Vlast patří těm, kteří se ještě nenarodili. Vlastenectví je pozitivní emoce, takže nemůže být provázena nenávistí k druhým.
Vesmír se v člověku na chvíli podívá sám na sebe
Na několik desítek let se prach dávných hvězd naučí vyslovit vlastní jméno. Otevře oči, uvidí východ slunce nad Beskydami, zamiluje se, někomu ublíží, někomu odpustí a jednoho dne pochopí, že čas se nedá zastavit ani usmlouvat.
Vesmír se v člověku na chvíli podívá sám na sebe.
Celý náš život se musí vejít do několika desetiletí, jejichž přesný počet předem neznáme, a právě tato omezenost dává váhu všemu, co během nich uděláme, pokazíme, napravíme nebo už napravit nestihneme. Čas vymezuje prostor pro všechny naše vztahy, rozhodnutí, ambice i selhání a nikdo jej nedostane tolik, aby mohl donekonečna odkládat odpovědnost za způsob, jakým s ním naložil.
Na začátek se vrátit nelze a druhý pokus, v němž bychom svůj život prožili chytřeji, statečněji nebo alespoň slušněji, už nepřijde.
Jsme tady jen půjčení.
Kdybychom si tuto větu skutečně uvědomili, vypadala by jinak velká část lidských dějin. Člověk, který ví o vlastním konci, by měl zacházet opatrněji s časem druhých. Mocný, který si pamatuje svou smrtelnost, těžko uvěří, že mu byly cizí životy přiděleny jako spotřební materiál.
Členství v Evropské unii a NATO dává desetimilionové zemi hlas, který má váhu. Zato Moskva nabízí malým zemím jiný druh suverenity. Mohou si svobodně vybrat, jestli budou jenom otroky Kremlu, anebo je bratrsky rovnou začne zabíjet.
A tady vyvstává ta největší otázka našich životů – kdo je člověk? Zda je jedinečným příběhem, nebo položkou v cizím plánu.
Křesťanství zasadilo doprostřed evropských dějin jednu vlastně nesnesitelnou myšlenku. Bůh se stal člověkem. Nepřišel jako císař v čele armády. Narodil se jako dítě odkázané na lidské ruce. Poznal bolest, opuštění i smrt odsouzence. V jeho příběhu se věčnost stala jediným životem. Životem člověka.
V jeslích leží obžaloba každé říše, která z lidí vyrábí materiál pro vlastní velikost. Kříž připomíná každé moci, že zabít člověka bývá snazší než pohřbít pravdu, kvůli níž musel zemřít.
Od té chvíle má i člověk bez funkce, armády a majetku cenu, kterou mu žádný panovník nepřidělil a žádný režim nemůže zrušit. Moc může člověka zabít. Ale nikdy mu nemůže vzít jeho opravdovou hodnotu.
Vlast není krevní skupina
Stejně jako život dostáváme bez zásluhy také místo, do kterého se narodíme. Vlast vstupuje do člověka dávno předtím, než ji dokáže pojmenovat. Přichází hlasem matky, prvními slovy, krajinou za oknem a příběhy lidí, jejichž jména už často neznáme.
Můj domov je Česko. Dostal jsem s ním jazyk, v němž přemýšlím, miluji, hádám se i modlím, kulturní paměť, které rozumím bez titulků, a příběh země, za nějž cítím odpovědnost právě proto, že je můj. Nikdo z nás ovšem nevyhrál konkurz na místo svého narození a rodný list není vysvědčením charakteru.
O zemi, kterou jsme zdědili, se máme starat a jednou ji předat dál, rodný list však není žádný morální imperativ, kterým lze mávat před člověkem narozeným za jinou hranicí.
Český domov navíc neumím vyříznout z Evropy. Jsem Čech, Evropan a obyvatel jediné planety zároveň, protože tyto příslušnosti se navzájem neruší, pouze rozšiřují okruh věcí a lidí, za něž člověk cítí odpovědnost. Česko je mou vlastí, Evropa civilizací, do níž český příběh patří, a planeta Země společným domovem všech, kteří na ní dostali svůj krátký čas.
Láska k vlasti proto nepotřebuje nenávist k druhým, protože důstojnost cizího člověka neubírá nic z hodnoty českého domova. Národovec, který si pseudovlastenectví dokáže vychutnat teprve ve chvíli, kdy může někoho ponížit, pouze oblékl vlastní malost do státních barev. Vlastenectví získává obsah péčí o zemi, odvahou bránit její svobodu a odpovědností za to, co z ní jednou předáme dál.
Vlast totiž není krevní skupina.
Je to společenství paměti, odpovědnosti a budoucnosti. Přijímáme je od mrtvých, kteří už nemohou hodnotit, co jsme s jejich odkazem provedli. Jednou je předáme lidem, jejichž tváře nikdy neuvidíme. Po celou dobu žijeme v domě postaveném předchozími generacemi a půjčeném od těch příštích.
Proto může být láska k vlasti tvrdá. Milované zemi člověk nelže, když dělá chyby. Nepotřebuje z jejích dějin vyřezat vlastní viny a přetřít je národními barvami. Dospělá láska k vlasti unese pravdu.
Naše širší vlast – Evropská unie – si o tvrdou kritiku často říká sama. Českou suverenitu však chrání prostor pro vlastní rozhodnutí a síla, s jakou je ubráníme. Samota dala malým státům v našich dějinách málokdy svobodu. Častěji je přivedla na porcovací stůl velmocí, které historicky soupeřily o nadvládu nad evropským prostorem.
Členství v Evropské unii a NATO dává desetimilionové zemi hlas, který má váhu. Zato Moskva nabízí malým zemím jiný druh suverenity. Mohou si svobodně vybrat, jestli budou jenom otroky Kremlu, anebo je bratrsky rovnou začne zabíjet.
Na Ukrajině se rozhoduje také o českém právu na vlast
Ukrajina dnes platí krví za to, že si vybrala sama.
Rusko vede válku proti právu menšího národa existovat z vlastní vůle. V představách ruského impéria je samostatná Ukrajina vzpourou proti dějinám, které si Moskva po staletí psala sama pro sebe. Její jazyk překáží, její paměť odporuje a její svobodná budoucnost představuje urážku ruské velikosti. Město se proto změní v cíl, člověk v číslo a dětský pokoj v hromadu sutin.
Jenže v každém člověku, kterého rozdrtí ruská raketa, zhasne celý vesmír. Všechny vzpomínky, první lásky, nevyřčená slova i budoucnost, která už nikdy nepřijde. Na vojenské mapě zmizí jedna značka. Matce zmizí dítě.
Právě na Ukrajině se rozhoduje, zda slovo vlast patří také malým národům, nebo zůstává výsadou říší. Pokud Ukrajinec nemá právo zůstat Ukrajincem, jak dlouho bude trvat české právo zůstat Čechem? Bez spojenců a partnerství v západní civilizaci – naší širší vlasti – jen do dalšího rozhodnutí v Kremlu.
Ukrajinský boj proto patří také do českého příběhu. Hájí řád, v němž smí vlast patřit i malým národům.
Ovšem v naší zemi se do čela ústavních institucí dostávají lidé, kteří tato fakta popírají a prodávají svým voličům primárně nenávist ohrožující budoucnost jich samotných i příštích generací. To všechno v lživé nálepce národní suverenity.
Tomio Okamura (54) si z oné české suverenity udělal nejvýnosnější stánek na politickém jarmarku. Každé české rozhodnutí, které omezuje ruský vliv, vydává za službu cizím zájmům. Každý ústupek Moskvě opatří další lží národního sebevědomí.
Za drzé a prolhané řeči o vlasti schovává rezavé hrnce plné nenávisti, žluči vlastní bezcharakternosti a zla. Pod českou vlajkou, kterou tento „Horst Fuchs nenávisti“ svým počínáním v podstatě hanobí, roky prodává strach lidem, kterým se nepovedl vlastní život.
Jeho Česko musí zůstat věčně ponížené. Potřebuje novou křivdu pokaždé, když ta předchozí přestane vynášet miliony za mandáty. Pokojná a sebevědomá země by Okamuru připravila o živnost. Spokojený člověk jen obtížně uvěří, že jej před sousedem zachrání majitel stánku s rezavými hrnci nenávisti.
Vlast máme v péči také slovem. Premiér, ministr zahraničí a předseda Poslanecké sněmovny nemluví jen sami za sebe. Jejich funkcemi promlouvá Česká republika, i když z nich právě vytéká osobní zášť, výhrůžka nebo hospodská urážka. Špína, kterou současná vláda hází po prezidentovi, proto ulpívá také na zemi, o které říkají, že je pro ně na prvním místě.
Andrej Babiš (71) z prezidentova veta zákona rozvolňujícího pravidla rozpočtové odpovědnosti vyrobil ohrožení zdravotnictví, škol, bezpečnosti, obranyschopnosti i energetiky. Jeden ústavní podpis v jeho podání málem zastavil veškerý organizovaný život v republice. Kleptoman se vždycky cítí okradený, když mu někdo nedovolí sáhnout do cizího.
Petr Macinka (47) nabídl prezidentovi klid výměnou za ministerské křeslo pro kamaráda. Kdyby Pavel jeho podmínku nepřijal, slíbil ministr zahraničí spálit mosty a připravit překvapivé důsledky. Zahraniční politiku země použil jako páku ve válce o trafiku.
Tomio Okamura nakonec prezidenta republiky označil za podrazáka a křiváka.
Křivák.
Komerční kolaborant zná cenu každého českého strachu. Nakoupí jej, přebalí do státní vlajky a prodá zpátky jako vlastenectví. Politický zisk zůstane jemu, strategický výnos připadne Moskvě a náklady zaplatí Česká republika. Ruskou vlajku k tomu nepotřebuje. S českou se ten obchod dělá mnohem lépe.
Samopal u hlavy a muž, kterého dnes překřtili na křiváka
Okamurovo slovo ovšem míří na člověka, jehož rovnost jednou prověřil samopal přiložený k hlavě.
Před třiatřiceti lety uvízli na základně sevřené mezi mořem a frontovou linií v bývalé Jugoslávii francouzští vojáci. Dva už byli mrtví. Kolem dopadaly granáty a cestu ven držely ozbrojené jednotky. Každá chyba mohla záchrannou operaci změnit v masakr.
V čele československé jednotky, která pro ně vyrazila, stál Petr Pavel (64). Při jednom z vyjednávání mu srbský velitel přiložil samopal k hlavě. V takové chvíli z člověka opadnou všechny řeči, které o sobě vede v bezpečí. Zůstane vlastní život, několik vteřin a rozhodnutí, co je ochoten udělat pro životy druhých.
Jak drze a prasácky vedle toho vyznívají výlevy klaunů Turka a Macinky o tom, že politika není pro princezny.
Pavel zachoval klid, vyjednal průjezd a konvoj pod jeho velením dostal více než padesát francouzských vojáků do bezpečí.
Komunistická minulost z jeho životopisu nezmizí. Ani jugoslávská cesta. Dospělý soud unese obojí. Hrdinský čin nevystavuje bianco šek na všechna budoucí rozhodnutí a prezidentská funkce nikoho nevyjímá z tvrdé kritiky. Když však Petr Pavel rozhodoval o životech svých druhů, vložil do hry vlastní.
Víc člověk těžko může udělat. Pro vlast, pro člověka a pro lepší svět kolem nás.
Do role jeho mravních arbitrů se dnes postavili devadesátkový mafoš, komerční kolaborant a omylem ministr. Ani jeden z nich při svém výkonu vlastenectví neriskuje nic vlastního. Babiš chrání svůj mocenský a ekonomický svět. Okamura proměnil rozkládání české odolnosti ve výnosnou živnost. Macinka dokáže vsadit vztahy mezi ústavními institucemi i českou zahraniční politiku na ministerské křeslo pro kamaráda.
Pavel tehdy vložil do hry vlastní život. Oni vkládají do hry naši zemi.
Každé barbarství si nejprve vypere slovník
K tomu potřebují „našelidi“. Vypustí mezi ně prezidentovu fotografii, přidají správnou nadávku a otevřou stavidla sociálních sítí. Digitální stoka potom vykoná práci, pod kterou se ministři neradi podepisují vlastním jménem. Z válečného hrdiny vyrobí zrádce a z lidí pracujících na oslabení České republiky národní zachránce.
„Našelidi“ jsou jejich pěchota, ovšem se stockholmským syndromem. Když se rozděluje moc, vliv, funkce a veřejné peníze, celý desetimilionový národ se náhle smrskne na několik kontaktů v telefonu. Ostatním zůstane vlajka, nepřítel a účet.
Prezident hájí silné Česko v silné Evropě. Zemi schopnou bránit sebe i své spojence, odolat ruskému tlaku a udržet instituce pevnější než momentální zájem kteréhokoli premiéra. Současná vláda potřebuje Česko slabší, osamělejší a snadněji použitelné pro soukromé obchody svých lidí.
Protičeská strana tohoto sporu dnes sedí ve Strakově akademii a ve vedení Poslanecké sněmovny.
Vlastenectví, po němž zůstane slabší vlast, je kolaborace v národních barvách.
Pak už stačí udržovat vztek ve správné provozní teplotě. Lidé se hádají o Ukrajince, Brusel a zradu národa a dobyvatelé moci nad Českem řeší svoje firmy, funkce, imunity a kamarády. Česká vlajka visí přes výlohu, aby dovnitř nebylo příliš vidět.
Každé barbarství si nejprve vypere slovník.
Kolaborace se vrátí jako suverenita. Osobní kšeft jako národní zájem. Vydírání jako běžné politické vyjednávání. Jakmile slova přestanou znamenat to, co znamenala, zmizí také odpovědnost. Válečný hrdina může být křivákem a obchodník s nenávistí vlastencem.
Moskva rozbíjí ukrajinská města raketami. Zdejší prodejci vlastenectví jí mezitím odklízejí ze slovníku vinu. Ukrajina má kapitulovat pro mír. Napadený národ obtěžuje svou obranou a mrtvé děti kazí obraz světa lidem, kteří válku vidí jenom v televizi a ve filmu.
Rus vždycky miloval takové vlastence v menších zemích. Ušetří mu práci.
Křesťanství, kterým si čeští národovci tak rádi zdobí své politické stánky, jim přitom pokládá otázku, před níž se nedá schovat za vlajku. Co jste udělali jednomu z těch nejmenších?
Život dítěte zabitého ruskou raketou v Dnipru má stejnou cenu jako život dítěte narozeného v Praze, Ostravě nebo Moskvě. Pas tuto cenu neurčuje. Hranice ji nedokáže zrušit a politická užitečnost ji nesnižuje.
Kdo tuto rovnost lidské ceny odmítne, může dál nosit kříž i českou vlajku. Z křesťanství mu zbyla rekvizita a z vlastenectví povolenka k pohrdání.
Právě proto vedou lidská důstojnost a český zájem ke stejnému místu. K napadené zemi, která odmítla přenechat svou budoucnost barbarům. Ukrajinci drží svou vlast v rukou stejně dočasně jako my tu naši. Mají právo předat ji svým dětem celou.
Kdo toto právo prodá Moskvě za vlastní pohodlí, obchoduje současně s naším právem na vlastní existenci. A lživé kecy o národním konzervatismu na tom nic nezmění.
Život i vlast jsme dostali bez zásluhy. Obojí na několik krátkých desetiletí. Můžeme o ně pečovat, promarnit je nebo s nimi kšeftovat.
Časem budou dnešní funkce patřit jiným lidem. Holding změní majitele, jména ministrů zmizí z paměti a všechen hluk veřejného prostoru se propadne do ticha. Země se zavře nad hrobem prezidenta, premiéra, národovce i člověka, kterého označili za cizince.
Po každém z nás zůstane několik vzpomínek a svět nepatrně změněný tím, že jsme v něm byli. Skutečnou míru života ukáže až to, co jsme nechali lidem, kteří už nebudou znát naše jméno.
Jsme tady jen půjčení. Vlast také.
Jednou ji budeme vracet těm, kteří přijdou po nás. Tehdy se ukáže, kdo vlasti sloužil, kdo se jí živil a kdo ji pod českou vlajkou nosil po kouscích do Moskvy.
