Ankara ukázala mnohem víc než jeden ubohý mocenský spor mezi vládou a prezidentem. Ukázala zemi, která už dvě desetiletí neumí pojmenovat vlastní národní zájem, a vládu, která místo jeho hledání začala ničit i důvěryhodnost budovanou třicet let. Dvě letadla byla jen kulisou. Skutečný problém zůstal doma.
Česká republika dokázala do Ankary vypravit dvě armádní letadla, dvě kolony a dvě soupeřící mocenská centra. Jednu zahraniční politiku už na palubu nedostala. Nikoli vinou prezidenta.
Přišly naschvály a výsměch do ksichtu celému ústavnímu systému demokratického právního státu, jímž Česko doposud je
Prezident Petr Pavel (64) udělal přesně to, co se od hlavy státu očekává. Trval na své ústavní roli a odmítl přijmout, že mu vláda může podle momentální mocenské potřeby část této role prostě sebrat. Možná bych si troufl tvrdit i sabotovat výkon jeho ústavních pravomocí. Babišova vláda vzala standardní věc a dokázala z ní vyrobit mezinárodní ostudu.
Prezidenta nejprve nezahrnula do oficiální delegace na summit NATO a Ústavní soud jí následně předběžným opatřením uložil, aby jeho účast umožnila, zajistila akreditaci a přestala jí bránit. Konečné rozhodnutí kompetenčního sporu přitom teprve přijde.
Když mocenský výklad ústavních poměrů narazil na soud, nepřišla potřebná sebereflexe. Přišly naschvály a výsměch do ksichtu celému ústavnímu systému demokratického právního státu, jímž Česko doposud je. Tak jsme dostali dvě letadla, dvě kolony a českou zahraniční politiku rozříznutou na dvě poloviny.
Slabý premiér Andrej Babiš (71), který se v zahraniční politice už léta pohybuje jako člověk, jehož rozhled končí v erárních penězovodech do holdingu, se v téhle frašce potkal s ideálním spoluhráčem – Petrem Macinkou (45). Ministr zahraničí s úrovní Jardy Kužela z Okresního přeboru, ale sebevědomím Cristiana Ronalda.
Člověkem, který nastoupil do funkce a téměř okamžitě získal pocit, že může z horního patra světové diplomacie poučovat prezidenta republiky, ústavní právníky a patrně kohokoli dalšího, kdo mu zrovna vstoupí do zorného pole. Pokora se do mentální výbavy našeho Kissingera z wishe nedostala. Zato nadutosti by mohl vyvážet.
Premiér, který zahraniční politice nerozumí, a ministr, který zatím nepochopil, že frackovitost a přebory ve šklebení se do kamery nejsou v diplomacii zrovna vhodné, dokázali z ústavního sporu udělat veřejnou demonstraci vlastní malosti.
Na vrcholném summitu NATO se domácí politická válka nevozí v diplomatickém kufříku. Vláda může prezidenta nesnášet, prezident může premiérovi lézt na nervy už od snídaně a ministr zahraničí může při pohledu směrem k Hradu dostávat tik do oka. Před spojenci pořád reprezentují jednu Českou republiku. Reprezentují nás všechny.
Babišova vláda do Ankary přivezla vlastní malost v plné polní, a ještě pro ni objednala druhé letadlo. Jenže zatímco vláda několik dní spotřebovávala energii na to, jak prezidentovi cestu co nejvíc zkomplikovat, profesionální tým Petra Pavla (64) během mimořádně krátké doby připravil plnohodnotný program, kvalitní schůzky i výtečné mediální zázemí. Prezident nakonec v Ankaře působil přesně tak, jak má hlava státu na summitu NATO působit.
Vedle toho Andrej Babiš vypadal chvílemi jako páté kolo u aliančního vozu a Petr Macinka, který před cestou rozdával lekce ze zahraniční politiky na všechny světové strany, jako by si na vlastní velké diplomatické představení zapomněl vzít i foťák.
Vláda chtěla demonstrovat, že českou zahraniční politiku drží pevně v rukou. Výsledek byl mnohem výmluvnější. Prezidentův tým během pár dnů ukázal profesionalitu a připravenost, zatímco premiér s ministrem zahraničí hlavně předvedli, kolik energie dokáže politická malost spálit úplně zbytečně.
Ústavní pravomoci se současné vládě stávají problémem vždycky ve chvíli, kdy jí překážejí. Prezident měl být odsunut stranou, vláda měla odletět sama a všechno by bylo přehledné. V blaženém světě Andreje Babiše se totiž stát pořád nebezpečně podobá firmě, ve které existuje jeden majitel a ostatní mají držet hubu a plnit úkoly. Jenže republika není Agrofert.
Ankara proto vypověděla o České republice mnohem víc než několik týdnů hádek mezi Hradem a Strakovou akademií. Ukázala, jak snadno se v zemi bez pevně sdíleného směru začne momentální držitel moci považovat za majitele státu. Jak rychle se rozdíl mezi správou a vlastnictvím rozmaže a jak snadno začne politik považovat instituci, která jej omezuje, za nepřítele.
Ale za touto poruchou leží víc než Babiš, Macinka a jeden nepovedený summit. Leží za ní dlouhodobá absence českého národního zájmu.
Nad volebním kalendářem
Národy se v dějinách pohybují někde mezi rozkvětem a úpadkem. Někdy mají štěstí na dobu, někdy na sousedy, někdy na lidi, kteří je vedou. Většinou se jejich osud skládá z tisíců rozhodnutí, která se vrství roky a desetiletí. Je to mozaika vlivů, přístupů, osobností a externalit. Jeden blbec zpravidla zemi nezničí. Když se jich ale sejde dost a každý přiloží ruku k dílu, začne být výsledek vidět.
Národní zájem je odpovědí právě žijící generace na docela jednoduchou otázku: jak se naší zemi vede a co musíme udělat, aby se jí vedlo lépe? Na konci té odpovědi vždycky najdeme bezpečnost a prosperitu.
Země musí přežít, ubránit se, zachovat svobodu svých občanů a schopnost rozhodovat sama o sobě. Současně potřebuje vytvářet podmínky, ve kterých lidé bohatnou, společnost se rozvíjí a další generace nepřebírá stát chudší, slabší a hloupější, než jaký dostali její rodiče.
Tím jednoduchost končí. Na bezpečnost ani prosperitu neexistuje univerzální návod. Francie má jaderné zbraně, Německo osmdesát milionů obyvatel, Norsko moře plné ropy a Spojené státy oceán na každé vhodné straně. My máme deset milionů lidí uprostřed Evropy, průmyslovou tradici, chytré technické mozky, výhodnou polohu a historickou zkušenost národa, kterému až nepříjemně často rozhodoval o osudu někdo za hranicemi.
Hrajeme s kartami, které skutečně držíme v ruce. Můžeme s nimi zahrát full house, anebo dvacet let hlásit „pas“.
Národní zájem se pohybuje s dějinami. Hospodářský model, který zemi vytáhne z bídy, ji může o jednu generaci později držet pod krkem. Bezpečnostní architektura působí věčně až do rána, kdy první tank překročí hranici. Každá generace proto musí znovu vědět, co má, co jí chybí, odkud může přijít nebezpečí a kam chce svou zemi dostat. Tahle práce stojí nad volebním kalendářem.
Vlády se mohou hádat o daně, důchody, školství, rozsah sociálního státu nebo tempo výstavby dálnic. Právě kvůli takovým sporům máme politické strany a volby. Bezpečnost země, její základní civilizační ukotvení a dlouhodobý model prosperity potřebují pod nohama pevnější půdu než poslední průzkum Kantaru.
Po listopadu 1989 jsme svůj národní zájem znali přesně. Návrat na Západ byl mimořádně přesný český národní úkol. Potřebovali jsme se vymanit z vlivu říše zla, která se po rozpadu Sovětského svazu chvíli tvářila jako normální země.
Naučila se nosit sako, obchodovat s Evropou a zvát západní politiky na recepce. Pod naleštěnou fasádou zůstalo Rusko. Země chlastu, zmaru, smrti, imperiálního mindráku a agresivního napadání sousedů, která si vlastní velikost už po staletí dokazuje hlavně množstvím cizího neštěstí, které dokáže vyrobit.
Čtyřicet let v sovětském područí nám poskytlo dostatečně názorný a odstrašující studijní materiál. Věděli jsme, jak chutná svět, ve kterém pravdu vyrábějí bolševičtí zločinci, hranice se mění tankem a lidský život má cenu přesně do chvíle, než začne překážet moci. Chtěli jsme od něj pryč politicky, bezpečnostně i civilizačně. Zpátky do prostoru, ke kterému jsme patřili dávno předtím, než nám komunisté na čtyřicet let zamkli dveře a klíče poslali do Moskvy.
Po vítězství
Povedlo se nám to. Vstup do NATO a Evropské unie uzavřel první velkou kapitolu polistopadového Česka. Dostali jsme se tam, kam jsme chtěli, a získali bezpečnostní i civilizační rámec, o který předchozí generace usilovala s až nečeskou vytrvalostí.
A právě tehdy jsme si spletli zakotvení se strategií. Členství začalo suplovat vlastní představu o tom, co má Česká republika dělat dál. NATO mělo vyřešit bezpečnost, Evropská unie prosperitu a příslušnost k Západu naši politickou dospělost. Jenže směr země si pořád musíme určit sami.
Po roce 2004 se tahle schopnost začala vytrácet. Národní zájem se rozpustil v každodenní politice, rozpočtech, programech, dotacích a průzkumech. Každý řešil svůj výsek a český stát postupně ztrácel schopnost říct jednou větou, kam chce dojít jako celek.
Co má Česká republika znamenat za dvacet let? V čem má být silná, co musí umět sama a kde potřebuje spojence? Z čeho budou jednou bohatnout lidé, kteří dnes chodí do školy?
Tyhle otázky mají přežít několik volebních období.
Česká politika přitom přes všechny chyby držela alespoň základní koridor. Vlády se střídaly, prezidenti si občas vykládali své pravomoci velmi tvořivě a Miloš Zeman dokázal způsobit diplomatickou migrénu v několika světových metropolích současně.
Základní směr ale přežíval. Česko zůstávalo západní zemí, NATO stálo v centru naší bezpečnosti, transatlantický vztah měl strategickou váhu a naprostá většina politické reprezentace chápala, že důvěryhodnost státu má delší životnost než jeden kabinet.
Právě proto je dnešní propad tak nebezpečný. Andrej Babiš a Petr Macinka sabotují českou důvěryhodnost a s ní i naši budoucí schopnost prosazovat vlastní zájmy. Přenášejí do zahraniční politiky osobní animozity, mocenské komplexy a přesvědčení, že volební vítězství dává právo přepsat i to, co se budovalo třicet let.
Důvěra mezi státy vzniká pomalu. Spojenci si musí zvyknout, že vaše slovo něco znamená a že základní orientace země přežije výměnu vlády. Velmoc může udělat obrovskou chybu a pořád zůstane velmocí. Česko takovou rezervu nemá. My máme podstatně menší prostor pro blbost.
Naše síla stojí na inteligenci, spolehlivosti a schopnosti vytvářet vztahy. Babiš a Macinka tenhle kapitál utrácejí za domácí mocenskou válku. Ankara byla okamžik, kdy to všichni viděli.
Izrael
Přitom máme velmi dobrý důkaz, že česká politika dlouhodobou kontinuitu vytvořit umí. Vztah k Izraeli drží s obdivuhodnou pevností napříč hlavními politickými proudy. Přežil vlády, prezidenty i několik generací politiků a drží jej dokonce současná vláda. Historie, hodnotová blízkost a konkrétní strategický zájem se dostaly dost hluboko do české politické paměti, aby je nemusel každý nový ministr znovu objevovat po nástupu do funkce.
Samozřejmě s výjimkou progresivně levicových antisemitů, kteří starou nenávist převlékli do palestinského merche a doplnili propagandou Hamásu. Každá generace si zjevně musí najít vlastní způsob, jak dát starému svinstvu nový grafický manuál.
Hlavní politický proud vztah k Izraeli drží a právě tím dokazuje, že dlouhodobá česká shoda existovat může. Stejnou hloubku potřebuje český národní zájem jako celek.
Česká doktrína
Naše místo je na Západě. Představa Česka jako mostu mezi Západem a Východem patří do kremelského bazaru historických lží společně s všeslovanskou vzájemností a dalšími pohádkami pro lidi, kteří nikdy nepochopili, že po mostě se chodí, ale nebydlí se na něm.
Naše bezpečnost stojí na NATO, transatlantickém vztahu a na vlastní schopnosti něco do společné obrany skutečně přinést. Rusko bude hrozbou i po Putinovi. Jeho imperialismus vznikl dávno před ním a přežije i jeho. Jednou možná znovu přijdou hezké obleky a summity. Pod nimi může pořád sedět stejná říše s chronickou potřebou rozhodovat o životě svých sousedů.
Prosperita bude vyžadovat vlastní kapitál, energii, infrastrukturu, vzdělané lidi a stát, který přestane zaměňovat kontrolu za funkčnost. Desetileté povolování strategické stavby nebo závislost na rozhodnutí zahraniční centrály totiž ze suverenity příliš mnoho nezanechá. Bezpečnost a prosperita se tady znovu potkávají. Silná země má spojence, ekonomiku a schopnost rozhodovat.
Taková česká doktrína musí přežít jednu vládu, slabého premiéra i ministra, kterému funkce vystoupá do hlavy rychleji než znalosti. A tím se vracíme k institucím.
Ústava dává moci hranice právě proto, že republika nemůže spoléhat na věčné štěstí při výběru lidí, kteří ji řídí. Demokratický stát musí přežít špatnou vládu, politickou malost i člověka opojeného vlastní důležitostí.
Vláda dostala příležitost vrátit se ke státnímu rozumu a respektovat, že republika má víc ústavních institucí než Strakovu akademii, řízenou jako divize holdingu majitele – premiéra. Nevyužila ji.
Ankara proto zůstane obrazem problému, který jeden summit dalece přesahuje. Dvě letadla jen odkryla způsob uvažování, podle kterého může momentální držitel moci přepsat stát podle vlastní potřeby a každého, kdo mu v tom překáží, označit za problém.
Za několik měsíců tahle epizoda zmizí z titulků. Jednou odejde ze Strakovy akademie Andrej Babiš a z Černínského paláce Petr Macinka . Přijdou další vlády a další lidé přesvědčení, že republika čekala právě na ně. Národní zájem musí být silnější než všichni z nich. Musí přežít dobrou vládu i špatnou, silného premiéra i slabého, státníka i člověka, který si na státníka jenom hraje.
Země bez národního zájmu nepřestane existovat přes noc. Jen postupně dovolí každé další vládě, aby si stát spletla s kořistí.
