Buřič. Zjev, co v šedesátých letech ničil gramofonové desky přímo na pódiu a s vážnou tváří tomu říkal hudba, opustil svět ve chvíli, kdy už dávno patřil k živoucím legendám i strašákům české kultury zároveň. Jeho dnešní úmrtí v neděli stylově potvrdil bývalý prezident Václav Klaus, jehož byl Knížák dlouholetým a nepokrytým příznivcem.
Samorost z Plzně, co se nevešel do žádné škatulky
Knížák se narodil 19. dubna 1940 v Plzni a celý život dokazoval, že disciplína a dokončená studia nejsou podmínkou úspěchu. Vystudoval postupně Vysokou pedagogickou školu, Akademii výtvarných umění i Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, ale nikde nedošel k diplomu. Doktorát si na AVU dodělal až v letech 1997 a 1998, tedy poté, co školu sám sedm let řídil jako rektor.
Už v roce 1963 začal experimentovat s poškozenými gramofonovými deskami, kterým říkal „destruovaná hudba“. Přehrával je poškrábané, přeříznuté a slepené dohromady, takže z reproduktoru se místo melodie valilo skřípání a přeskakující jehla. Tehdejší kritika to nazývala uměním. Dnešní posluchač by tomu možná řekl jinak.
Zpěvák, který sám přiznal, že zpívat neumí
A tady se sluší být k Milanu Knížákovi upřímný, protože on sám by patrně nechtěl nic jiného. V roce 1967 založil v Mariánských Lázních skupinu Aktual a stal se jejím zpěvákem a jediným skladatelem, přestože podle vlastních slov „neměl absolutně žádné zkušenosti v oboru beatové a rockové muziky a minimální znalosti o světové produkci tohoto typu hudby“.
Výsledek odpovídal vstupním předpokladům a autora dodnes děsí vzpomínka na polovinu devadesátých let, kdy "mistra" viděl v televizi "zpívat", a přes přítomnost kapely se při tom doprovázet na elektrickou kytaru a tvářit se, že to myslí smrtelně vážně. Bylo to strašidelnější více, než horror Vetřelec 1, co předtím viděl v dětství na VHS a museli potom spát se sestrou spolu v posteli, protože se báli. Sám Knížák o vlastní kapele prohlásil, že „na naši hudbu se zásadně nedalo tančit, nedala se ani příliš poslouchat“.
Těžko hledat upřímnější sebereflexi u umělce, který si přesto troufal na jeviště. Písně jako „Miluju tebe a Lenina“ nebo „Atentát na kulturu“ se staly kultovními spíš díky drzosti textů a dobovému kontextu než díky pěvecké technice, která u Knížáka prakticky neexistovala.
Skupina odehrála v éře před rokem 1968 jen tři koncerty a všechny prý skončily skandálem. Když se Aktual v devadesátých letech vrátil na scénu, Knížák u mikrofonu zůstal, byť po jeho boku hráli zkušenější muzikanti. Jeho hlas ale nikdy nebyl nástroj, který by se dal chválit bez nadsázky. Byl to spíš performativní řev provokatéra, který věděl, že publikum přijde hlavně kvůli jeho jménu a ne kvůli kvintám.
Ředitel, který rozdělil Národní galerii
Politicky i institucionálně byl Knížák stejně nekompromisní jako na pódiu. V letech 1990 až 1997 vedl AVU, kam podle současného rektora Tomáše Pospiszyla přinesl nové impulzy a otevřel ji světu. „Milan Knížák byl a zůstává mimořádnou postavou české kultury,“ uvedl Pospiszyl s tím, že Knížák byl „vždy sám svou vlastní kategorií“.
Později stanul v čele Národní galerie, kde se podle galeristy Martina Kodla snažil vrátit českému umění prestiž z dob první republiky. Přes prudkou a nekompromisní povahu tam podle Kodla odvedl velký kus práce. Jeho vlastní individualita ale instituci podle mnohých kritiků spíš svazovala než rozvíjela, protože Knížák těžko snášel, když měl někdo jiný poslední slovo.
Jeho studenti na AVU, mezi nimi Krištof Kintera, Jakub Špaňhel nebo Milena Dopitová, ho vnímali s respektem, i když ne bezvýhradně. V roce 2015 dokonce neuspěl v konkurzu na vedoucího ateliéru, který sám čtvrtstoletí vedl, což mezi jeho bývalými žáky vyvolalo otevřenou nevoli.
Osobnost, která si kontroverzi sama vyhledávala
Sochař František Skála o něm řekl, že „některé jeho názory jsem uznával, ale některé zase příliš ne“. Ministr kultury Oto Klempíř naopak zdůraznil, že Knížák „celý život hájil svobodu tvorby i svobodu člověka“. Petr Macinka na sociální síti napsal jednoduše: „Sbohem, pane profesore.“
Knížák nebyl konsenzuální osobností a ani o to nestál. Byl kritický k prezidentům Václavu Havlovi, Miloši Zemanovi i Petru Pavlovi, v roce 1998 neúspěšně kandidoval za ODS do Senátu a názorově se nikdy neschovával. Jeho odkaz zůstane rozporuplný stejně jako on sám: výtvarník s nesporným vlivem na generace umělců, ale i muž, který svou nekompromisní individualitou dokázal galerii i školu stejně tak posunout, jako jí i uškodit.
Zemřel v 86 letech. Zanechal po sobě obrazy, budovy, studenty i písně, které chtěl slyšet málokdo dvakrát.
