Pětadvacet let po 11. září už víme, že islamisté útočili na samotnou podstatu Západu. Na člověka, který smí změnit víru, hádat se s Bohem, vysmát se vládě a hledat štěstí po svém. Dnes se část naší civilizace stydí za vlastní dějiny a zapomíná, jak výjimečnou svobodu dokázala vytvořit. Právě proto má smysl znovu říct, co je Západ a proč stojí za to ho milovat.
Existují okamžiky, u kterých se vám navždy vryje do paměti, kde jste v tu chvíli byli a co jste dělali. Dodnes si třeba přesně pamatuji pád letadla s hokejisty Jaroslavli. A samozřejmě 11. září 2001. Seděl jsem v lavici na průmce ve Frenštátě a byla fyzika.
Co jsme probírali, už nevím. Pamatuji si první zprávu, že do jedné z věží World Trade Center narazilo letadlo. Vypadalo to jako strašlivá nehoda. V 8:46 newyorského času narazil American Airlines 11 do severní věže, o sedmnáct minut později zasáhl United Airlines 175 věž jižní.
Pak Pentagon, let 93 a během několika hodin svět sledoval lidi v oknech, hasiče stoupající proti proudu těch, kteří utíkali dolů, a dvě věže mizící z panoramatu Manhattanu. Zemřelo skoro 3 tisíce lidí.
Bylo mi sedmnáct a politika mě už dávno bavila víc, než bývá u sedmnáctiletého kluka úplně zdravé. Táta zakládal u nás Občanské fórum a bral mě s sebou na schůzky. V pěti a půl letech: „to si jednou budeš pamatovat“. Jsem tedy homo politicus od školky. Vnímal jsem všechny věci, které se dějí u nás i ve světě. Nedělní politické debaty s Otou Černým jsem si nemohl nechat ujít. A najednou taková rána. Ten pocit, že něco končí, přišel okamžitě. Že se budou dít věci, mi bylo jasné hned. Co přesně přijde, jsem si představit neuměl. Držel jsem palce Americe, zemi Západu, aby se tomu nelidskému barbarství postavila.
Když teror přišel domů
Do té doby měl evropský člověk pořád luxus dívat se na terorismus jako na něco vzdáleného. Bejrút, Jeruzalém, únosy letadel, televizní mapa Blízkého východu. Sundání dvojčat ten odstup zrušilo. Lidé šli do práce, do kanclu, do fitka, na nákupy – a najednou je islámští barbaři zabili. Jen tak. Amerika odpověděla silou, což bylo velmi správně. Právo rozbít al-Káidu a zabít lidi, kteří organizovali masové vraždění, považuji za samozřejmé dodnes. Ovšem přišly otázky, jak tvrdě se může svobodná společnost bránit, aby ze strachu nezačala sama omezovat prostor, který chce chránit. Za mě má to právo absolutní. Pokud mě chce někdo zničit, mohu zničit já jeho.
Madrid, Londýn, Paříž, Brusel a další útoky ukázaly, že 11. září nebylo výjimečným výbuchem fanatismu na druhém konci Atlantiku. Islamismus dokázal zakořenit přímo uvnitř evropských společností a využívat jejich otevřenosti proti nim samotným. Evropa přitom příliš dlouho váhala pojmenovat, že má před sebou ideologii, která část jejích základních pravidel otevřeně odmítá. Každou debatu o radikalizaci, paralelních komunitách nebo selhání integrace doprovázela obava, aby někdo nebyl označen za islamofoba. Mezitím přibývali mrtví a bylo stále těžší předstírat, že problém spočívá jen v několika jednotlivcích, kteří se z neznámého důvodu „zradikalizovali“.
Jenže útok na dvojčata ukázal něco, co jsme nechápali. Existují lidé, kteří o západní nabídku nestojí. Devatenáct islamistů nastoupilo do čtyř civilních letadel a šlo zabíjet lidi, které nikdy neviděli. Nevěděli, kdo sedí v kancelářích, kdo uklízí chodbu, kdo přivezl zásilku, kdo má doma malé dítě a kdo se ráno pohádal s manželkou kvůli úplné hlouposti. Nic z toho pro ně nemělo význam. Stačilo, že ti lidé patřili ke světu, který nenáviděli.
Komu patří člověk
Po čtvrt století na tom pro mě zůstává nejděsivější lhostejnost ke konkrétnímu člověku. Fanatik potřebuje kategorii. Američan, Žid, křižák, nevěřící, Západ. Jakmile zmizí jeho jméno, rodina, příběh a konkrétní život, svědomí má jednodušší práci. Tuhle operaci známe dávno před al-Káidou. Ideologie, které chtějí nakládat s lidmi po milionech, si je nejprve převádějí do několika skupin a každé přidělí nějakou „hodnotu“.
Naše západní civilizace šla přes všechny svoje katastrofy opačným směrem. Antika jí dala schopnost vést spor rozumem a římská tradice právo, které stojí nad okamžitou vůlí člověka u moci. Židovství a křesťanství do evropského příběhu vložily radikální představu lidské důstojnosti. Genesis říká, že člověk je stvořen k Božímu obrazu. Hodnota lidské bytosti tím předchází císaři, parlamentu i stranickému sekretariátu.
Kain po vraždě Ábela odpovídá Bohu otázkou, zda je snad strážcem svého bratra. Ten příběh je starý tisíce let a pořád v něm slyšíme spor, který vedeme dnes. Život druhého člověka mi nesmí být lhostejný. Jeho duše mi však nepatří. Dlouhý evropský zápas světské a duchovní moci, autority a svědomí, zákona a libovůle nakonec vytvořil prostor, kam vládce nesmí vstupovat jen proto, že může.
Osvícenství, anglosaský liberalismus a americká Deklarace nezávislosti tomu daly zase politický jazyk. Život, svoboda a hledání štěstí. Hledání je na té větě možná nejkrásnější. Štěstí je Vaše. Nikdy Vám jej nemůže přidělit jakákoli autorita. Můžete uspět, můžete se splést, můžete část života úplně podělat a začít znovu. Politická moc má hlídat pravidla prostoru, ve kterém svoji cestu hledáte. Ale ta cesta je jenom Vaše.
Bible zná ještě jednu věc, kterou dnešní zvrácená a protilidská identitární politika naprosto devalvuje. Člověka neurčuje navždy jeho nejhorší čin ani původ. Petr zapře Krista a jeho příběh tím nekončí. Křesťanský svět pracuje s osobní vinou, pokáním, odpuštěním a možností návratu. Politika, která člověku přiřadí morální účet podle rasy, pohlaví nebo předků, nemá se Západem nic společného, i když ji často horečně hlásají ti, co mají jinak Západu plnou hubu.
My došli liberalizací práva a myšlení k jasným závěrům (přes spousty chyb a zakopnutí). Před zákonem stojí konkrétní člověk. Jeho vina se dokazuje, nedědí. Jeho svědomí má vlastní prostor a nepatří nikomu jinému. O to podivnější je současný návrat k politice, která člověka znovu skládá do skupin a spolu s nimi mu přiděluje privilegium, vinu nebo nárok na vyšší morální autoritu. „Starý bílý muž může za všechno, doslova fašismus, manosféra, patriarchát, transfobie, bez vás by byl svět rajská zahrada,“ můžeme číst často na sítích.
Nepřipomíná Vám tahle levotí pomatenost něco? Tak mrkněte na to, jak funguje islamismus. Stejné vzorečky. Náboženskému pravidlu dává přednost před svobodou svědomí, před rovným postavením ženy, před právem opustit víru, svobodou slova i právem žít způsobem, který náboženská autorita odmítá. Evropský právní stát nesmí připustit, aby se taková pravidla uplatňovala na úkor jednotlivce. Muslim může v Evropě chodit do mešity, pracovat, podnikat, založit rodinu a vychovat děti ve své víře. Tentýž zákon ale musí chránit jeho dceru, rozhodne-li se šátek nenosit, jeho syna, stane-li se ateistou, i karikaturistu, který si udělá prdel z Mohameda. Je naprosto nepřijatelné, aby islamistické nelidské způsoby měly v civilizaci jakékoli místo.
Žádný rozpor s liberalismem v tom není. Náboženská svoboda v Evropě existuje uvnitř evropského právního řádu a nemá nárok na vlastní paralelní právní režim. Nesmí hodnotit člověka podle rodiny, názoru imáma nebo zvyklosti přivezené z jiné části světa. Kdo chce využívat evropskou svobodu, musí respektovat stejnou svobodu člověka vedle sebe. To platí pro muslimy, křesťany, ateisty i každého dalšího.
Barbarství si nechte venku
Právě proto také záleží na množství, rychlosti a koncentraci migrace jiných „kultur“. Integrace nevzniká tím, že německá hrobařka Evropy zahřímá „Wir Schaffen Das“. Vzniká každodenním kontaktem se společností, do které přišel. Jazykem, školou, prací, sousedy, institucemi a přijetím pravidel, podle kterých tahle země žije. To podtrhuji! Přijetím našich pravidel, naší civilizace, barbarství si nechte venku.
Několik rodin rozptýlených mezi ostatními totiž vstupuje do většinové společnosti velmi přirozeně. Ale celé čtvrti schopné po dvě nebo tři generace fungovat ve vlastním jazyce, se svými autoritami, školami a minimální potřebou potkávat okolní společnost vytvářejí úplně jinou realitu. Paralelní svět. Léta nám sedmilháři „bojovníků proti dezinformacím“ říkali, že taková místa neexistují, že znásilňování holčiček v islamistických čtvrtích je ruský narativ, že žádné no-go zóny nikdy nebyly. Lhali, jako lžou pořád. Jsou v podstatě druhá strana mince hybridních šmejdů z asijských stepí. Protože Evropa je náš dům. A my jsme tolerantní a vítáme návštěvy i nové občany. Ovšem za NAŠICH podmínek a pravidel.
Západní „vlast“ v tom nesmí ustupovat. Dívka odmítající sňatek vybraný rodinou, člověk opouštějící islám nebo novinář kritizující náboženskou autoritu musí vědět, že právo stojí na jejich straně. Stejně jasně má stát říct, co od příchozích očekává. Znalost jazyka, respekt k zákonům, škole, rovnému postavení ženy a svobodě člověka žít jinak než jeho rodina nebo náboženská komunita.
Jedna mešita je samozřejmou součástí náboženské svobody. Sto mešit v prostředí uzavřených komunit, zahraničního financování náboženských autorit, odděleného školství a tlaku na vlastní pravidla jsou ostrovem barbarství uprostřed svobodného světa. Proto má Evropa plné právo rozhodovat o tempu a rozsahu migrace podle toho, kolik lidí skutečně dokáže integrovat do svého právního a kulturního rámce.
Západ na lavici obžalovaných
Nejviditelněji se to podle mě ukazuje na oikofobii části západní levice. Roger Scruton tím slovem označoval zvláštní odpor k vlastnímu domovu, který se překvapivě často vyskytuje u lidí velmi dobře usazených v jeho bezpečí. Evropské dějiny se pak vyprávějí jako soupis kolonialismu, rasismu, patriarchátu a privilegia, křesťanské kořeny jako podezřelé dědictví a národní kultura jako problém, který je třeba neustále vysvětlovat. Společnost tak učí svoje děti znát hlavně důvody ke studu a očekává, že lidé přicházející z mnohem sebevědomějších kultur budou její pravidla automaticky respektovat. Celý tenhle myšlenkový konstrukt je založen na lžích a převracení reality. Oikofobní levoty, které kňučí o západní vině za všechny hříchy světa, jsou velmi marginální z pohledu zastoupení ve většinové společnosti, ale mají výrazný vliv na utváření „hodnotových názorů“, které po hříchu přebírají i mnozí zbabělí politici standardních stran.
Ale realita je úplně jiná. Například historie otroctví ukazuje nesmyslnost a lživost takového černobílého příběhu velmi dobře. Otroctví nevymysleli běloši ani Evropané. Existovalo v antice, v Africe, Asii a po staletí také v islámském světě. Arabské prameny dobře znají Saqaliba, zotročené Slovany ze střední a východní Evropy prodávané na muslimské trhy. Africké státy mezi sebou válčily, zajatce zotročovaly a část z nich prodávaly. Planeta Země je místem smrti, utrpení, nespravedlností a mnohých dalších variant zla – ale celá. Ne, že to dělal starý bílý muž. Mydlili se mezi sebou všichni od počátku věků.
Ale jenom ten levotou proklínaný západní příběh má navíc kapitolu, která jim bláboly o dědičné vině Západu rozbíjí napadrť. Uvnitř západního náboženského a politického myšlení se zrodilo silné abolicionistické hnutí, které začalo otroctví odmítat jako princip. Britské námořnictvo pak desítky let lovilo otrokářské lodě u afrického pobřeží a West Africa Squadron osvobodila kolem 150 tisíc zotročených Afričanů. Univerzální pravidlo „člověk nemá vlastnit člověka“ bylo nakonec obráceno i proti vlastní ekonomické praxi.
Deviantní teze kolektivní viny bílého člověka proto nevychází z poctivého čtení dějin. Vezme jednu část lidské minulosti, přenese ji do současného amerického rasového slovníku (který je podstatně rasističtější opačně, než kdy byl ten „původní“) a dnešnímu člověku přidělí morální status podle pigmentu. Evropská impéria expandovala, když měla lodě, kapitál, zbraně a organizaci, stejně jako před nimi expandovali Římané, Arabové, Osmané, Mongolové nebo jiné říše ve chvíli, kdy získaly převahu. Lidské dějiny znají především lidi schopné využít sílu, když ji mají, a následnou cestu k pravidlům, která ji omezují. A západní svět to zvládl nejlépe ze všech.
Progresivní pojetí viny má navíc zvláštní náboženskou vlastnost. Hřích existuje a odpuštění nikde. Křesťanství pracuje s vinou konkrétního člověka, pokáním a možností začít znovu. Identitární politika dokáže vytvořit dluh přenášený přes generace, jehož konečný stav účtu nikdo neumí určit. Jedna generace se omluví, další dostane stejnou povinnost a historie přestane sloužit poznání. Stane se nástrojem současné morální hierarchie. Je to pavědecké a nelidské. Identity policy zcela popírá stovky let vývoje myšlení, pokroku a člověčenství.
Tohle má ovšem velmi praktický důsledek pro onu integraci. Proč by měl příchozí respektovat sebevědomí civilizace, jejíž vlastní elity jej považují za podezřelé? Jak má škola předávat evropskou představu svobody ženy, světského práva nebo náboženské tolerance, pokud učí přistupovat k vlastní kultuře hlavně jako k historickému provinění? Společnost, která neví, co chce předat dál, velmi rychle zjistí, že silnější identitu nabídne někdo jiný.
Svět, který už nečeká na Západ
Právě v tomhle kontextu teď čtu Alexandra Stubba a jeho Trojúhelník moci. Stubb popisuje svět, který se znovu skládá kolem moci, zájmů a soupeření globálního Západu, Východu a Jihu. Optimismus devadesátých let je pryč. Liberální demokracie už nestojí na konci dějin jako samozřejmý vítěz a Západ dávno není jediným místem, odkud se určují pravidla světa.
Globální Jih má vlastní zájmy, sebevědomí i možnost volby. Indie, Brazílie, Indonésie, státy Perského zálivu nebo velká část Afriky nemusí přijímat západní výklad světa a Západ nemá důvod jim jej vnucovat. Stejně tak však nemusí před každý rozhovor nastupovat jako historický provinilec a omlouvat se za vlastní existenci. Dospělá politika začíná ve chvíli, kdy obě strany vědí, kdo jsou, co chtějí a co mohou nabídnout.
Západ má v takovém rozhovoru pořád tu nabídku mimořádně silnou. Právo, které může platit i proti vládě. Univerzity bez povinné státní pravdy (i když to neplatí obecně – mnohé univerzity ovládlo levotstvo a určitě to není dobře, protože to ohrožuje svobodu Západu, a právě tu silnou nabídku). Vědu, kapitál, podnikání, otevřenou soutěž a instituce schopné měnit vládu bez převratu. A hlavně možnost člověka změnit vlastní život — práci, zemi, víru, názor i společenské postavení. Tohle všechno zní samozřejmě hlavně lidem, kteří nic jiného nezažili.
Dnešní roztřesený svět ovšem Západu velmi rychle připomíná, že moc, bezpečnost a schopnost hájit vlastní zájmy nikam nezmizely. Čína ukazuje, že ekonomická modernita může fungovat pod tvrdou politickou kontrolou. Rusko znovu používá zločineckou válku jako nástroj impéria a islamismus zůstává živým politickým projektem. V takovém prostředí se civilizační sebevědomí stává součástí bezpečnosti. Stát, který neví, co chrání, časem chrání už jen vlastní procesy – a na občana nezbude místo.
Pravice musí znovu vědět, proč existuje
Pro českou pravici je tenhle spor velmi zásadní a nepochopení těchto zcela základních tezí od současných představitelů „pravicového myšlení“ u nás je jedním z důvodů, proč vítězí sedmilháři a politické akciovky nenávisti a závisti. Návrat po roce 1989 jsme nevnímali jen jako vstup do NATO a Evropské unie. Byl to návrat k civilizaci, ve které právo omezuje stát, majetek patří člověku a politická moc nemá automatický nárok na jeho život. ODS vznikala přesně v tomto prostředí. Lidé měli znovu vlastnit, podnikat, cestovat, rozhodovat a nést důsledky vlastních rozhodnutí. Tohle je její hlubší příběh a v dnešním světě má znovu politickou hodnotu.
Česká pravice proto může a musí mluvit o hranicích, migraci, islamismu a kulturní soudržnosti bez pocitu, že vstupuje na zakázané území. Může říct, že Evropa má vlastní kulturu, hranice a historickou paměť, že islám se zde podřizuje evropskému právu a že masová migrace mění společenské poměry. Stejná pravice má hájit jednotlivce před kolektivní vinou, etnickým nacionalismem a autoritářstvím. Svoboda potřebuje společný právní a kulturní prostor, ve kterém může fungovat. Je úplně jedno, když se na Vás zašklebí náhodný twitterový mudrlant, že patříte do SPD, anebo o Vás progleftí propagandisté nebudou hezky mluvit v televizi.
Civilizační sebevědomí se od etnické nadřazenosti pozná i podle toho, koho považuje za svého. Člověk narozený v Aleppu může evropský právní a kulturní rámec přijmout mnohem poctivěji než rodilý Čech, který obdivuje ruské impérium a svobodnými institucemi pohrdá. Západní identita se neověřuje testem DNA. Patří k ní loajalita k určitým pravidlům, způsobu života a představě hodnoty člověka. Západ není to, co máš v občance, ale v hlavě, v srdci a na jazyku. Jak rád říkám – každý Ukrajinec i Vietnamec je víc západní člověk než náhodný „flastenec“, co omlouvá ruské barbarství.
U mojí ODS je tahle debata navíc součástí vlastní historie. Strana vyrostla ze společnosti, která si velmi dobře pamatovala stát určující lidem, kde budou pracovat, co smějí vlastnit, kam smějí cestovat, jaký názor je ještě bezpečný a „jestli vyvěsil vlaječky“ (opět – nepřipomíná Vám to náhodou něco?). Komoušská éra přinesla touhu po svobodě.
Devadesátá léta proto nebyla jen ekonomickou transformací. Byla návratem svéprávnosti člověka. Pokud chceme najít důvod existence naší politiky, je to právě tento v první řadě. Ano, ekonomická kompetence je zcela zásadní pro uvěřitelnost, ale dokud neodmítneme zcela levé vychylování přijatelného myšlení, tak nám ani ekonomičtí nobelisté nebudou nic platní.
Moderní pravice nemusí hýkat po „tradičním normálním světě“, který stejně nikdy neexistoval. Mnozí pseudopravicoví a pseudokonzervativní demagogové, co se lísají k vládě holdingu a východním banditům, často mluví o Reaganovi nebo Thatcherové. Jenže ti netesknili po starém dobrém světě, ale sami definovali svět nový. My potřebujeme nutně definovat liberálně konzervativní pravici v současném světě. Bez toho budeme i zbytky důvodů pro existenci předávat politickým šmejdům.
Taková pravice musí znovu spojit věci, které jsme si nechali nesmyslně rozdělit. Svobodu jednotlivce s bezpečností společnosti. Otevřenost světu s právem rozhodovat, kdo a v jakém počtu do naší země přichází.
Náboženskou svobodu s naprostou nadřazeností světského práva (platí jak pro Taliban, tak pro Katolibán 😊). Respekt k člověku s požadavkem, aby respektoval civilizaci, jejíž svobodu využívá. A také ekonomickou svobodu s vědomím, že prosperita sama žádnou společnost pohromadě neudrží. Liberalismus bez civilizačního sebevědomí postupně ztrácí půdu pod nohama a konzervatismus bez svobody se velmi rychle mění v obyčejné poroučení lidem.
Stejně konkrétní musí být obrana svobody. Bez výjimek. Karikaturista se nesmí bát nakreslit Mohameda a dělat si z něj prdel, politik se nesmí bát mluvit o bezpečnosti a obraně proti Rusku stejně jako o obraně proti islamismu. Svoboda projevu se pozná u vět, které někoho urazí. Loajalita k liberální demokracii zase podle toho, zda člověk respektuje stejné právo svého souseda žít úplně jinak. Poznámka pro politologické negramoty – i konzervatismus je součástí systému liberální demokracie. Je to terminus technicus.
Z nenávisti. A z lásky.
Pětadvacet let po 11. září 2001 už dobře víme, že tehdejší útok nebyl jen válkou proti Americe. Byl to barbarský útok na představu člověka, která se na Západě rodila po staletí. Na ženu, která nepotřebuje poručníka.
Na člověka, který smí opustit víru svých rodičů. Na rouhače, kterého za jeho slova nečeká trest. Na občana, který může vládu nenávidět, žalovat ji, zesměšnit ji a druhý den dál žít svůj život. Na společnost, která připouští, že lidé budou žít různě, dělat chyby, hádat se spolu a hledat štěstí každý po svém.
Právě tahle poslední věc je možná ze všeho nejdůležitější. Západní civilizace po staletích válek, násilí, náboženského fanatismu a politického poroučení postupně omezovala počet lidí, kteří smějí rozhodovat o vašem životě. Panovník, církev, stát, rodina, většina, strana. Každý z nich měl někdy v dějinách pocit, že ví lépe než vy, jak máte žít (že Vám to zase něco připomíná?). Výsledek dlouhého západního vývoje je velmi snadný – Váš život je skutečně váš.
A právě proto je dnešní sebepohrdání části Západu tak absurdní a plochozemské. To naše civilizace dosáhla nejvyšší úrovně člověčenství. Trvalo to, ale nikde na světě nemá člověk takovou hodnotu jako u nás na Západě. Ovšem dnes se někdy chová, jako by její hlavní historickou povinností bylo omluvit se za vlastní existenci. Přitom svět kolem nás žádnou podobnou potřebu necítí. Čína, Rusko, islamisté ani sebevědomé státy globálního Jihu se nedívají na své dějiny očima západního aktivisty. Sledují vlastní zájmy, vlastní moc a vlastní budoucnost.
Západ nepotřebuje bláboly o svojí vině za všechno zlo světa. Potřebuje si znovu ujasnit, co z jeho dlouhého a často krvavého příběhu stojí za předání dál. Svoboda svědomí. Rovnost před zákonem. Osobní odpovědnost místo dědičné viny. Právo člověka odmítnout náboženskou autoritu, politickou módu i vlastní rodinu. Právo žít život, který ostatním připadá hloupý, pohoršující nebo úplně pomýlený.
Vrazi v letadlech, kteří je 11. září poslali do Dvojčat, náš svět nenáviděli právě kvůli tomu. Nenáviděli jeho svobodu mnohem víc než jeho bohatství. A pokud má mít pětadvacáté výročí jejich útoku nějaký smysl, pak podle mě právě tenhle.
Oni byli ochotní zemřít, aby náš svět zničili. Z nenávisti. My v něm pořád svobodně žijeme. Tak se konečně začněme chovat jako lidé, kteří svůj svět milují.
