Ten tvor je největší postrach personálu sportovních arén. Od ochranky po přenosový vůz.
Naháč neboli streaker.
Narušitel začne kličkovat mezi těžkopádnými pořadateli, kteří často padají na držku. Do toho tribuny freneticky povzbuzují naháče jako při oslavě gólu. Čistý cirkus, který lidi baví víc než taktická bitva na hřišti.
Jenže v zákulisí zábava končí. Naháči dnes platí za svou exhibici nejen ve Velké Británii tvrdé pokuty.
Na hřišti je naháč pro personál katastrofou pokaždé. Bezpečnostní služby mají jasný rozkaz: zpacifikovat, hodit přes něj deku a hned vyvést.
Televizní režie navíc dostaly od globálních federací přísné instrukce tyto incidenty v přenosu nenechat o vteřinu déle, než je nutné. Kamery dnes mají pokyn dokonce nezabírat ani do záznamu.
Režie okamžitě přepíná na detaily trenérů nebo znuděné diváky, aby se naháčům nedával prostor v masmédiích. Ani okamžik ve vysílání navíc. Jde o obranu vymyšlenou psychology, nejde o pohoršení lidí u televize
Cílem je vyhladovět jejich touhu po egu, jenže v době chytrých telefonů na tribunách je to marný boj.
Streaker se tedy od času hecne. A to právní a finanční dohry bývají brutální. Jak v Česku, tak kdekoli jinde na světě se tyhle kousky tvrdě trestají. Jde o čistokrevné výtržnictví a přestupek proti veřejnému pořádku.
Kluby i federace je po „pachatelích“ vymáhají jako škody za přerušení zápasu.
Až to zkusíte, i u nás vás může potkat flastr v řádech desítek tisíc korun. V Anglii nebo na Novém Zélandu přijde skoro pokaždé doživotní zákaz vstupu na stadion.
Jenže touha po lajcích je v téhle době silnější než strach z paragrafů.
A tak naháči baví dál.
