Ač se současná vládní koalice ANO, SPD a Motoristů sobě v kombinaci klíčových témat v zásadě shoduje, ve Strakově akademii aktuálně nepanuje úplně nejpozitivnější atmosféra. V posledních dnech se zostřuje vzájemná komunikace předsedy ANO Andreje Babiše a šéfa SPD Tomio Okamury.
Ti si prostřednictvím mediálních výstupů vyměnili hned několik nelichotivých vyjádření. Vypovídá to o jediném – tahle spolupráce není žádný románek se šťastným koncem, ale tvrdý byznys, v němž panuje dosti divoká domácí neshoda.
Jakmile došlo po sněmovních volbách k vyhlášení výsledků, bylo jasno. Vládu sestaví vítěz voleb, kterým se s přehledem stalo hnutí ANO, a v pozici juniorních partnerů ho doplní SPD a Motoristé sobě s pohodlnou většinou 108 poslanců. Navzdory divokým spekulacím to ani jinak dopadnout nemohlo, a to kvůli hlubokému příkopu mezi stranami, které se do dolní komory probojovaly.
A to je hlavním kamenem úrazu jak současné dynamiky mezi členy vládního kabinetu, tak jakékoliv její budoucnosti.
Kdo českou politiku alespoň trochu sleduje, nebyl překvapen. Dlouhodobě je evidentní, že Babiš a Okamura opravdu nejsou kamarádi do nepohody, kteří se nemohli dočkat společného vládnutí. Motoristé sobě jako nejmenší koaliční strana na spolupráci s ANO zbyli ještě více než SPD.
Jako nový subjekt sice jasně deklarovali, že kandidují jako hnutí protestní, jenže spolupráci se zbytky někdejší Fialovy vlády předem vyloučili, protože svou kampaň postavili takřka výhradně na vymezování se vůči končícímu kabinetu.
Od voleb uplynulo skoro osm měsíců a je čím dál jasnější, že mezi oběma lídry dominuje rivalita. Nutno podotknout, že předseda hnutí ANO si je moc dobře vědom toho, že v dané dynamice tahá za delší konec provazu.
Jasné to bylo už ve chvíli, kdy z volebního programu SPD po vstupu do koalice nezbylo skoro nic. To, že ministry formálně nominované za SPD si vybíral nikoliv Okamura, ale osobně Babiš, je v politickém zákulisí veřejným tajemstvím.
Naplno se to projevilo při výběru nového náčelníka Generálního štábu. Ač ministr obrany Jaromír Zůna přišel hned se čtyřmi kandidáty, u nichž se Okamura kasal tím, jak se se všemi osobně sešel a sám si je prověřil, Babiš si nakonec prosadil vlastního člověka.
Že byl nakonec Zůna mezi ministry jediný, kdo na vládě hlasoval proti Babišem vybranému Miroslavu Hlaváčovi, je jen dalším střípkem do mocenské mozaiky.
K nejostřejší výměně došlo poté, co Okamura oznámil, že osobně vyjednává o zpřísnění podmínek pobytu pro uprchlíky z Ukrajiny. Babiš mu na novinářský dotaz chladně vzkázal, že jako předseda Poslanecké sněmovny nemá co vyjednávat, protože mu to nepřísluší. Jde o kompetence vlády, jejímž členem předseda SPD není.
Pokud se domnívá, že ano, je podle premiéra na velkém omylu.
Okamura kontroval v podobném stylu. Přes média Babišovi vzkázal, že když Evropská komise kvůli nevyřešenému střetu zájmů odmítá nadále proplácet dotace holdingu Agrofert, měl by si z toho premiér odnést, že pravidla platí pro všechny. Bohužel pro Okamuru – jakkoliv má v dané situaci věcně pravdu – i zde platí, že je psem, který sice štěká, ale nekouše. Nemá totiž jak.
Ano, ministr zemědělství Šebestyán, který má ve finále většinu dotací pro Agrofert na starosti, je ve vládě nominantem SPD. O to víc se ale ukazuje, že jde o Babišova člověka, na kterého nemá Okamura vůbec žádný vliv. Ostatně proto ve vládě sedí. Šebestyán tak může vesele přistoupit na argumentaci, že na vyplácení dotací z národního rozpočtu nemá rozhodnutí z Bruselu žádný vliv, jen to zkrátka nepůjde z evropských peněz.
Stejně tak nemá Okamura žádný vliv na případné setrvání Šebestyána ve funkci. Ministry odvolává pouze premiér. Okamura mu to může navrhnout, ale to je tak všechno.
Andrej Babiš si může dovolit takový požadavek ignorovat. Co pak Okamurovi zbývá? Vypovědět koaliční smlouvu a vyvolat předčasné volby? To sice může, ale vzhledem k výsledkům předvolebních průzkumů by se jednalo o tak riskantní krok, který by mohl SPD fatálně poškodit. Na to si protřelý politik Okamurova formátu nikdy netroufne. A Babiš si je toho moc dobře vědom.
Okamurova situace je o to horší, že nemá pod kontrolou ani vlastní poslanecký klub. Zuzana Majerová byla zvolena za Trikoloru, Libor Vondráček za Svobodné, Jindřich Rajchl za PRO a u Miroslava Ševčíka lze s klidným svědomím prohlásit, že ho nemá pod kontrolou vůbec nikdo, často ani on sám.
Další zvolenou poslankyni za Svobodné Markétu Šichtařovou sice ve sněmovních lavicích vystřídal Josef Nerušil, ale i tak Okamura reálně disponuje pouhými jedenácti loajálními poslanci namísto patnácti. Z minulosti je navíc na příkladu Lubomíra Volného a Mariana Bojka dostatečně poučen, že ani u lidí zvolených přímo za SPD nemá nikdy nic jisté.
Tomio Okamura přesně věděl, do čeho jde, a teď se mu toho mírou vrchovatou dostává. Jakýkoliv koaliční partner bude po boku Andreje Babiše vždycky hrát jen druhé housle. Jestli je v něčem Babiš absolutním expertem, pak je to systematické vysávání voličů svých partnerů.
Jakýkoliv úspěch si přivlastní, jakékoliv pochybení hodí na ostatní. Sociální demokraté by v propadlišti politických dějin mohli vyprávět. Pětiprocentní radikální jádro SPD sice Babiš nutně nepotřebuje, ale odsát tři procenta těch, kteří dříve či později uznají, že je lepší jít přímo ke kováři než ke kovaříčkovi, mu vrásky nedělá. Naopak, už na tom intenzivně pracuje.
Že se dočkáme dalších přestřelek, je jisté. Že z nich Okamura nikdy nevyjde jako vítěz, vlastně taky. Vládu nepoloží, na lov voličů mu zbudou jen radikální výkřiky na sociálních sítích, v čemž ho navíc pravidelně trumfuje Jindřich Rajchl.
Může se tak těšit na další více než tři roky dělání pouhé stafáže v Babišově mikromanažerském projektu, kde větší roli nikdy nedostane. Řeklo by se, že má, co chtěl. Jenže on o to vlastně nijak nestál – jen neměl jinou možnost.
