S babičkou náš vztah sílil až věkem. A troufám si tvrdit, že byl nejsilnější ve chvíli, kdy vážně onemocněla. Jako ležákovi jsem jí volala, když mě naštvala mamka, ona zase vytáčela moje číslo ve chvíli, kdy chtěla do pečovatelského ústavu přivézt čisté kalhotky. Jasně že je nepotřebovala, měla jich tam plný šuplík. Já ale moc dobře věděla, že vůbec nejde o spodní prádlo. Šlo o pozornost. A tuhle její hru jsem s ní hrála až do úplného konce.
Byla to babizna chytrá. Ještě pár týdnů před její smrtí jsme spolu trávily čas v posteli a sledovaly AZ-kvíz, který samozřejmě vždycky vyhrála. Během reklamy se mě nezapomněla zeptat: „Už máš nějakého chlapce?“
Ten zvoník mě přece nemohl prohlédnout. Nemohl vědět o gin toniku ani dvou hodinách spánku. Přesto si z celého kostela vybral právě mě.
Můj rozvod nesla těžce a moc mi přála lásku. Ideálně takovou, která bude mít hodně peněz a minimálně jeden vysokoškolský titul. Jo, to byla naše Dráža. Učitelka matematiky a do poslední chvíle dáma, která bez nánosu rudé rtěnky zásadně nevycházela z baráku.
Vloni v srpnu umřela. Já ji viděla jako poslední. A přestože jsme se rozhodli, že pohřeb neuspořádáme, druhá polovina rodiny domluvila v jižních Čechách zádušní mši. V kostele, kde jsem byla křtěná. Ve vesnici, kde jsme každé léto trávili čas na chalupě a kde mě babička jako malou soustavně cepovala. Všechno bylo skvěle naplánované. Jediný drobný zádrhel spočíval v tom, že jsem den předtím absolvovala vařící akci Fuego, kde jsem zároveň přespávala. Samozřejmě jsem tam jela s jasným plánem, že to nemůžu moc přehnat.
Noc před mší
Střih. Čtyři ráno. Já u baru, přibližně patnáctý gin tonic, a někde hodně hluboko pod ním se ve mně konečně hne svědomí. Rozhodnu se tedy, že by před zádušní mší možná nebylo úplně od věci na chvíli zavřít oči. Přece jen mě v devět ráno čeká zhruba padesát kilometrů cesty a už v tu chvíli je mi jasné, že to nebude výlet, ale spíš hra o přežití.
Nebudu se tady lynčovat za svoji hlubokou nezodpovědnost. Ano, samozřejmě že bych nadýchala zbytkáč. S nečistým svědomím jsem měla celou cestu na drátě sestřenici, která vezla druhou část rodiny a snažila se mi dodat nutnou dávku odvahy a přesvědčit mě, že těch čtyřicet minut naprostými šouskami prostě dojedu ve zdraví svém i všech ostatních. Když jsem konečně dorazila ke kostelu, čekalo tam dalších třináct členů rodiny. „Ty vole, ty vypadáš,“ neodpustil si někdo poznámku, které jsme se všichni zasmáli. Byl to babiččin den. Den pozitivní nálady, rodinné soudržnosti a zvýšené tolerance k mému aktuálnímu stavu.
Boží dary s ginem v krvi
„Musím si sednout hned k uličce, kdybych si potřebovala odběhnout do lesa,“ oznámila jsem všem přítomným s nepříjemným pocitem v žaludku. Obsadili jsme skoro celý kostel a já zabrala strategickou pozici ve třetí řadě. Po několika písních, které mě se zbytkem ginu v krvi střídavě rozesmívaly a dojímaly, přišel hřeb celého dopoledne.
Přistoupil ke mně zvoník s jasnou instrukcí: „Pojďte se mnou, budete rozdávat boží dary.“ Ohlédla jsem se na zbytek své skupiny, která se navzdory posvátnosti okamžiku přestala ovládat. „No, to bude moc pěkný,“ zahlásil mi někdo za zády.
Proč já? Ten zvoník mě přece nemohl prohlédnout. Nemohl vědět o gin toniku ani dvou hodinách spánku. Přesto si z celého kostela vybral právě mě. Vstala jsem a ve svém zuboženém stavu vyrazila rozdávat boží dary. Velký zážitek. Obrovský. Podle mě mi ho seslala sama Dráža. Jiné vysvětlení jsem v tu chvíli neměla.
S důležitostí sobě vlastní jsem všechny hostie rozdala a vrátila se na místo. Od přísedících jsem samozřejmě dostala pár poznámek a čekala, až to celé skončí. Když pak někdo vyrazil kostelem s kasičkou, začala jsem v kabelce horečně hrabošit po drobných, abych alespoň finančně odčinila všechny svoje hříchy posledních dvanácti hodin. „Sábo, ty nemusíš. Ty už máš odmakáno,“ pronesl manžel mé sestřenice. Tím definitivně pohřbil poslední zbytky mé kostelní důstojnosti.
Při naplánovaném rodinném obědě jsem snědla řízek, zelňačku, dojedla svíčkovou po neteři a průběžně zobala hranolky od synovce. Prostě přesně takový ten režim, který udělá člověku po divokém večeru dobře na duši. No, mě neudělal. Bylo mi fakt těžko. Manžel mé sestřenice se mi proto nabídl, že mi odřídí auto z jižních Čech zpátky do Berouna. I jeho mi podle mě seslala Dráža. Samozřejmě jsem souhlasila.
Cesta domů se zastávkou na poli
Po půl hodině cesty se mi ovšem začalo dělat ještě hůř. Před námi několik zúžení, rozkopané silnice, a mně začínalo být jasné, že jestli se něco rychle nestane, udělám něco velmi nedůstojného přímo ve svém vyvoněném autě.
Náš Miřena je naštěstí bývalý voják, takže zachoval chladnou hlavu a po několika minutách mé téměř předsmrtné agonie sjel na lesní cestu. Já vyběhla na pole, ulevila si a naprosto vyčerpaná se dopotácela zpátky k autu.
Jako slušná a čistotná holka jsem otevřela zadní dveře, vyzula se z kožených Birkenstocků, jako bych právě vstupovala do vlastního bytu, zabouchla a schoulila se na sedačce do klubíčka. Asi po půl hodině mi došlo, že je tu jeden drobný logistický problém. Moje oblíbené boty tentokrát nebudou spořádaně čekat přede dveřmi. Protože nejsem doma. Jsem v autě. A ony někde osamocené na lesní cestě v jižních Čechách.
V tu chvíli už mě to vlastně ani nemohlo rozhodit. Do bytu jsem prostě došla bosa.
Bylo to krásných čtyřiadvacet hodin. Zádušní mše, boží dary, rodinný oběd, akutní zastávka na poli a jedny obětované Birkenstocky. Nakonec jsem vlastně ráda, že se klasický pohřeb nekonal. Tenhle způsob loučení byl totiž mnohem víc naše Dráža.
A hlavně se postarala o to, že na její rozloučení opravdu nikdy nezapomeneme. Mimochodem, před pár dny mi napsala moje mamka: „V září je mše za babičku, pojedeme?“
Babi, nemůžu se dočkat, co mi přichystáš tentokrát. Na kostelní zvon ale nezvoním, aby bylo jasno!
