V úterý 9. října 1928, přesně v patnáct hodin a deset minut, se rušným pražským nárožím ulic Na Poříčí a Biskupská prohnala děsivá tlaková vlna. Luxusní novostavba Obchodního domu Jakesch, jejíž železobetonový skelet se tyčil do výšky sedmi podlaží, se náhle poroučela k zemi.
Svědci popisovali okamžiky hrůzy jako bleskovou apokalypsu. Nejdříve začaly s hrozivým praskotem pukat nosné pilíře v přízemí, vzápětí se prolomila střecha a do ulice se za hrozivého řevu zřítila masa betonu, cihel a tesařského lešení. Zmizela celá budova a rušnou křižovatku zahalil neproniknutelný šedavý mrak prachu.
Na staveništi v tu chvíli pracovalo 87 řemeslníků a na chodníku proudily desítky chodců. Tragédie si vyžádala 46 lidských životů a více než dvě desítky těžce zraněných. Mezi oběťmi byli mladí zedníci, tesaři, ale i lidé, kteří jen procházeli okolo a měli prostě smůlu. Zachránit tramvaj plnou cestujících se podařilo jen díky duchapřítomnosti strážníka, který uskočil přímo před projíždějící vůz a na poslední chvíli jej zastavil.
Tisíce tun sutin a beznadějné vyprošťování
Záchranné práce začaly okamžitě, ale zpočátku probíhaly ve znamení naprostého zoufalství. Lidé se snažili vyhrabat své kolegy a příbuzné holýma rukama. Až ve večerních hodinách dorazil na místo vojenský strojní prapor s těžkou technikou a silnými reflektory. Vojáci se museli provrtat ze sklepů sousedního domu, aby vysvobodili ty, kteří v podzemí jako zázrakem přežili.
Tragédie zasáhla celou republiku. Řada obětí pocházela z chudých venkovských regionů, zejména z jižních Čech. Z jediné malé obce Besednice odjelo za prací do Prahy jedenáct mužů, kteří se domů vrátili v rakvích. Zůstalo po nich jedenáct vdov a dvacet pět sirotků. Smutečního průvodu na Karlově náměstí se zúčastnilo přes sto tisíc lidí.
Stavební úplavice a politické pozadí
Veřejnost i dobová média požadovala okamžité potrestání viníků. Spisovatel Karel Čapek (36) tehdy v Lidových novinách neštěstí nekompromisně pojmenoval jako „krvavou ostudu našeho stavebnictví“ a tepal tehdejší takzvanou „stavební úplavici“. Levicový tisk zase otevřeně hovořil o kapitalistické bezohlednosti a vykořisťování dělnické třídy.
Skutečná příčina však spočívala v kombinaci chamtivosti, legislativního tlaku a fatálního selhání lidského faktoru. V březnu 1928 totiž začal platit nový stavební zákon, který garantoval pětadvacetileté osvobození od domovní daně těm novostavbám, jež budou dokončeny do konce roku. Stavební firmy tak v Praze rozpoutaly šílený závod s časem.
Zbabrané výpočty nezkušeného inženýra
Stavební firma Pražák a Moravec čelila hrozbě obří smluvní pokuty půl milionu korun, pokud by dům pro obchodníka Josefa Jakesche nedokončila včas. Statické výpočty proto narychlo svěřila sedmadvacetiletému inženýrovi Rudolfu Mondlovi (27).
Ten na složitý projekt neměl dostatečnou praxi ani potřebný čas – experti později u soudu uvedli, že na řádný statický výpočet podobné konstrukce bylo potřeba minimálně šest měsíců, Mondl jej musel zvládnout za pár týdnů.
Vyšetřování sice neprokázalo vědomou sabotáž ani přímé šizení cementu v betonu, ale poukázalo na hrubé dimenzionální chyby rohových pilířů, které nemohly obrovskou váhu stavby vydržet.
Mladý inženýr Rudolf Mondl (27) i kontrolor Vlastimil Pražák odešli od soudu s roční podmínkou. Katastrofa Na Poříčí měla vliv na budoucnost stavebních norem a stala se mementem varujícím před šlendriánem v rámci stavební přípravy.
