Přes dva metry vysoký Velšan s hlubokým hlasem a ikonickým červeným fezem na hlavě byl i při pestrosti nabušenosti britské studnice televizních komiků absolutním úkazem.
Mechanika legrace
Svou kariéru přitom odstartoval jako řadový voják v Egyptě u Montgomeryho Pouštních krys. Právě tam v Káhiře během jednoho z představení zapomněl helmu a od kolemjdoucího číšníka si pohotově půjčil červený fez. Takto to alespoň vyprávěl. V každém případě se tam tehdy zrodila ikona, co po návratu do civilu zvládala odehrát i neuvěřitelných 52 představení týdně, čtete dobře.
Celá jeho poválečná kariéra stála na geniálním paradoxu. Cooper byl špičkový, registrovaný iluzionista a právoplatný člen prestižního Magického kruhu, ve kterém se sdružují iluzionisté, nikoli kašpaři.
Diváky po celém světě uhranul náš hrdina tím, že se prostě našel při realizaci jednoho ze základních mustrů formy, prostě to celé stálo na tom, že mistrova kouzla pokaždé zdánlivě fatálně selhala. Nic více k tomu, aby se zrodila superstar, už nepotřeboval, to samé k obživě na roky dopředu.
Lidé řvali smíchy nad jeho fingovanou nešikovností a chaosem, který tato vyvolávala na scéně. Málokdo z jeho věrných fanoušků ale tušil, že pod maskou popleteného dobráka se v soukromí skrývá těžký cynik s patologickou hrůzou ze sahání do vlastní kapsy. Showbyznys si dodnes vypráví historky o tom, jak Cooper po příjezdu taxíkem zaplatil řidiči přesnou částku na penny a do ruky mu s úsměvem vtlačil obyčejný čajový sáček se slovy: „Dejte si na mě dobrý drink.“
V průběhu sedmdesátých let už slavný komik žil na absolutní dluh vlastního těla. Kombinace čtyřiceti silných doutníků denně, těžkého alkoholismu, chronického astmatu a vážných problémů s krevním oběhem dělala z každého jeho vystoupení nebezpečný hazard.
Málokdo, snad krom milenky a asistentky v jednom Mary Fieldhouse aka Mary Kay, dlouho netušil, že jeho zmatenost a výpadky paměti už nejsou geniálně sehranou rolí, ale realitou postupující fyzické destrukce. Celý televizní národ byl totiž zvyklý, že u Coopera je chaos normou.
Tento slepý předpoklad ale v dějinách televizní zábavy vyústil v mrazivý precedens. Diváci a produkce totiž definitivně ztratili schopnost rozeznat, kdy obří bavič hraje roli a kdy před jejich očima bojuje o holý život.
Nejděsivěji se to ukázalo v roce 1979 během příprav slavné Parkinson Show. Cooper tehdy jako host přiměl populárního moderátora Michaela Parkinsona, aby si cvičně položil hlavu do trikové gilotiny. Předtím sice demonstroval ostrost nože na rekvizitách, jenže při samotné zkoušce na place zapomněl nastavit vnitřní bezpečnostní pojistku.
Parkinson byl v tu chvíli pouhé vteřiny od brutální dekapitace. Katastrofu odvrátil jen bleskový reflex přítomného inspicienta ze štábu, který si chybějícího zajištění všiml a stihl mechanismus na poslední chvíli zablokovat. V zákulisí v tu ránu zavládlo hrobové ticho – štábu definitivně došlo, že Cooperův chaos už není pod kontrolou.
Tento šílený incident se stal přímou předehrou k tomu, co přišlo 15. dubna 1984 v zaplněném londýnském Her Majesty's Theatre. Tehdy běžela estráda Live from Her Majesty's živě do 12 milionů britských domácností a Cooper byl hlavní hvězdou večera.
Stál uprostřed scény, kde mu jeho asistentka a dlouholetá tajná milenka Mary Fieldhouse pomáhala obléct velký brokátový plášť. Za oponou stál schovaný moderátor Jimmy Tarbuck a podával mu obří rekvizity, které měl komik zdánlivě tahat zpod róby.
Celé číslo mělo gradovat schůdkami, které se mu nevejdou mezi nohy. Cooper stihl asistentce zašeptat tiché „děkuji, lásko“ – a to byla his last words v životě. Vzápětí se jeho obří tělo zvláštně prohnulo, hlava klesla na prsa a muž se sesunul na podlahu do polosedu.
Reakce publikace byla okamžitá a neúprosná: sál divadla vybuchl v hromový, upřímný smích. Lidé v hledišti i u obrazovek byli stoprocentně přesvědčeni, že Cooper rozehrál další fantastický gag a paroduje svou vlastní nemohoucnost při zapínání těžkého oděvu. Asistentka se na něj nejprve usmívala a dál byla v roli, celé je to strašně smutná podívaná, za kterou nikdo nemohl, stejně jako za své chování během ní.
Komik se ale mezitím ztěžka překulil na záda a jeho levá ruka se v agónii začala nekontrolovaně škubat. Když se zpoza opony natáhla něčí ruka, která se ho pokusila zachytit, lidi to rozesmálo ještě víc.
V zákulisí v tu chvíli zavládlo absolutní zděšení. Režisér Alasdair MacMillan u monitorů pochopil, že tohle v plánu nebylo. Producent David Bell v šoku křičel na komikova syna, zda je to součást čísla. Syn Thomas Henty jen bezmocně hlesl: „Ne, táta má nemocná záda, dobrovolně by si takhle nikdy nelehl.“
Režie okamžitě vydala pokyn orchestru, aby začal hrát, a obrazovky po celé Velké Británii na několik vteřin zčernaly. Bylo to nouzové řešení, než technici v centrále dokázali do živého vysílání natlačit neplánovaný regionální reklamní blok.
Manažer se pokusil bezvládné obří tělo odtáhnout z jeviště. Jenže zákulisní pravidla neúprosného televizního byznysu velela, že show musí pokračovat dál za každou cenu. Program nesměl skončit divokým zmatkem. Na scénu museli okamžitě nastoupit další účinkující.
Baviči Les Dennis a Dustin Gee dostali příkaz vběhnout před oponu a okamžitě bavit lidi v omezeném prostoru. Šli na scénu s vědomím, že jen pár centimetrů za nimi, za těžkým červeným sametem, bojuje lékařský personál o život jejich kolegy. Kolem opony byly narychlo rozestaveny židle, aby nikdo ze sálu neviděl dovnitř. Zatímco před oponou zpíval slavný Howard Keel, těžká látka se za jeho zády divoce chvěla a deformovala, jak se záchranáři pokoušeli velké tělo resuscitovat.
Po další reklamní pauze bylo tělo naloženo do sanitky a odvezeno do Westminster Hospital. Lékaři tam však už mohli pouze konstatovat smrt v důsledku masivního infarktu.
Celý zbytek estrády přitom v divadle doběhl až do samotného konce, aniž by sál cokoli tušil. Většina národa se o tragickém konci svého oblíbence dozvěděla až druhý den ráno ze zpravodajských relací. Cooperův popel byl později rozptýlen na rodinné zahradě, symbolicky přímo nad záhonem jeho oblíbených žlutých narcisů.
O desítky let později získalo londýnské muzeum Victoria & Albert Museum do svých sbírek 116 krabic s Cooperovou pozůstalostí. Mezi nimi byl i jeho legendární „gagový spis“, kam si celý život pečlivě zaznamenával a třídil tisíce svých vtipů.
Ukázalo se, že tento zdánlivě chaotický, věčně opilý pijan měl ve svých osobních archivech vtipy seřazené abecedně a s až pedantskou přesností archiváře, od býčích zápasů až po manželky. Měl absolutní systém na papíře, ale vlastní život a zdraví neukočíroval vůbec.
Právní bitvy o autorská práva k tomuto konkrétnímu videozáznamu kolapsu trvají desítky let a britské televizní archivy dodnes odmítají drtivou většinu stopáže znovu uvolnit do oběhu.
Právní oddělení stanic si totiž plně uvědomují, kde končí žánr estrády a začíná etické dno poslední stoky. Zvrácenost digitálního věku, kdy se z reálného umírání před kamerou stává žádaný virál pro pobavení generací je mementem, jakkoli to zní pateticky.
Odporná je iluze o tom, že bavič odešel šťastný uprostřed potlesku. Definitivně taje v momentu, kdy se podíváte na jeho finální grimasy. Byl to čistý boj o dech na nasvíceném jevišti, kde masa u televizí sledovala agónii a smrt v mylném domnění, že jde o vydařený gag.
Cooper byl génius komiky, tečka. Až potom by mělo přijít pomyšlení na šílené okolnosti, při kterých umíral. Jenomže to druhé je s odstupem času, bohužel, klíčové pro samotné upoutání pozornosti ke sdělení toho prvního tam, kde dnešní příjemce netuší, kým mistr vlastně byl.
A jiné už to nebude.
