Debatu o neziskových organizacích v posledních dnech rozvířil návrh zákona, za kterým stojí mimo jiné Jindřich Rajchl, předseda strany PRO. Podle analytika Romana Máci ale nejde o snahu o větší transparentnost, nýbrž o návrh, který se v mnohém blíží praxi autoritářských režimů. Řekl to v nejnovějším díle podcastu PALIČKA! na Vlnách.
Návrh počítá s tím, že organizace přijímající podporu ze zahraničí by se musely registrovat a označovat jako subjekty s cizím vlivem, přičemž by na ně dopadla přísnější pravidla a kontrola.
Autoři návrhu argumentují inspirací americkým zákonem FARA (Foreign Agents Registration Act). Kritici ale upozorňují, že předloha se ve skutečnosti více podobá legislativě z Ruska nebo Gruzie, kde slouží k omezování nepohodlných organizací a občanské společnosti.
Právě to v podcastu PALIČKA! zdůrazňuje bezpečnostní analytik Roman Máca. Podle něj návrh nemá s americkou úpravou, na kterou se jeho zastánci odvolávají, prakticky nic společného. „Byl to návrh, který byl úplně mimo, úplně absurdní,“ říká Máca.
Podle něj navíc není jasné, co by měl zákon vlastně řešit. Neziskové organizace už dnes musí zveřejňovat své financování, výroční zprávy i účetnictví. Debatu označuje postavenou na zkreslených představách. „Je to do jisté míry takový slaměný panák, na který se dobře naskakuje,“ říká.
„Zákon ruského typu“
Zásadní problém Máca nevidí jen v kvalitě návrhu, ale v tom, kam by taková legislativa ve svém důsledku směřovala. Podle něj jde o princip, který se v různých podobách objevuje v autoritářských režimech.
„Velmi se to blíží právě tomu východoevropskému prostoru,“ říká s odkazem na právní analýzy. Ty upozorňují, že návrh má blíž k legislativě z Ruska nebo Gruzie než k americkému zákonu FARA, na který se zastánci odvolávají.
Podle Máci je problematické už samotné široké a vágní vymezení toho, kdo by mohl spadat pod označení „zahraničního agenta“. V některých interpretacích by mohlo jít o velmi široký okruh lidí, teoreticky i běžné uživatele sociálních sítí. „V tomhle stylu, jak je to napsané, by to postihovalo v podstatě všechny kolem kohokoliv,“ upozorňuje.
Zároveň odmítá argument, že by podobná legislativa pomohla odhalovat skutečné zahraniční vlivy nebo špionáž. Podle něj jde o naivní představu, která neodpovídá realitě fungování zpravodajských služeb. „Myslet si, že by to odkrylo tyhle věci, tak to je samozřejmě nesmysl,“ říká. Připomíná, že reálné případy vlivových operací se odhalují spíše díky zpravodajské práci, odposlechům nebo investigaci, nikoliv přes formální registrace a transparentní účty.
Bezpečnostní rizika v okolí vlády
Máca upozorňuje i na konkrétní bezpečnostní otázky, které podle něj česká debata spíše přehlíží nebo bagatelizuje. Jednou z nich je působení poradkyně premiéra pro svobodu projevu Natálie Vachatové. Máca připomíná nejen její dřívější veřejná vystoupení, která podle něj odpovídají narativům ruské propagandy, ale především její rodinné vazby. Blízký rodinný příslušník, který podniká v Rusku a spolupracuje se státními institucemi, může být vystaven tlaku tamních orgánů.
„Myslet si, že takový člověk není pod dohledem ruských tajných služeb, to je samozřejmě nesmysl,“ říká. „Je na místě otázka této rodinné vazby, jestli to není ohrožení pro bezpečnost státu.“
V situaci, kdy je Česko Ruskem označováno za nepřátelskou zemi a čelí kybernetickým útokům, sabotážím i dezinformačním operacím, je podle něj legitimní zkoumat možné zranitelnosti.
„Obrana svobody slova“ jako politický nástroj
Kriticky se Máca vyjadřuje i k aktivitám Společnosti pro obranu svobody slova, odkud pochází i zmíněná poradkyně premiéra. Organizace se prezentuje jako obránce svobody projevu, podle něj ale její působení vykazuje výrazné rozpory. „Působí jako advokátní kancelář pro ruskou propagandu,“ říká otevřeně.
Podle něj je problém v tom, že pojem „svoboda slova“ používá selektivně. Kritizuje například neziskové organizace za to, že chodí do škol nebo se zapojují do veřejné debaty, označuje to za indoktrinaci, zároveň ale sama organizace vyvíjí politickou aktivitu a snaží se ovlivňovat veřejný prostor.
Máca upozorňuje i na širší paradox. Aktéři, kteří varují před cenzurou, sami často volají po omezení jiných názorů nebo institucí. Jako příklad uvádí debaty o médiích veřejné služby nebo snahy redefinovat, co má být považováno za „přijatelný“ obsah.
Výsledkem je podle něj posun celé debaty, kdy místo skutečné diskuse o svobodě projevu vzniká konflikt, ve kterém se tento pojem stává nástrojem politického boje.
Stát selhal, a to i za Fialovy vlády
Máca nešetří kritikou ani směrem k bývalé vládě Petr Fiala. Podle něj vláda sice vstupovala do funkčního období s tím, že boj proti dezinformacím bude jednou z priorit, realita je ale podle něj úplně jiná. „Ta vláda absolutně selhala,“ říká.
Zřídila sice pozici vládního zmocněnce pro boj s dezinformacemi, kterou zastával Michal Klíma, ten ale ve funkci skončil a dál se nedělo prakticky nic. Agenda se přesouvala mezi další poradce a instituce, aniž by vznikla jasná a funkční strategie. Jakmile se otevře otázka ruské propagandy nebo regulace informačního prostoru, okamžitě přichází obvinění z cenzury. Výsledkem je opatrnost a ústup. „Je to na tenkém ledě,“ popisuje.
Stát podle Romana Máci postupně „vyklízí pozice“ v informačním prostoru, které následně obsazuje protistrana. Podle něj tak Česko dlouhodobě nedokáže reagovat na hybridní hrozby.
V podcastu PALIČKA! Roman Máca rozebírá i další témata – například jak fungují dezinformační operace v praxi nebo proč je tak obtížné je politicky řešit.
Náhledové foto: Vlny / Unsplash