Cílem tohoto textu není popsat zesnulého Knížáka jako osobnost, protože to už ve svém článku udělal kolega Pavel Novotný. Ambicí autorky je spíš krátká glosa o tom, jak svérázně jsme se jako národ rozhodli rozloučit se svéráznou osobností.
Impulsem k jejímu sepsání je reakce Macinky a Klempíře na Knížákovo úmrtí – totiž že tak významnému umělci bychom měli vypravit státní funus.
Pocta, nebo troufalost?
Významnost a přínos kultuře je těžce subjektivní kritérium, kterým se asi nemá cenu příliš zabývat. Když se ale podíváme na kontext celé situace, zjistíme, že absurdnější zápletka snad ani nemohla vzniknout.
„Myslíte si, že když jste si koupil média a barnumskou kampaní získal volební hlasy, že vám to dává právo jednat s naší zemí, jako by to byl váš majetek?“ píše v dopise Knížák.
Nejprve k terminologii: vláda na návrh motoristických ministrů neschválila Knížákovi státní pohřeb v pravém slova smyslu, ale takzvaný pohřeb se státními poctami. První kategorie se řídí přísným protokolem a je nejvyšší formou posmrtné úcty vůbec. Účastní se jí ústavní činitelé, armádní špičky i zahraniční hosté a probíhá v plné státní režii.
V posledních dvaceti letech se reálný státní pohřeb konal jen dvakrát – v případě exprezidenta Václava Havla a armádního generála a protektorátního premiéra Aloise Eliáše, který byl tou dobou 64 let po smrti. Šlo spíš o symbolickou nápravu historické křivdy, která proběhla s plnými vojenskými poctami v památníku na Vítkově.
Pohřeb se státními poctami, tedy to, čeho se dostane i Knížákovi, má volnější pravidla. Hlavní slovo v něm má rodina zesnulého, která rozhoduje, zda o něco takového vůbec stojí. Proto mnoho osobností, u nichž by asi panovala shoda, že si podobné rozloučení zaslouží, pohřeb se státními poctami nakonec neměla – například Emil Zátopek (†78), Věra Čáslavská (†74) nebo Jana Brejchová (†86), jejíž rodina takovou nabídku odmítla teprve letos v únoru.
Touto formou jsme se naopak mohli rozloučit třeba s prvním ombudsmanem Otakarem Motejlem (†77), exministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem (†85), zpěvákem Karlem Gottem (†80) nebo herečkou Vlastou Chramostovou (†92).
Klausův věrný přítel
Můžete namítat, že Knížák nebyl tak významný jako osobnosti v předchozím odstavci, ale to je vlastně jedno. V tomto státě se vyhazují mnohem větší peníze za mnohem větší nesmysly a děravý rozpočet jeden státní funus bezpochyby ještě snese.
První věc, která stojí za vypíchnutí, je fakt, že Macinka s Klempířem neoceňují ani tak Knížákův přínos kultuře, jako spíš to, že byl přítelem a oddaným podporovatelem Václava Klause (85). Ten ho po jeho smrti dokonce označil za svého nejlepšího přítele.
Knížák poměrně otevřeně podporoval jak „Trikoloru“, kterou po odchodu z ODS na truc založil Václav Klaus mladší (56), tak do jisté míry i Motoristy samotné. To zapadá do motoristického naturelu a otevírá novou kapitolu jejich působení na politické scéně – kapitolu o tom, že i z pohřbu jde udělat kulturně-válečný trolling. Ten má tu výhodu, že nebožtík se mu už nemůže nijak bránit.
Dlužno dodat, že Knížákův největší přínos umění neprobíhal v časech porevolučních, ale spíš v jeho avantgardních performancích v dobách hlubokého socialismu. A ruku na srdce – co předváděl nonkonformní Knížák, vysmívající se režimu i upjatosti tehdejší kulturní scény, je přesně ten typ uměleckých aktivit, které by dnes průměrný motorista označil, řečeno slovy ideového otce Klause, za „nekulturu a neumění“.
Polehčující okolností je, že Macinka o téhle fázi Knížákovy existence nejspíš vůbec nemá ponětí. A Klempířovi, který v době, kdy byl Knížák režimem ještě do určité míry perzekuován, sám dělal pro StB udavače, je to zřejmě úplně lhostejné.
Dopis, který se vrátil
Nejkrásnější na celé věci ale je, že pohřeb se státními poctami není jen rozhodnutím Macinky a Klempíře, ale rozhodnutím vlády jako celku, v jejímž čele stojí Andrej Babiš (71). Jeho účast na smutečním obřadu coby premiéra lze očekávat.
Pokud by náhodou nevěděl, co pronést ve smuteční řeči před katafalkem, nabízí se vybrané pasáže z otevřeného dopisu, který mu Knížák sám adresoval v lednu 2014.
„Myslíte si, že když jste si koupil média a barnumskou kampaní získal volební hlasy, že vám to dává právo jednat s naší zemí, jako by to byl váš majetek?“ píše v dopise Knížák. „Stydím se za všechny, co vám dali hlas, ale opovrhuji těmi, kteří se aktivně angažují ve vašem hnutí a přebírají tak spoluzodpovědnost za vaše činy,“ pokračuje zesnulý umělec.
Hořkosladkou tečkou by pak mohlo být provolání: „Nejste spasitel, k tomu vám chybí všechno. Jste jen opojen mocí a máte pocit, že kolem vás jsou jenom primitivové, které je lehké opít babišovským rohlíkem a zneužít. Věřím, že doba, kdy náš národ alespoň trochu otevře oči, není daleko. Podepsán Milan Knížák, ten, který vámi opovrhuje.“
Pak by už jen zazněla písnička, rakev obalená státní vlajkou by zajela za oponu a skončila by tak poslední absurdní performance Milana Knížáka. Nelze se ubránit pocitu, že scénář k téhle labutí písni si někdy před padesáti lety napsal sám Knížák – a s úmrtím jen čekal na to, až do vrcholové politiky proniknou dostateční idioti, kteří mu umožní ho naplnit.
