V červenci 1933 se Josif Stalin vydal na sever Sovětského svazu, aby si na vlastní oči prohlédl hotové dílo. Bělomořsko-baltský průplav měl spojit Bílé a Baltské moře a ušetřit lodím dlouhou cestu kolem Skandinávie.
Vodní cesta měřila zhruba 227 kilometrů. Vedla částečně po řekách a jezerech, částečně po nově vykopaných úsecích, a překonávalo ji devatenáct zdymadel. Od prvního kopnutí na podzim 1931 do slavnostního otevření v létě 1933 uplynulo necelých dvacet měsíců.
Stalin ale podle dochovaných svědectví nadšený nebyl. Průplav mu připadal příliš úzký a mělký. Fungoval, jenže pro těžké námořní lodě zůstával neprůjezdný.
Krumpáče místo bagrů
Moskva chtěla mít stavbu rychle a levně, a tak nasadila to, čeho měla nejvíc: vězně. Na průplavu se vystřídalo přes sto tisíc lidí z nápravně pracovních táborů. Byli mezi nimi kriminálníci, političtí vězni, inteligence i „kulaci“, a celý podnik držela v rukou tajná policie OGPU.
Skály se rubaly ručně, zmrzlá zemina se kopala lopatami a statisíce tun materiálu putovaly na dřevěných trakařích. Zima na severu Ruska přitom srážela teploty hluboko pod nulu.
Lidi nehnaly kupředu jen stráže, ale i jídlo. Příděl se odvíjel od splněné normy, takže kdo nestíhal, dostal méně. Zesláblý vězeň pak podával ještě horší výkon, jedl ještě míň a za pár týdnů se mu zhroutilo tělo.
Kolik lidí stavba stála život
Přesný počet obětí nikdo nezná. Táborová správa vykázala za rok 1931 celkem 1 438 mrtvých a za rok 1932 už 2 010. Nejhorší byl rok 1933, kdy vedení před termínem dokončení vězně pohánělo bez ohledu na ztráty. Jen v něm podle oficiálních záznamů zemřelo 8 870 lidí.
Organizátoři nucených prací dohromady přiznali 12 318 úmrtí. Historici ale upozorňují, že tábory mrtvé části statistik zamlčovaly. Umírající vězně prostě těsně před smrtí propustily, aby jim nekazili čísla. Odhady skutečných ztrát se proto pohybují kolem 25 tisíc lidí.
Tři metry šedesát pět
Spěch se na průplavu podepsal. Hloubka dosahovala jen 3,65 metru, a velké námořní a válečné lodě tak neměly šanci projet. Kanál přesto nezůstal prázdný. Jezdily po něm menší nákladní lodě a sovětské námořnictvo jím podle časopisu amerického námořního institutu Proceedings tajně přesouvalo ponorky mezi Baltem a Bílým mořem. Větší plavidla se musela odlehčovat nebo tahat na pontonech. Kremlu tedy průplav posloužil, ale k tomu, co od něj čekal, nestačil.
Spisovatelé na exkurzi
Co stavbě chybělo na hloubce, to měla režim dohnat propaganda. V srpnu 1933 poslala Moskva na místo zhruba 120 spisovatelů, novinářů a umělců, mezi nimi Alexeje Tolstého, Michaila Zoščenka nebo Viktora Šklovského.
Trasu i program jim pečlivě naplánovala tajná policie. Literáti viděli vyčištěné kulisy a dobře živené „úderníky“. Z cesty vznikla v roce 1934 kolektivní kniha Bělomořsko-baltský průplav J. V. Stalina, na jejíž redakci se podílel i Maxim Gorkij. Stavbu v ní popsali jako zázrak „převýchovy prací“, která ze zločinců a nepřátel lidu dělá uvědomělé občany.
O pár let později dostihla režim vlastní paranoia. Velké čistky smetly řadu lidí, kteří na projektu pracovali, včetně literárního kritika Leopolda Averbacha, který na knize spolupracoval, a šéfa tábora Semjona Firina. Kniha zmizela z knihoven a byla zničena. Z propagandistické výkladní skříně zůstal jen pomník lidské krutosti uprostřed severské tajgy.






