Příběh Viktora Koženého se obvykle vypráví jako příběh vychytralého chamtivce, který okradl důvěřivé lidi. To je sice pravda, ale neúplná. Kožený je především symptom své doby: systému, v němž bylo možné založit fond slibující desetinásobek vložené částky a přitom se právně nijak nezavázat, kdy bude tato částka vyplacena. Je to také příběh státu, který neměl dostatečné nástroje, a možná ani vůli, jednoho ze svých nejviditelnějších podnikatelů zastavit včas.
Je to příběh o tom, jak se z absolventa Harvardovy univerzity stal „pirát z Prahy“ – přezdívka, kterou mu v prosinci 1996 udělil americký časopis Fortune a která ho provází dodnes. A také příběh o tom, jak se z úspěšného podnikatele stal psanec: svojí vlastní vinou.
Paradox beztrestnosti
V říjnu 2012 potvrdil pražský odvolací soud Viktoru Koženému v nepřítomnosti desetiletý trest odnětí svobody za podvod. Škoda, kterou podle rozsudku způsobil Harvardskému průmyslovému holdingu, přesáhla osm miliard korun. K tomu přibyly úroky z prodlení ve výši téměř dvou miliard. Ve Spojených státech čelí obžalobě v ázerbájdžánské kauze, mimo jiné kvůli údajnému porušení zákona o zahraničních korupčních praktikách, praní špinavých peněz a úplatkářskému schématu. V případě vydání by mu hrozil vysoký trest. Na jeho osobu je vydán mezinárodní zatykač.
Viktor Kožený žije na Bahamách, v uzavřené rezidenční komunitě, třetí dekádu po sobě. V rozhovoru pro agenturu Bloomberg se přirovnal k Napoleonovi na Svaté Heleně. Novinářům opakuje, že je svobodný člověk a může kamkoliv. Nikam ale nejezdí.
Kožený přitom není žádný improvizátor, kterého okolnosti zahnaly do kouta. V roce 1994 opustil Prahu. V roce 1995 získal irské občanství prostřednictvím dnes již neexistujícího programu, jenž umožňoval cizincům získat irský pas za vysokou investici do irského podniku, a usadil se v jurisdikci, která hledané osoby vydává jen za velmi omezených podmínek. Proč se Viktor Kožený musel stáhnout a proč vlastně je trestně stíhaný?
Anatomie slibu – proč „desetinásobek“ fungoval
Píše se rok 1991. Československo právě opustilo čtyřicet let centrálního plánování. Běžný občan nikdy nekoupil akcii, neviděl burzovní lístek a pojem „investiční fond“ znal nanejvýš z amerických filmů. A najednou dostal do ruky kupónovou knížku – tisíc investičních bodů, za něž si mohl koupit akcie podniků zařazených do privatizace. Jen v první vlně šlo o akcie 1491 podniků. Jak si měl běžný český občan, který do té doby znal akcie a burzu jen z románů nebo filmů, odpovědně vybrat? Mnozí byli bezradní, zvláště ti, kteří nechtěli jen tipovat a hodlali své body investovat uvážlivě.
Do tohoto vakua vstoupil osmadvacetiletý Kožený s firmou Harvard Capital and Consulting. Název neměl s Harvardovou univerzitou nic společného – ale v postkomunistické zemi, kde „Harvard“ znamenal totéž co „světová špička“, fungoval jako mimořádně účinný marketingový tah. Kožený k tomu přidal masivní televizní kampaň a slib znějící jednoznačně: desetinásobek vložené investice. Ve skutečnosti byl onou „investicí“ míněn administrativní poplatek spojený s vydáním kuponové knížky. Uvěřily mu stovky tisíc lidí; odhady se pohybují zhruba od 800 tisíc po více než milion účastníků. Harvardské fondy ovládly podíly v desítkách českých podniků.
Části akcionářů fondy slibovaný desetinásobek skutečně vyplatily, což dodávalo celé mašinerii důvěryhodnost. Jenže tady je klíčový detail: Kožený se nikde nezavázal, kdy desetinásobek vyplatí. Neuvedl, zda po ukončení kampaně, po privatizaci konkrétních podniků, nebo po jejich prodeji. Tato formulační mezera nebyla náhodná. Dokud neexistoval konkrétní termín, neexistovalo ani konkrétní nesplnění slibu, a tedy ani snadno prokazatelný podvod v právním smyslu. Právě tato mezera ho před vyšetřovateli chránila roky.
Proč ale právě Harvard skončil skandálem, zatímco jiné fondy kupónové privatizace – třeba PPF Petra Kellnera – fungovaly dál? Odpověď neleží jen v mechanismu privatizace, který byl pro všechny podobný. Leží především v následném zacházení se svěřeným majetkem. PPF se proměnila ve finanční skupinu; Harvardské fondy skončily jako mechanismus vyvádění hodnoty. Rozdíl nebyl pouze ve struktuře. Byl také v tom, co s ní zakladatelé udělali.
Likvidace aktiv – případ Československé námořní plavby
„Tunelování“ bylo v 90. letech často skloňovaným pojmem. Co ale konkrétně znamenalo v praxi? Abstraktní čísla o miliardách vyvedených z Harvardských fondů získávají konkrétní podobu, když se podíváme na osud jedné firmy.
Československá námořní plavba disponovala v době kupónové privatizace osmnácti plavidly. Její tržby sice poklesly poté, co ztratila politicky vytvořený monopol na námořní dopravu do Československa, stále však šlo o fungující podnik s reálnými aktivy. V roce 1995 se jejím majoritním akcionářem staly Harvardské fondy. Následoval postup, který se v různých obměnách opakoval u dalších firem v portfoliu fondů: lodě byly převedeny na dceřiné společnosti registrované v zahraničí a prodány. Výtěžek neskončil u akcionářů fondů, nýbrž ve strukturách kontrolovaných Koženým. Komerční námořní plavba pod českou vlajkou tím zanikla – definitivně a nenávratně.
ČSNP nebyla jedinou obětí. Harvardské fondy držely ještě v roce 1995 akcie jednapadesáti českých podniků. Obžaloba, na jejímž základě byl Kožený později odsouzen, se týkala celkem sto deseti obchodů s cennými papíry provedených v letech 1995 a 1996. Mechanismus byl v zásadě stále tentýž: akcie prosperujících firem – SPT Telecom, Sklo Union Teplice, Spolana a dalších – byly převáděny na kyperské společnosti, které ovládal Kožený. Harvardský průmyslový holding za ně nezískal peníze, nýbrž neobchodovatelné akcie kyperské firmy Daventree Resources, o jejíchž aktivitách nebylo možné zjistit prakticky nic. Z holdingu s původním majetkem za miliardy korun se postupně stala prázdná skořápka.
Při pohledu na seznam vytunelovaných firem se vnucuje otázka, kterou si málokdo klade nahlas: kde byli v té době auditoři, regulátoři a orgány státního dozoru? A pokud existovali, proč nezasáhli?
Irský pas a bahamská strategie – právní architektura úniku
V roce 1994 Viktor Kožený opustil Prahu. Neodcházel ve spěchu, nýbrž s připraveným plánem.
O rok později získal irské občanství prostřednictvím programu, o jehož existenci většina Irů v té době neměla tušení. Irská vláda od roku 1984 provozovala takzvaný „passports for investment“ – program, v němž cizinec mohl získat irský pas výměnou za investici jednoho milionu liber do irského podniku a zakoupení nemovitosti v zemi. Program fungoval v naprosté tichosti; veřejnost se o něm dozvěděla teprve v roce 1994, když vyšlo najevo, že saúdský miliardář investoval do firmy rodiny tehdejšího premiéra Alberta Reynoldse. Za čtrnáct let existence programu bylo vydáno přibližně sto padesát pasů. Program byl zrušen v dubnu 1998 po sérii politických skandálů a v roce 2004 zákonem definitivně zakázán.
Kožený investoval přibližně milion liber do irské softwarové firmy a stal se irským občanem. Tím získal klíčovou věc: pas členského státu Evropské unie, který mu zajišťoval volný pohyb a konzulární ochranu, aniž by se musel vázat na Českou republiku a její právní systém. S tímto pasem se usadil na Bahamách.
Proč právě Bahamy? Odpověď je prostá a cynická zároveň. Bahamy nemají s Českou republikou extradiční smlouvu, takže Praha nemá standardní smluvní mechanismus, o který by mohla žádost o vydání opřít. Prakticky to činí Koženého vydání krajně nepravděpodobným. Spojené státy extradiční smlouvu s Bahamami mají, jenže ta obsahuje podmínku oboustranné trestnosti: vydání je možné pouze tehdy, pokud by dané jednání bylo trestné i podle bahamského práva. Když v roce 2005 americké úřady požádaly o Koženého vydání kvůli úplatkářství v Ázerbájdžánu, bahamské soudy žádost zamítly. V roce 2012 pak Privy Council toto rozhodnutí definitivně potvrdil. Tím se vyčerpaly hlavní právní prostředky, jimiž se ho Spojené státy pokoušely dostat před soud.
Irské občanství, bahamská jurisdikce, kyperské firmy. Každý z těchto kroků mohl být sám o sobě legální. Dohromady však vytvořily mimořádně účinnou ochranu před faktickým výkonem trestního stíhání – nikoli absolutní imunitu, ale bariéru, kterou se českým ani americkým úřadům nepodařilo překonat. Ale jaký je to život?
Mimochodem, přezdívku „pirát z Prahy“ Koženému udělil americký časopis Fortune v prosinci 1996 – v článku, který nesl název „The Pirates of Prague“ v množném čísle. Článek se věnoval i Koženého tehdejšímu americkému partnerovi Michaelu Dingmanovi. Dingman investoval do českých firem přes Koženého dvě stě čtyřicet milionů dolarů vlastních peněz. Na rozdíl od Koženého nebyl nikdy obviněn z protiprávního jednání, přesunul investice do Číny a zemřel v roce 2017 ve věku 86 let jako respektovaný filantrop. Zda Dingman na partnerství s Koženým vydělal, nebo prodělal, nelze spolehlivě ověřit.
Celý příběh Viktora Koženého si poslechněte v nejnovější epizodě podcastu Miliardové zločiny.
