Dnešní školáci mají naprostý veget. Dostanou do ruky zalaminovaný papír (pokud to není už zcela "digi"), učitelce koupí luxusní dárkový koš, hned za rohem školy to fláknou na Instagram a rodiče je za odměnu odvezou letecky k moři.
A protože je dnes "ten" velký den, nastala ideální příležitost ukázat té mladé, nepolíbené generaci, jak to na konci června vypadalo v dobách, kdy se všechno řídilo podle přísných socialistických norem.
Na první pohled to na dobových fotografiích působí neuvěřitelně idylicky. Vzorně srovnaní pionýři v bílých košilích, uklizené dřevěné lavice a katedra doslova zavalená rudými karafiáty, protože nic jiného v tehdejších poloprázdných státních květinářstvích stejně nebylo k sehnání.
"Souška" učitelka s čerstvou trvalou dojatě poslouchá naučený proslov předsedy třídy. Pohledná fasáda, za kterou ale existoval rigidní systém, co člověku dokázal nelítostně nalinkovat celou budoucnost.
Měl-li žák samé jedničky a vyhrál okresní olympiádu, ani to za minulého režimu neznamenalo automatickou jízdenku na výběrový gympl nebo na vysokou školu. O tom, jestli dítě bude studovat, nebo skončí u ponku v továrně, nerozhodovala jen kapacita jeho mozku. Hlavní slovo měla partajní knížka rodičů, posudek uličního výboru a aktuální nálada místních komunistických kádrů.
Stačilo, aby rodina vybočovala z řady, nechodila poslušně mávat v prvomájových průvodech, nebo měl dědeček škraloup z minulosti. V tu ránu byl na světě kádrový verdikt a talentovaný student dostal orazítkovaný glejt, že na další vzdělávání může rovnou zapomenout.
Buzerace navíc nekončila u politické spolehlivosti příbuzných. Režim měl panickou hrůzu z čehokoliv, co jen vzdáleně zavánělo Západem. Poslední školní dny byly obdobím, kdy se podrobně propíral celkový profil mladého člověka.
Hlavně ne delší vlasy nebo džíny z Tuzexu. On už mnohdy stačil anglický nápis na tričku nebo projev jakékoliv jiné extravagance. Okamžitý "důkaz", že dotyčný není vychováván v souladu se socialistickou morálkou. Výsledkem bylo někdy pokárání, jindy snížená známka z chování, černý puntík, anebo v konečném důsledku, pokud jste byli velcí smolaři či provokatéři, definitivní utrum pro jakékoliv sny.
I samotná výuka byla z dnešního pohledu neuvěřitelně jednotvárná. Zatímco dnes učitelé využívají moderní metody, tehdy existovala jedna jediná schválená učebnice pro celou zemi. V dějepisu se celé týdny drilovaly sjezdy rodné strany a hodiny ruštiny připomínaly spíše povinnou politickou schůzi než výuku cizího jazyka. Kdo odmítal papouškovat tyhle lži, byl okamžitě označen za potížistu.
Byl to jiný svět a člověk se na něj přes ty fotky rád podívá, ať už ho zažil, nebo ne.
Až si budete ty retro momentky dětí s kyticemi karafiátů prohlížet, je potřeba je brát s nadhledem. Byla to sice nostalgická, ale velmi těsná klec.
Současná děcka sice odmlouvají, hlavu mají plnou TikToku a domů nosí všechny špatné známky. Doba online žákovských jim sice sebrala možnost průšvihy zatloukat, ale pořád to mají snadnější – už jen proto, že o jejich osudu rozhoduje vlastní píle, a ne zapšklí komunisté.
