitelka školy a já jsem jí řekl, aby mu dítě vzala z náručí. Tato mu dítě vytrhla a já jsem ji požádal, aby odvedla děti a personál pryč. Sevřel jsem pak pevněji pachatele a vyzval ho, aby pustil zbraň, pachatel zbraň pustil na zem, a jak jsem ho držel, pachatel stále kladl odpor a v této době, když jsem se ho snažil držet pevně nějakým způsobem, došlo k odjištění mé služební zbraně a výstřelu, který mířil do rohu místnosti za skříň … Po výstřelu pachatel pak klást odpor přestal a já jsem ho vzal na chodbičku, kde jsem udělal jeho osobní prohlídku … prohlašoval, že již žádnou zbraň nemá, ale při prohlídce jsem u něho našel za pasem krátkou dýku s ostrou čepelí a černou rukojetí, kterou jsem mu odebral.“
Až když pachatel dostával venku pouta, zjistí SNB, že celou dobu čelila patnáctiletému dítěti.
Tutlané divadlo
Všetečka nebyl žádný hrdina. Spíše nepříliš bystrý, agresivní hajzlík, kterého v jednu chvíli začalo štvát, že ho rodiče všemožně omezují.
Režim nebyl z incidentu dvakrát nadšený. Neměl zájem, aby se o něm obšírněji informovalo. Současně dokázal ze soudu na konci ledna 1986 udělat odstrašující představení pro zainteresované. Byla sezvána učňovská mládež, svazáci, spolužáci, a dokonce zástupci SRPŠ základky, kam před učňákem pachatel chodil. Psát se o něm ale nesmělo, na veřejnost se díky cenzuře nedostalo skoro nic.
Znalci měli jasno: „Mladistvý pachatel pochází z nepříliš harmonické rodiny, kde rodiče protežovali sestru obviněného Helenu, a to pro její vynikající prospěch a chování a také dobré povahové vlastnosti. Tento nezájem, až odcizení řešil obviněný stavěním se do opozice, a to i v běžných situacích. Svou snahou prosadit se a získat si obdiv a respekt porušoval opakovaně normy chování, což rodiče místo domluvy často řešili postihy a represí.“
Nedovršit Všetečka pár měsíců před činem 15. narozeniny, nemohl být prakticky trestán. Jako mladistvému mu hrozily maximálně 4 roky.
Čin nebyl podle obžaloby politicky motivován. Exces impulsivního mladíka i něco, co do socialistické společnosti nejen nepatří, ale prakticky se to v ní nemůže stát.
Dostal 3,5 roku v nápravně výchovném ústavu pro mládež. Trest odseděl celý.
Po sametu žádné štěstí nepřišlo
Není těžké spočítat, že s jeho koncem přicházel do Československa i duch svobody. Samet ale žádné štěstí Všetečkovi nepřinesl.
Začal tím, že si ve snaze zůstat v Brně, ale znemožnit komukoli spojit si jej s případem, změnil jméno na Edgar Cayce, podle dávno mrtvého, slavného amerického jasnovidce. Následoval ovšem už jen další příběh sklouznutí na šikmou plochu. Opakovaná překročení zákona, včetně domácího násilí.
Recidivista Edgar Cayce, původním jménem Ondřej Všetečka, byl nalezen bez známek života na pokoji jedné z brněnských ubytoven v říjnu 2015. Bylo mu pětačtyřicet let. Příčina smrti – předávkování drogami.
Jeho čin zůstává svými okolnostmi především co do věku pachatele a formy provedení v historii československé kriminalistiky v zásadě ojedinělý. Díky pečlivé práci badatelů ABS v čele s Radkem Slabotínským, studii, kterou kauze věnoval a jí vyvolanému zájmu publicistů všeho druhu, zůstal také nezapomenutý.
