Příčinou byl mělký přístav a lidská pohodlnost.
Houtouwan nebyl žádným chudým zapadákovem, kde by lidé třeli bídu. Když vesnice v 50. letech minulého století na strmých útesech ostrova Šeng-šan vznikala, těžila z extrémně úrodných vod na rozhraní řeky Jang-c’-ťiang a Východočínského moře. Pouhých 65 kilometrů východně od Šanghaje vyrostlo impérium
V 80. letech zde žilo přes dva tisíce lidí a kvůli masivnímu bohatství se místu přezdívalo „Malý Taiwan“. Místní rybáři nevěděli, co s penězi, a stavěli si několikapatrové, opulentní betonové vily s výhledem na oceán.
Jenže systémový kolaps přišel s pokrokem. Místní sice bohatli, ale infrastruktura zamrzla v čase. Uličky vesnice tvořila jen úzká kamenná schodiště, kde neprojelo jediné auto. Definitivní ránu Houtouwanu zasadil rozvoj lodní dopravy. Dřevěné bárky nahradily obří ocelové trawlery s hlubokým ponorem. Místní záliv pro ně byl příliš mělký, logistika zkolabovala.
Dopravní izolace, absence pitné vody, chybějící silnice a školy donutily obyvatele k radikálnímu kroku - v průběhu 90. let začal masivní exodus.
A v roce 2002 odešel z Houtouwanu poslední stálý obyvatel vísky, která se tím okamžikem navždy stala městem, pardon, vískou duchů.
Vlhké subtropické klima dokonalo zbytek. Opuštěné domy kompletně obrostly popínavým břečťanem, který dnes drží zdi pohromadě místo malty. Příroda si prostě vzala zpět, co jí lidé na chvíli sebrali.
Z kdysi prosperujícího ekonomického centra je dnes bizarní turistická atrakce. Paradox celého místa nejlépe ilustruje aktuální obraz místa dnešního dne: staří, původní obyvatelé dnes sedí u vstupu na vyhlídkovou platformu a prodávají čínským turistům balenou vodu za pár jüanů, zatímco se davy fotí u trosek jejich vlastních obýváků.
