Akutní stres není nepřítel. Mobilizuje energetické zásoby, prokrvuje svaly a připravuje tělo na bleskovou reakci – přesně tak, jak si to naši předkové v průběhu evoluce vyladili.
Profesor Aleš Stuchlík to přirovnává ke krátkému sprintu, který zdravý člověk v dobré kondici zvládne bez újmy. Možná ho to i posílí. Problém nastane, když ten běh trvá dny, měsíce nebo roky.
„Chronický stres má tendenci organismus vyšilovat a unavovat,“ říká Stuchlík. Klíčovým viníkem je kortizol, hormon uvolňovaný nadledvinkami jako součást stresové osy. Za normálních okolností kortizol po odeznění hrozby aktivitu té samé osy utlumí a tělo se vrátí do klidu díky negativní zpětné vazbě.
Při dlouhodobém tlaku ale tenhle mechanismus selhává a kortizol v krvi zůstává. Výsledkem je postupné poškozování hipokampu – mozkové struktury zásadní pro paměť a prostorovou orientaci. Tedy přesně té oblasti, která jako první masivně trpí u Alzheimerovy nemoci.
Viditelné důsledky zná každý, kdo žije dlouhodobě pod tlakem: výpadky paměti, neschopnost soustředit se, pocit, že vám to prostě nemyslí. Stres totiž útočí také na prefrontální kůru, která je zodpovědná za exekutivní funkce, plánování a vědomá rozhodnutí.
Mozek v tu chvíli přepíná na autopilota a exekutivní okruhy se odmlčí. „Nemůžeme si dát čtyřicítku horečky a běžet maraton,“ přirovnává Stuchlík. „A takhle je to i se stresem. Ten dlouhodobý prostě zabíjí.“
Zásadní je přitom postoj, s nímž k problémům přistupujeme. Stres není jen čistě biologická odpověď, ale z velké části psychologická. Pokud situaci vyhodnotíme jako výzvu, a nikoli jako fatální hrozbu, mozek se přepne do jiného režimu a kortizol pak nedopadá na buňky se stejnou ničivou silou.
Jako překvapivě funkční a vědecky podložená technika funguje multismyslové uzemnění. V krizové chvíli stačí v duchu pojmenovat pět věcí, které vidíte, čtyři, které slyšíte, a tři, kterých se můžete dotknout.
Tohle rychlé cvičení okamžitě aktivuje zrakové a exekutivní oblasti mozkové kůry a spolehlivě tlumí stresové vybuzení v hlubších patrech mozku. „Není to žádná ezoterika,“ zdůrazňuje Stuchlík. „Funguje to i u doktorandů a mladých vědců, kteří jsou ze své podstaty extrémní skeptici.“
Tři tváře vyhoření
Syndrom vyhoření má podle neurovědce tři základní fáze. První je drasticky snížená profesní efektivita – věci prostě nejdou dopředu, nelze je dokončit.
Druhou je emoční vyprázdněnost, kdy člověk zažívá absolutní zploštění a věci kolem něj ztrácejí jakýkoliv emocionální náboj.
Třetím stádiem bývá cynismus a hluboká negativita, typická pro pomáhající profese, kdy například unavený lékař začne vnímat pacienty pouze jako otravný biologický materiál.
Vyhoření se sice v mezinárodní klasifikaci označuje jako pracovní fenomén (occupational phenomenon), nikoli jako samostatná diagnóza, ale sdílí řadu shodných prvků s těžkou depresí. Rozlišení by měl vždy provést odborník, protože léčebné intervence se zásadně liší.
V obou případech ale extrémně pomáhá jakýkoliv pravidelný pohyb. Ten totiž v těle zvyšuje tvorbu BDNF (mozkového růstového faktoru), který přímo podporuje neuroplasticitu a obnovu poškozených synaptických spojení.
Past milované práce: Když dopamin přestane stačit
Vyhořet přitom můžete i z práce, která vás absolutně naplňuje a baví. To Stuchlík pokládá za jeden z nejdůležitějších poznatků, který sám na vlastní kůži odnesl ze svého tvrdého kolapsu v roce 2015. Tehdy byl na absolutním vrcholu kariéry, po nocích dřel na grantech a vědeckých publikacích a hlavu nevypínal ani na minutu.
Všechno vyvrcholilo jednoho rána, kdy zjistil, že celou noc nespal a za pár hodin má stát v Karolinu v taláru na promoci svých vlastních studentů. „Tehdy mě podrželi všichni svatí,“ vzpomíná. Výsledkem byla neschopenka, která trvala bezmála čtyři měsíce.
Mechanismus vyhoření z milované činnosti popisuje neurověda přes pojem habituace. Pocit odměny se neustálým opakováním otupuje, dopaminová smyčka se v mozku rozvolní a člověk začne podvědomě pracovat ještě víc, aby dosáhl stejného vnitřního uspokojení jako na začátku. ,
„Potřebujeme čerpat vláhu z více kořenů,“ upozorňuje Stuchlík. „V momentě, kdy se člověk upne na jediný zdroj – ať je to práce, dítě, nebo sport – tak si prostě nedobije baterky.“ Sám po zotavení absolvoval koučovací výcvik a mentorování kolegů ho dnes paradoxně psychicky dobíjí.
Proč strašíme ve tři ráno?
K přesným příčinám buzení uprostřed noci se Stuchlík staví vědecky opatrně, protože přesný neurologický mechanismus není stoprocentně objasněn. Nejlepší prevencí je žít tak, aby k tomu vůbec nedocházelo – tedy pracovat se stresem průběžně a striktně dodržovat spánkovou hygienu.
Velkou roli hraje správné světlo. Fotoreceptory synchronizující naše vnitřní cirkadiánní hodiny sedí na samotném okraji oční sítnice a nejlépe reagují na šikmé, ranní sluneční světlo, nikoli na ostré polední paprsky. Obyčejná ranní procházka tak má na kvalitu nočního spánku daleko větší vliv, než si většina lidí myslí. Užívání klasických hypnotik na spaní naopak doporučuje maximálně na tři týdny, jinak hrozí těžký návyk.
Pokud se přesto uprostřed noci probudíte a v hlavě se vám okamžitě rozjede nekompromisní kolotoč starostí, doporučuje neurovědec techniku vědomého pozorovatele. Myšlenky je nutné brát jako proplouvající obláčky – registrovat je, ale vědomě se jimi nezačít hlouběji zabývat.
Pro ty, kdo raději zkoušejí fyzické triky, zmiňuje starý Priessnitzův recept: osprchovat nohy od kolen dolů ledovou vodou a lehnout si do postele s mokrýma nohama. Tělo na chlad reaguje masivním prohřátím a usínání prý přichází mnohem rychleji. Vědecké studie na to sice neexistují, ale funkčnost si může uprostřed noci otestovat každý sám.
V novém dílu podcastu se podrobně rozebírají také mýty o desetiprocentním využití kapacity mozku, drtivé dopady alkoholu na šedou kůru mozkovou nebo citlivé propojení exaktní vědy s vírou.
