Budova Begich Towers čítá zhruba 196 bytů a žije v ní většina stálých obyvatel. Podle posledního amerického sčítání lidu mělo město 272 obyvatel. Přestože se Whittieru přezdívá „město pod jednou střechou“, úplně všichni v hlavním věžáku nežijí – část místních bydlí v menším sousedním domě Whittier Manor.
Z vojenských kasáren civilní centrum
Dnešní podobu vtiskla místu druhá světová válka a následná studená válka. Americká armáda tehdy na Aljašce hledala strategické místo pro přístav, který by fungoval celoročně. Záliv u Whittieru v zimě nezamrzá a okolní hory poskytovaly vojenskému zázemí přirozenou ochranu před útokem i nepřízní počasí.
V padesátých letech zde armáda vztyčila dvě masivní železobetonové stavby. Rozlehlá budova Buckner Building sloužila jako soběstačný vojenský komplex s ubikacemi, kinem či bowlingovou dráhou – dnes z ní zbyla jen opuštěná ruina. Druhá stavba, původně nazvaná Hodge Building, byla dokončena v roce 1957 jako bytový dům pro rodiny důstojníků.
Po odchodu armády v šedesátých letech přešla Hodge Building do civilní správy a dostala nové jméno Begich Towers – po aljašském kongresmanovi Nicku Begichovi, jehož letadlo v roce 1972 beze stopy zmizelo v této oblasti.
Z bývalých kasáren se postupně stalo přirozené srdce obce. Dnes v přízemí a nižších patrech sídlí městský úřad, policejní stanice, pošta, obchod s potravinami, zdravotní středisko, prádelna i malý kostel. Jak popsala reportáž magazínu Smithsonian, běžné pochůzky tu pro obyvatele znamenají jen cestu výtahem v domácím oblečení. Když venku zuří arktická bouře, nemusí lidé kvůli základním potřebám vůbec vytáhnout paty z domu.
Do školy podzemím, sousedé na dosah
Zimy jsou ve Whittieru neúprosné. Během sezony tu běžně napadne přes šest metrů sněhu a nárazy ledového větru dokážou pohyb venku téměř znemožnit. Místní děti mají přesto cestu na vyučování pohodlnější než jejich vrstevníci kdekoli jinde.
Begich Towers totiž se sousední školou Whittier Community School propojuje vyhřívaný podzemní tunel. Žáci tak dojdou do tříd suchou nohou, i když venku řádí sněhová vánice.
Škola sdružuje žáky všech ročníků pod jednou střechou a většina učitelů bydlí ve stejném domě jako jejich studenti. Učitelka Erika Thompsonová pro stanici Alaska Public Media popsala, jak se v takto uzavřené komunitě pracovní a soukromý život neustále prolínají. Sousedé se denně potkávají ve výtazích a na chodbách, děti běhají za kamarády o pár pater výš a rodiče znají do detailu poměry v rodinách všech spolužáků.
Soužití v jednom domě má ovšem i stinnou stránku. V místě, kde každý ví o každém, se soukromí hledá jen těžko. Obyvatelé se musí vyrovnávat s běžným panelákovým hlukem a případným sousedským sporům se při každodenních cestách výtahem prakticky nedá vyhnout.
Jediná silnice se na noc zamyká
Až do roku 2000 se do Whittieru nedalo běžně dojet autem. Spojení se světem zajišťovaly výhradně vlaky a trajekty. Změnu přinesla až přestavba čtyřkilometrového železničního tunelu Anton Anderson Memorial Tunnel skrz horu Maynard Mountain pro kombinovanou dopravu.
Tunel je nejdelším svého druhu v Severní Americe a sdílejí ho osobní auta, kamiony i vlakové soupravy. Protože je v něm jen jeden jízdní pruh, provoz se řídí přísným časovým harmonogramem. Směr jízdy se střídá v pravidelných intervalech a řidiči musí čekat na svou čtvrthodinu.
V noci se tunel pro běžnou automobilovou dopravu úplně uzavírá. Kdo nestihne poslední večerní průjezd, má smůlu a musí přenocovat v autě před vjezdem. Na stejném harmonogramu závisí i veškeré zásobování města potravinami či stavebním materiálem.
V létě davy turistů, v zimě ticho
Přestože má Whittier jen necelé tři stovky stálých obyvatel, během krátkého aljašského léta městem projdou statisíce návštěvníků. Slouží totiž jako hlavní výchozí bod pro vyhlídkové plavby k ledovcům v zálivu Prince William Sound a kotví tu velké zaoceánské výletní lodě.
Turistický ruch drží místní ekonomiku nad vodou. V létě ožívá přístav i restaurace a před jediným tunelem se tvoří dlouhé kolony aut. Na podzim ale ruch utichne a město se opět uzavře do své zimní ulity.
Rozvoji obce brání především kritický nedostatek bytů. Volné kapacity téměř neexistují, starší budovy vyžadují nákladné rekonstrukce a sevření mezi strmými horami a mořem nenechává prostor pro novou výstavbu. Whittier tak zůstává unikátním místem, které každé léto láká davy turistů, ale nastěhovat se sem natrvalo je téměř nemožné.






