„Ty tam jedeš sama?“ „A s kým tam jdeš?“ „A to ti nevadí, že si nebudeš mít s kým dát víno?“
Nikdy mi nepřišlo divné jít sama do kina, na pivo nebo na výstavu. A to ani když jsem byla o poznání mladší. Přesto mám dnes pocit, že to většina společnosti stále nepovažuje za normální. Jako by chodit někam bez doprovodu bylo téměř stigmatem. A u žen to platí dvojnásob.
Nejspíš nejsem jediná, kdo podobné otázky slýchá. Společnost nás od malička učí, že zážitky mají hodnotu jen tehdy, jsou-li sdílené. Od dětství sledujeme stejné obrazy: romantické večeře, rodinné dovolené, společný brunch s kamarády.
Reklamy, filmy i sociální sítě nám neustále připomínají, že to nejlepší se dá zažít pouze ve dvou nebo ve skupině. Možná i proto nás žena sedící o samotě v restauraci dokáže pořád překvapit. Podle mě tomu tak ale být nemusí.
Pamatuji se, jak jsem už v sedmnácti letech chodila sama do kina. Ne proto, že by se mnou nechtěl nikdo jít, ale protože jsem se často rozhodla spontánně a nechtělo se mi čekat, až si někdo další udělá čas. Tak jsem prostě šla. V pětadvaceti jsem si po práci občas zašla „na jedno“, a to přesto, že jsem měla dlouhodobý vztah.
Nebyl to žádný útěk, jen mi už tenkrát přišlo fajn vyvětrat si občas hlavu, pozorovat lidi a nechat myšlenky volně plynout nad sklenicí vychlazeného piva. To vše ostatně provozuji dodnes, včetně návštěv restaurací či galerií. Několikrát jsem už zvládla i divadlo a koncert a plánuji své zážitky rozšiřovat dál.
Stůl pro jednoho, prosím
Minulý rok jsem odjela sama na dovolenou. Ne z nedostatku příležitostí nebo přátel, se kterými bych mohla trávit čas, ale čistě z racionálních důvodů. Měla jsem kvůli práci daný čas, finanční představu a minimum energie čekat na to, až někdo dostane v práci volno, dalšímu odjedou děti na tábor nebo přitečou peníze na účet. To jsem udělala rok předtím – a nikam jsem neodjela.
Během chvíle jsem si bez velkého přemýšlení zabookovala malý domek na Sicílii, který patří mým kamarádům. Za čtrnáct dní už jsem seděla na náměstí malebného městečka Scicli a připadala si jako ve Felliniho filmu.
A víte co? Bylo to skvělé. Nemusela jsem se absolutně na nic a na nikoho ohlížet. Moje dny patřily jen mně, a kdybych se rozhodla týden nevylézt z postele, nic by se nestalo. Jenže já jsem si to nečekaně užila.
Ráno jsem zašla pro snídani, u kávy vyřídila nejnutnější pracovní e-maily a autobusem odjela k moři.
Tam jsem si dala v plážovém baru pivo, pronajala si slunečník a dvě lehátka – jedno na slunci, druhé ve stínu – a zbytek dne střídala koupání, knížku a oběd v plážové restauraci.
Večer jsem se vracela do Scicli, procházela se uličkami, dala si večeři, sklenku víny nebo si četla na terase.
Ve dvou se to lépe táhne?
Může to znít zdánlivě monotónně, ale bylo to osvobozující.
Opravdu jsem si odpočinula. Můj zajetý rytmus navíc občas zpestřil náhodný kolemjdoucí, který si v restauraci neváhal přisednout ke stolu – „Ciao, bella“ – v Itálii je to zkrátka normální. Zažila jsem nečekané setkání na pláži se známými z Prahy i nezávazné povídání s majitelem vinárny.
Jestli by to nebylo ve dvou lepší? Jasně, že mě to párkrát napadlo. Mohli jsme si půjčit auto a víc cestovat, měla bych si s kým večer povídat u vína, dát si frutti di mare na pláži a bloumat rozpálenými uličkami. Ale taky bysme se mohli každé ráno dohadovat, co budeme dělat, jestli pojedeme k moři nebo do města a co budeme jíst. A to jsem tentokrát nemusela.
,
Tak jsem zůstala
Jenže tenhle text vlastně nemá být o sólo dovolené, ale mnohem více o obyčejných každodenních momentech, které nám často utečou jen proto, že neustále čekáme na ostatní. A nemusí jít přitom o žádná velká gesta ani přelomové okamžiky.
Mně osobně do mé sbírky ještě chybělo zajít si sama večer do baru. Přiznám se, že k tomu jsem se až doteď neodhodlala, přestože po tom léta toužím.
Můj kamarád to provozuje roky, ale je to muž a nikdo se nad tím ani nepozastaví. Když ale jako žena přijdete po desáté večer do baru, nedejbože v šatech, objednáte si sklenku vína nebo Negroni, okamžitě se kolem vás začne v hlavách ostatních vytvářet příběh. Přišla někoho sbalit? Je zoufalá? Alkoholička? Každý si něco domyslí.
Zlom nastal minulý týden. Vyrazila jsem s kamarádkou do našeho oblíbeného francouzského vinného baru, kde hraje každý víkend živá hudba a tančí se.
Když mi kolem jedenácté oznámila, že už bude muset jít, protože ráno brzy vstává, na chvíli jsem znejistěla. Neměla bych se přece jen sbalit a odejít také? Znělo mi v hlavě, i když se mi ani trochu nechtělo. Zábava byla v plném proudu.
A tak jsem dopila skleničku, objednala si další a zůstala. Jasně, že mě na chvíli přepadl lehký neklid, když jsem se ocitla sama mezi všemi těmi páry a skupinkami.
Ale ten se rozplynul přesně ve chvíli, kdy si ke mně od vedlejšího stolu přisedl muž, slušně se představil a vyzval mě k tanci. Nic víc, nic míň. Před jednou ráno jsem zaplatila, sbalila se a odešla domů, spokojená s celým večerem i sama se sebou. A příště to udělám zase.
Pořád věřím, že sdílená radost je dvojnásobná a bolest poloviční. Nemyslím si, že všechno je lepší o samotě. Není. Některé zážitky bych bez lidí, které mám ráda, nikdy neprožila.
Možná ale největší luxus dnešní doby není samotné umění být sám. Možná je to schopnost přestat konečně odkládat vlastní život a čekat, až se k vám někdo další ráčí přidat.
