Útočník najel dodávkou do davu účastníků berlínského Pride a následně zaútočil sečnou zbraní. Policii se ho podařilo dostihnout až po téměř čtyřiadvacetihodinovém pátrání, kdy na zasahující strážníky vyrazil s nožem v ruce a byl zastřelen.
Zbabělost, ne mučednictví
Jako první by v tomto textu mělo padnout, že to, k čemu došlo v německém hlavním městě, je zavrženíhodné a odporné. Na tom se asi všichni shodnou, ale i tak je důležité to zmínit.
Útočit na skupinu lidí jen proto, že jsou nějakým způsobem odlišní, a to způsobem, který není jejich osobní volbou a nemohou jej nijak ovlivnit, svědčí v prvé řadě o ubohosti pachatele.
Jedenadvacetiletý Abdul Rahman Toufic Ballout (21), Němec libanonského původu narozený přímo v Berlíně, se podle vyšetřovatelů rozhodl svůj čin zakončit tím, čemu se v angličtině říká „suicide by police“ – sebevraždou z rukou policie. Když se na zasahující strážníky vrhl se sečnou zbraní v ruce s vědomím, že bude zastřelen, vypovídá to jen a pouze o jeho zbabělosti. Nestal se tak žádným mučedníkem, ale jen ubožákem, jehož odchod z tohoto světa není ničím, nad čím by stálo za to truchlit.
Podle vyšetřovatelů byl Ballout bezpečnostním složkám dlouhodobě znám. V květnu byl odsouzen za přípravu závažného násilného činu a šíření propagandy takzvaného Islámského státu poté, co se v roce 2025 pokusil dostat do Sýrie, kde byl zadržen v Libanonu a vrácen zpět do Německa. Dostal tehdy podmíněný trest, proti kterému se státní zástupci odvolali.
Selektivní outrage progresivní levice
Reakce v podobě vymezení se proti útoku a postavení se za napadenou komunitu je přirozená. Člověk nemusí s LGBT lidmi nijak zvlášť sympatizovat, projevit v takovou chvíli lhostejnost je ale jen krůčkem k slavnému výroku německého pastora Martina Niemöllera, který po druhé světové válce popisoval mlčení tváří v tvář nacistické perzekuci.
„Když si přišli pro komunisty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece komunista. Když si přišli pro sociální demokraty, mlčel jsem. Nebyl jsem přece sociální demokrat. Když si přišli pro Židy, mlčel jsem. Nebyl jsem přece Žid. Když si přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat,“ zní Niemöllerova nejcitovanější věta.
Není nic špatného na tom, že nejsilněji se za napadené LGBT lidi postavili levicoví aktivisté, kteří jsou tradičními obránci práv sexuálních menšin. V podobných případech by měly jít ideové rozdíly stranou, protože zákeřná vražda by neměla být politickým tématem. Co už ale přílišný smysl nedává, je apel části levicových aktivistů, aby vybraní influenceři a média zanechali šíření nenávisti vůči LGBT lidem, protože verbální nenávist prý vede k fyzické.
Na altright influencerech, národovcích a dezinformátorech, kteří nenávistnými projevy vůči LGBT lidem rozhodně nešetří, jistě něco pravdy je. Jenže o ně v tomto konkrétním případě vůbec nejde. Vzhledem k tomu, že útočník byl podle vyšetřovatelů dlouhodobě napojen na islamistické okruhy, není těžké dovtípit se, že jeho radikalizace se bez altright influencerů a médií obešla naprosto v pohodě.
Ukazuje se, že je velmi jednoduché po útoku na LGBT shromáždění ukázat prstem na krajní pravici, o poznání těžší je ale pojmenovat pomyslného slona v místnosti, kterým je radikální islám – pro progresivní levici automatický spouštěč zavírání očí a opakování mantry o tom, že pachatel není žádný uprchlík, protože se už stihl uprchlíkům narodit v Německu.
Kdo je spojencem koho
Je až pozoruhodné, že na evropské politické scéně jsou spojenci islámských radikálů povětšinou z řad progresivní levice, která je jejich naprostým hodnotovým protipólem, pokud jde o práva žen a sexuálních menšin. Svědčí to jen o tom, jak vadné jsou různé teorie o tom, že utlačovanou menšinu je nutno vždy bezvýhradně obhajovat – občas to dopadne jako v případě hnutí „Queers for Palestine“, kde menšině, která ji nenávidí, dělá progresivní levice užitečného idiota
U nás v Česku je situace komplikovanější tím, že s radikálním islámem v zásadě žádný zásadní problém nemáme, až na pár pomatených jedinců. I přesto tu ale lidé na „boj s radikálním islámem“ slyší, převážně díky populistům typu předsedy Sněmovny Tomia Okamury (54), kteří mají ten luxus, že reálně nemusí nic dělat, protože u nás daný problém neexistuje.
O to nepochopitelnější je, že ani u nás téma neumí racionálně uchopit demokratické strany a sebrat tak populistům a extremistům vítr z plachet. Bohužel i u nás by menší skupina levicových aktivistů a s nimi spřízněná média z takového politika rázem udělala extremistu, což je jen vodou na mlýn extremistům skutečným.
Ostatně stačí připomenout, jak tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan (48) na síti X komentoval loňskou demonstraci tisíců muslimů v Hamburku, na které účastníci hlasitě požadovali zavedení chalífátu: „Přes tisíc muslimů požadovalo…
A co se ve skutečnosti stalo? Nic. Dobrou noc,“ napsal tehdy Rakušan. Dnes, po Berlíně, zní ta slova bohužel ještě víc trapně, než zněla už tehdy.
