Víčka, prsa, tuk. Co si dnes necháváme upravit nejčastěji

Někde mezi filtrem a zrcadlem se dnes odehrává renesance estetické chirurgie. Je důležité si uvědomit, že to není jen příběh celebrit, které se ozvou vždycky až po zákroku. Ideálně v momentě, kdy se jejich tvář tváří, že s medicínou nemá nic společného a že to celé zařídila voda s citronem a ranní meditace.

Je to příběh běžných lidí. Lidí, kteří řeší víčka, tukové polštářky, břicho po dětech, prsa po kojení, jizvy po úrazu nebo nos po otci.

Víčka vedou

Plastická chirurgie není synonymum pro zvětšení, zmenšení a rychlou proměnu do plavek. Je to lékařský obor, jehož velká část je rekonstrukční a zachraňuje kvalitu života. Rekonstrukce po nádorech, úrazech a popáleninách, korekce vrozených vad, operace ruky či práce s jizvami. Estetická část je jen nejviditelnější, protože fotky před a po se sdílejí lépe než dobře sešité šlachy.

Když se ale podíváme na čísla, je jasné, že estetika dnes táhne. Mezinárodní průzkum ISAPS odhaduje, že se celosvětově v roce 2024 provedlo zhruba 37,95 milionu estetických chirurgických a nechirurgických výkonů.

Co se dělá nejčastěji? V globálním měřítku vede operace víček, následuje liposukce a augmentace prsou, pak revize jizev a plastiky nosu. Nechirurgickým králem je botulotoxin a hned za ním kyselina hyaluronová, tedy dvojice, která dokáže v dobrých rukou udělat malou civilizovanou změnu a v těch špatných proměnit obličej v mapu pokusů, které byste nepřáli ani svému největšímu nepříteli.

Oči, prsa, tuk

Čísla pro Českou republiku za rok 2024 mluví o 87 236 estetických výkonech, z toho 59 400 chirurgických. Nejčastěji se i u nás podle této statistiky operují víčka, za nimi následuje zvětšení prsou a liposukce.

Není to žádná exotika, spíš pragmatismus. Oči dělají výraz a výraz dělá dojem. Jenže poptávka nevzniká ve vzduchoprázdnu. Systematické přehledy popisují souvislosti mezi sociálními sítěmi, tělesným obrazem a úvahami o kosmetických zákrocích. Když se denně díváte na desítky upravených tváří, snadno získáte pocit, že je norma mít obličej bez vrásek a ideálně i bez pohyblivého čela. Tady končí legrace a začíná zodpovědnost. Každý zákrok má rizika, i ten nejmenší. U části lidí navíc nejde o to, co je v zrcadle, ale co je v hlavě. Známky body dysmorfické poruchy, tedy onemocnění, kdy se člověk úzkostně zaobírá domnělými nebo nepatrnými nedostatky na svém vzhledu, se mohou objevit u významné části pacientů plastické chirurgie. A to je přesně ten moment, kdy nejlepším lékařským výkonem může být dobře vedený rozhovor a někdy i odmítnutí. U injekčních výplní zase existují vzácné, ale vážné komplikace, a proto je zásadní, kdo je aplikuje a jaké má zázemí. A u implantátů se řeší dlouhodobá bezpečnost, informovanost a kontrola.

Jak poznat, že jdete na dobré místo? Podívejte se, kdo výkon provádí a jestli má odpovídající kvalifikaci, ověřte lékaře v registru a všímejte si, jak mluví o rizicích a následné péči. Pokud někdo prodává proměnu jako Horst Fuchs hrnce, je to samo o sobě varování.

Plastická chirurgie může být skvělý nástroj, když je motivace zdravá, očekávání realistická a ruce zkušené. A když to celé děláte pro sebe, ne pro algoritmus, který vám zítra nabídne nový trend, novou bradu a nový důvod, proč se na sebe dívat přísněji než na ostatní.