Většina komentátorů se při hodnocení napětí mezi premiérem a prezidentem shodovala, že za vyostřením vztahů stojí hlavně nedávný summit NATO v Ankaře. Přesněji řečeno trapný spor o to, kdo do Turecka vůbec poletí a kdo stane v čele české delegace. Celá věc byla tehdy vnímána spíše jako osobní střet mezi hlavou státu a ministrem zahraničí Petrem Macinkou.
Premiérovi v této konstelaci v podstatě nezbývalo nic jiného než loajálně hájit postoj svého koaličního partnera, na kterém je jeho vláda existenčně závislá.
Jenže naivní víra, že Ankarou celá show skončí a dynamika mezi nejvyššími ústavními činiteli se vrátí do normálu, se rozplynula vteřinu poté, co obě vládní letadla dosedla zpět na českou ranvej.
Andrej Babiš sice nejprve zopakoval svou oblíbenou mantru o tom, že o žádné spory s Pražským hradem nestojí – jaksi ale zapomněl dodat, že on sám je tou stranou, která konflikt vyvolala. Vzápětí se totiž do prezidenta opřel s dosud nevídanou intenzitou.
Nejenže definitivně smetl ze stolu obnovení schůzek ke koordinaci zahraniční politiky (přestože i takový Tomio Okamura, který se s Pavlem neshodne téměř na ničeho, prohlásil, že jako předseda Sněmovny by se s ním u stolu klidně sešel), ale navíc Pavlovu účast v Ankaře označil za pouhou ostodu a předvolební kampaň. Korunu tomu nasadil tvrzením, že si mu na hlavu státu stěžovali i zahraniční partneři.
Když vám parťák podrazí nohy
Obě roviny Babišova tažení stojí za rozbor. Pokud jde o koordinační schůzky, ty samozřejmě nejsou žádným zákonem předepsaným formátem. Ústava totiž jaksi implicitně předpokládá, že nejvyšší ústavní funkce budou zastávat lidé elementárně soudní.
Lidé, kteří chápou, že v sázce není velikost jejich ega, nýbrž zájmy České republiky, a že je záhodno, aby stát navenek mluvil jednotným hlasem. Pokud Babiš tvrdí, že má s prezidentem na klíčové věci diametrálně odlišné názory, je to o důvod víc, proč si sednout a domluvit se, co se bude prezentovat doma a co v zahraničí.
Babiš navíc záměrně nekonkretizuje, v čem se vlastně s Pavlem tak fatálně rozchází. Do Ankary přitom oba letěli s totožnou tezí: že je chyba, že Česko neplní spojenecký závazek dvou procent HDP na obranu, a že musíme být v NATO důvěryhodným partnerem.
Nabízí se samozřejmě otázka pomoci Ukrajině, kde by prezident podporu nejraději zintenzivnil, zatímco premiér se drží na absolutním minimu možného.
Jenže i to je věc, o kterou se mohou hádat doma v Česku, zatímco pro svět se dá snadno domluvit na kompromisu. Pavel by se soustředil na morální aspekt pomoci a Babiš by si před svým domácím publikem obhajoval pragmatické limity, které mu jako šéfovi exekutivy přísluší.
Co se týče údajné „ostudy v Ankaře“, Babiš opět takticky vymlčel jména oněch zahraničních partnerů, kteří si mu měli stěžovat. Žádný z nich se pochopitelně sám nepřihlásil, aby premiérova slova podpořil. Naopak slovenský prezident Peter Pellegrini, kterého Babiš tak rád označuje za svého nejbližšího spojence, mu svým popisem summitu spíše podrazil nohy.
Nechal se totiž slyšet, že by se sám nechtěl dočkat toho, aby se k němu doma přistupovalo tak dehonestujícím způsobem, jako se to v Česku děje Petru Pavlovi. Ostudný je v této situaci pouze přístup samotného premiéra.
Ne snad, že by na svůj politický názor neměl právo, ale proto, že je takticky naprosto jalový. A takových chyb by se zkušený politický matador měl vyvarovat.
Hledá se „někdo jiný“. Zn.: Neexistuje
Podle Babiše je vše, co prezident udělá, jen začátkem kampaně za znovuzvolení. Budiž. Stejnou logikou bychom ale mohli tvrdit, že vše, co dělá Babiš (a vlastně jakýkoliv jiný politik), je jen permanentní snahou obhájit své křeslo. Snaha zarámovat celý konflikt prezidentskou kampaní se však zcela míjí účinkem.
Za prvé proto, že prezident se nachází přesně v polovině svého mandátu, takže do voleb je ještě poměrně daleko. Za druhé pak proto, že na scéně momentálně neexistuje žádný protikandidát, který by mohl z Babišova ostřelování Hradu profitovat. Neexistuje totiž žádný „někdo jiný“.
Sám Andrej Babiš nemá kam uhnout. Kdyby oznámil, že po pěti letech plánuje odvetu a Petra Pavla vyzve znovu sám, okamžitě by tím znehodnotil svou vlastní zbraň a udělal by ze sebe přesně toho kandidáta v permanentní kampani, kterého teď kritizuje.
Jiného silného adepta přitom současná vládní koalice nemá a je otázkou, zda ho vůbec dokáže vygenerovat. Jedna věc je společně vládnout, druhá shodnout se na jednom jméně, které by bez odporu skousli jak tvrdí straníci ANO, tak voliči SPD či Motoristů.
Žádný jiný relevantní opoziční ani občanský kandidát na obzoru není. A vlastně k tomu není ani důvod. Opoziční strany si umí dobře spočítat, že je pragmatičtější znovu podpořit Petra Pavla než pálit desítky milionů za kampaň pro vlastní figurky, které by s největší pravděpodobností pohořely hned v prvním kole. Stejně tak jakýkoliv silný občanský kandidát si snadno spočítá, že jít do přímého střetu s obhajujícím prezidentem je předem prohraná bitva.
Motivovaný prezident
Pokud snad Babiš a jeho političtí marketéři doufají, že permanentním tlakem Petra Pavla znechutí natolik, že se rozhodne podruhé nekandidovat, fatálně se přepočítali. Je pravda, že Pavel po svém zvolení nechtěl o druhé kandidatuře dlouho ani slyšet. Dotazy na toto téma vždy diplomaticky obcházel s tím, že se rozhodne až podle aktuální situace.
A situace se vyvinula tak, že prezident sice ještě oficiálně neoznámil obhajobu, ale s úsměvem na tváři dává najevo, že Babišovy útoky ho k opětovné kandidatuře motivují víc než cokoliv jiného. Stejně bojovně a odhodlaně navíc v reakci na premiérovy výpady reaguje i tábor prezidentových příznivců.
Kdyby se tato bizarní politická přestřelka odehrávala za rok v létě, dávala by alespoň nějaký marketingový smysl. Dnes ho postrádá.
Ani voliče vládní koalice nelze tahat na vařené nudli dva a půl roku s tím, že jejich hlavním nepřítelem je prezident v kampani. Hrozí totiž, že toto téma všechny unaví a omrzí přesně ve chvíli, kdy by na něj měli nejvíce slyšet.
Otázkou tedy zůstává, co vlastně Andrej Babiš tímto divadlem sleduje. Zda jen klasicky testuje reakci veřejného mínění, počká si na nejbližší průzkumy a podle nich buď zařadí zpátečku, nebo bude předstírat, že se vlastně vůbec nic nestalo. Jak totiž ukazují uplynulé měsíce, v české politice je dnes možné už opravdu cokoliv.
