Nesmrtelní. Takoví jsou zjevně ministři Ota Klempíř, Zuzana Schwarz Bařtipánová-Mrázová, Jaromír Zůna i jakýkoliv jiný člen současné vlády Andreje Babiše. Jsou naprosto neodvolatelní. Proč? Na to se nabízí několik velmi syrových odpovědí.
Babišova třetí vláda složená z hnutí ANO, SPD a Motoristů je jako stará fabrika na konci prodloužené šichty. Stroje jedou na záložní zdroje, na dvoře se vrší šrot, ale majitel nemůže vyměnit ani jednoho unaveného mistra, protože u brány nikdo nestojí.
Ten slavný mýtus o nekonečném rezervoáru dravých manažerů z byznysu, kterým Andrej Babiš roky krmil voliče, definitivně zdechl prakticky ve chvíli, kdy tuhle vládu jmenoval.
Realita roku 2026 ukazuje, že lavička náhradníků ANO a Motoristů je totálně prázdná a na jejím konci sedí už jen pavouci. O nějaké lavičce SPD se pak nedá mluvit vůbec – ta totiž nikdy neexistovala. Babiš prostě nemá kde brát, a ve světle dosavadního mizivého výtlaku Mrázové nebo Klempíře je jasné, že může být jenom hůř.
Celý ten slavný holding se personálně vybydlel a zbyl jen nekonečný orloj vyhořelých tváří, které nemůže odvolat ani sám šéf, i kdyby stokrát chtěl.
Tato zdánlivá stabilita je ve skutečnosti jen maskovaný krizový management. Babiš moc dobře ví, na jak tenkém ledě tančí.
Pustit z ministerského křesla jednoho unaveného loajalistu znamená otevřít Pandořinu skříňku, ze které okamžitě vyskočí hladoví a nekompetentní diletanti od Tomia Okamury nebo Filipa Turka.
Představa, že by se uvolnil jeden klíčový rezort a o slovo by se přihlásila tahle sestava politických křiklounů, děsí Průhonice víc než jakýkoliv skandál na stávajících ministerstvech. Výsledkem je bizarní pat: na vládních postech raději udržujeme lidi daleko za hranicí jejich životnosti, protože jakákoliv změna by do úřadů přivedla čirou destrukci.
Nesmrtelnost ministrů typu Klempíře či Mrázové tak není projevem jejich nepostradatelnosti, ale pouhou pojistkou proti absolutnímu chaosu, který by tuhle vládní většinu okamžitě rozmetal na kusy. Není je totiž kým nahradit.
Historie české vládní politiky přitom pamatuje doby, kdy se za chyby platilo. Stačil jeden zpackaný tendr, jedna pochybná schůzka v restauraci nebo podivné financování bytu a ministr balil kufry ještě před večerními zprávami.
Tomu se říkalo politická kultura. Dnes, v roce 2026, jsme se posunuli do éry, kde je instituce ministerské demise na hranici definitivního umrtvení. Současní ministři mohou totálně selhat v digitalizaci, vyprodukovat miliardové sekery v rozpočtech, paralyzovat své rezorty, nebo na ně může prasknout letitá parazitace na obecním majetku.
Výsledkem je vždycky jedno velké nic. Tato absolutní imunita nevychází z jejich síly, nýbrž z čiré personální nouze celého systému. Když nemáte lidi, musíte zrušit pravidla hry.
Pojem politická odpovědnost se škrtl ze slovníku a nahradil ho agresivní marketing. Babišovi ministři vědí, že jsou neodvolatelní, což úplně likviduje jakýkoliv tlak na výkon. Stát hnije zaživa pod vedením figur, které už nikdo nebere vážně, ale které v úřadech přežijí i atomovou válku.
Tak už to u nesmrtelných chodí.
