Po 16 letech skončil Viktor Orbán a s ním i politika, která z Maďarska udělala jednu z nejviditelnějších evropských spojek mezi Ruskem, trumpovskou Amerikou a částí unijní pravice. Ruczaj říká, že výsledek voleb současně „je i není“ velký otřes.
Na jedné straně připomíná, že politik, který po 16 letech prohraje se ziskem 39 procent, stále odchází s velmi silným výsledkem. Zároveň ale říká, že Orbán se během let stal symbolem politického směru, který měl vliv daleko za hranicemi Maďarska. I proto je jeho pád důležitý pro celou Evropu. Orbán během let vytvořil politický model, přes který se v Evropě protínaly ruské, americké, německé i čínské zájmy.
Orbán jako spojka
Jednou z nejviditelnějších rovin byla Orbánova vazba na americké republikány, a především tedy na prezidenta Trumpa. Jan Palička v rozhovoru připomíná, že Orbán byl v Evropě vnímán jako velký Trumpův spojenec a že do Budapešti jezdili představitelé americké konzervativní scény (včetně nedávné návštěvy viceprezidenta J. D. Vance). Podle Ruczaje však jde o „obrovský mýtus“. Podle něj byla vazba na republikány především ideová a Orbán jim „vysvětloval, jak to v Evropě chodí“.
Ještě důležitější ale je, co následovalo potom. Po návštěvě Washingtonu si Orbán neodvážel jen symbolický obrázek spojenectví, ale hlavně americký tlak na energetickou diverzifikaci. Maďarsko čelilo tlaku, aby omezilo závislost, nakupovalo americké suroviny a otevřelo prostor americkým zájmům v energetice. Když pak do Maďarska přijel J. D. Vance, nešlo jen o politickou podporu před volbami, ale zároveň i o ekonomické závazky spojené s nákupy americké ropy.
Orbán sice působil jako evropský partner Trumpova světa, ale byly to podle Ruczaje právě Spojené státy, které na něj měly „správné páky“, aby ho tlačily k menší energetické závislosti na Rusku. Pád Orbána tak vůbec nemusí znamenat konec amerického zájmu o Maďarsko.
Ještě citelnější může být dopad voleb na vztahy s Ruskem. Právě odlišný maďarský postoj k ruské invazi na Ukrajinu dlouhodobě rozbíjel středoevropskou spolupráci, především vztahy mezi Polskem a Maďarskem. Polští konzervativci po začátku války vystřízlivěli ze své fascinace Orbánem, protože viděli, že geopolitické pozice obou zemí jsou diametrálně odlišné.
Ruczaj zároveň mluví velmi ostře o tom, kam se Orbánova politika vůči Moskvě v posledních letech dostala. Maďarský model byl v politickém smyslu navázán i na Rusko a závěr Orbánovy kariéry působí spíš jako vyústění někdejšího politického realismu. Tím naznačuje, že z původně pragmatické politiky se postupně stala závislá a slabá pozice.
Změna v čele Maďarska tak může odblokovat část regionální politiky. Nově zvolený premiér Péter Magyar oznámil, že jeho první zahraniční cesta povede do Varšavy, což se dá vyložit jako jasný signál, že právě polsko-maďarské vztahy je potřeba opravit, pokud má střední Evropa začít znovu společně fungovat.
Ruczaj říká, že přemýšlet dnes jen v kategoriích Visegrádu už nestačí. Připomíná, že po změně hlasovacího systému v EU ztratila V4 část svého reálného výtlaku a že budoucnost regionální spolupráce leží spíš v širším propojení východního křídla NATO a severojižní osy od Finska po Rumunsko nebo Jadran. Takové spojení má smysl nejen bezpečnostní, ale i ekonomický a infrastrukturní.
Orbánův balanc i mezi Německem a Čínou
Orbánova geopolitická hra nikdy nestála jen na Rusku a amerických republikánech. Ruczaj říká, že maďarský stát byl ekonomicky do značné míry „německo-čínské kondominium“. Vystihuje tím, že Orbán po většinu své kariéry fungoval také jako chráněnec německého průmyslu, především automobilového, a že mu právě tato ekonomická vazba dlouho pomáhala držet si pozici i v evropské politice.
Vedle toho v posledních letech výrazně zesílil i čínský vliv. Maďarsko přijímalo více čínských investic než jakákoli jiná země Evropské unie. Orbánův model tak podle něj stál na klientském vztahu nejdřív k Německu, potom k Číně a v politickém smyslu i k Rusku.
Právě proto jsou důležité i reakce Bruselu. V souvislosti s první reakcí Ursuly von der Leyenové po volbách naznačuje, že Evropská komise může novou maďarskou vládu vnímat hlavně jako příležitost k politickému úspěchu, ne nutně jako partnera pro skutečnou změnu systému. Zároveň ale připomíná, že Brusel drží v ruce silnou páku v podobě zadržovaných eurofondů, které odpovídají zhruba deseti procentům maďarského HDP. To znamená, že Péter Magyar nebude mít lehkou pozici ani v případě, že chce vést samostatnější politiku.
Může Péter Magyar dopadnout jako nový Orbán, proč se dnes evropské volby stále častěji vykládají jako střet dobra a zla a co může v příštích letech rozhodnout o Orbánově možném comebacku? Pokud vás zajímají i tato témata, pusťte si celý díl podcastu PALIČKA!.
