Tento text by se klidně mohl jmenovat Malostranské povídky. Obávám se ale, že by mi ho se slovy o otřepaném klišé mohli hodit na hlavu. A tak raději nechávám nostalgii stranou a vezmu vás na místo, které jako by času odolávalo úplně samo.
Před pár dny jsem se procházela po Malé Straně. Když jsem se do Prahy před více než dvaceti lety přestěhovala, bylo to první místo, kde jsem bydlela. Měla jsem obrovské štěstí. Začít nový život na pravděpodobně nejromantičtějším místě republiky se jen tak každému nepodaří a dodnes na ty krásné, intenzivní měsíce s láskou vzpomínám.
Ale kdykoli někdo po půlnoci zahlásí, že se jede do Bluelightu, trochu zaváhám. Vím totiž, že jakmile sem vkročím, odehraje se mi celý ten příběh znovu.
Bloumala jsem tu se psem uličkami a najednou mi došlo, jak moc se toho změnilo. Přibylo turistů, levných atrakcí i obchodů se suvenýry a samozřejmě ubylo klidu. Malé květinářství, kam jsem chodila obdivovat překrásné pokojovky, bar na rohu i luxusní sekáč, kde tehdy nakupovali všichni, kteří v Praze něco znamenali, byly pryč. Padla na mě těžká nostalgie. Zkusila jsem ji rozchodit a najednou jsem se ocitla u Blue Lightu. A tady byl svět ještě v pořádku.
Určitě znáte ten pocit, když zapadnete do svého milovaného podniku, kde jste již léta nebyli, a najednou klik – znovu je vám jednadvacet. Zatímco vy jste se proměnili, tady zůstalo vše při starém, včetně vášnivého barmana či servírky. Stoly mají pořád svoji patinu, lampičky stojí na stejných místech a za dveřmi visí těžký závěs, který pamatuje ještě vaši úplně první kocovinu.
Dokonce ani menu se navzdory globalizaci a všem možným eko, bio a non toxic trendům nezměnilo. Jediné tolerované nealko je obyčejná voda a matchu tu neviděli ani z rychlíku. Genius loci tu dýchá ze všech spárů i prasklin zdí a jedinečný otisk tomu dodávají samotní lidé, kteří tu často stárnou spolu s omšelým nábytkem. Mají v sobě duši, kterou jim vtiskl samotný čas.
Blue Light jsem tentokrát nejprve jen minula. Netušila jsem ale, že se o pár dní později vrátím, abych se během několika málo minut propadla o celých dvacet let zpátky.
A pak jsem uslyšela Don’t Leave Me This Way
Šly jsme s kamarádkou na Maltézské náměstí na víno a cestou zpět nás ani nevím jak napadlo, že bychom se mohly stavit v "Bluelightu". Nebyla ještě ani půlnoc, ale hned ve dveřích to na mě silně dýchlo.
Nad barem pořád visí stejná změť pohlednic, vzkazů, fotografií, bankovek a všeho, co vytvořilo dokonalou mozaiku života. Zatímco jsme si objednávaly gin s tonikem a usedaly na barové židle, ze kterých jsme kdysi padaly, červené osvětlení znovu kreslilo po ošumtělých stěnách známé obrazce. Na dveřích toalet jsem četla vzkazy, které tam vyryl sám čas, a z reproduktorů se linul hluboký hlas a skladba Don’t Leave Me This Way.
Stačilo pár minut a najednou bylo všechno zpět. Nejenom samotný bar, ale i celý můj tehdejší svět, který ho obklopoval.
Splněný pavlačový sen
Je mi jednadvacet let a právě jsem se přestěhovala do Prahy. Díky rodinným přátelům mám možnost bydlet dočasně v Mostecké ulici na Malé Straně. Splněný sen, kdy miluju úplně všechno.
Pavlačový dům, starousedlické sousedy i malíře Reona, který chodí oblečený jako ze sedmnáctého století a v průchodu má svou magickou jeskyni plnou mystických obrazů a soch. Připadám si jako ve snu. O ranních cestách do práce po Karlově mostě, kdy ještě nikdo přede mnou neprošlápl čerstvý sníh, ani nemluvím. I toho čerta, co na rohu maloval portréty, si velmi dobře pamatuju.
Bluelight Bar objevuji téměř vzápětí a velmi rychle tomu místu propadnu. Na pár měsíců se stane mým domovským barem a v podstatě jedním z prvních míst, ke kterým si vytvořím silně emotivní vztah. Historek mám nespočet, přičemž pozvání jednoho slavného herce do jeho podkrovního bytu naproti jsem raději odmítla.
Když nad tím tak přemýšlím, tento podstatný bar je přesně tím místem, které se zakonzervovalo v čase spolu se svými štamgasty. Je to legendární úkryt ztracených existencí i věčně hledajících duší, kde si nad ránem potykáte s lidmi z vrcholného byznysu, umění i politiky. Je dobře, že některá místa zůstávají přesně taková, jaká si je pamatujeme, protože je v tom něco neuvěřitelně uklidňujícího.
Dnes už se tam objevuji spíše sporadicky. Ale kdykoli někdo po půlnoci zahlásí, že se jede do Bluelightu, trochu zaváhám. Vím totiž, že jakmile sem vkročím, odehraje se mi celý ten příběh znovu.
Jablka v županu a křeslo potažené ruskou vlajkou
V tu chvíli jsem zase tou holkou s krátkými vlasy a bydlím hned za rohem. Na mé noční návraty domů většinou starostlivě ze své magické jeskyně dohlíží malíř Reon. Spí on vůbec někdy, napadá mě už tenkrát.
Ráno se mě pak sousedka u kávy s úsměvem ptá, jestli jsem slyšela, jak na mě nad ránem volal, že se to prý rozléhalo celou pavlačí. Smějeme se tomu u ní v obýváku na gauči s ručně háčkovaným přehozem a já u toho hladím jejího jezevčíka Jeffa. Jiřina zničeho nic pronese, jestli vím, že mě miluje. Když se s vytřeštěnýma očima zeptám kdo, odpoví, že přece Jeff, a smějeme se jako blázni.
A pak je tu ještě Kamil. Bydlí o patro výš a ani pořádně nevím, co vlastně dělá. Je asi o deset let starší než já, občas k němu chodím večer na víno a povídáme si. Přestože bych ho dnes už nejspíš nepoznala, jeho rozlehlý malostranský byt vidím úplně jasně. Cítím taky vůni jablek v županu linoucí se z kachlových kamen, která na naše setkání rád pekl.
A pak je tu to křeslo. Uprostřed téměř prázdného obýváku stojí velké křeslo potažené ruskou vlajkou. Proč tam bylo, to popravdě nevím, protože myslím, že jsem se ho na to nikdy nezeptala.
Každé patro tohoto domu ukrývá svůj vlastní svět. A právě tady, nad sklenkou ginu s tonikem, se mi zase celá mozaika skládá dohromady. Ne jako souvislý příběh, ale jako sled obrazů, vůní a lidí, o kterých jsem si myslela, že jsem na ně už dávno zapomněla.
Pevně věřím, že každý z nás má ve svém srdci takové místo. V době, kdy se všechno neustále proměňuje a tam, kde byla ještě včera vaši oblíbená pekárna, dnes stojí designový showroom nebo matcha spot, mají tyto ostrůvky stálosti nevyčíslitelnou hodnotu. Nevracíme se tam kvůli skvělým drinkům, menu nebo interiéru, ale právě kvůli těm příběhům. A možná proto, že nám na chvíli vrátí člověka, kterým jsme kdysi byli.
