Ještě před pár lety to znělo nepředstavitelně. Dnes se o tom v Evropě mluví stále častěji – návrat povinné vojenské služby. Válka na Ukrajině, nejistá role Spojených států a nedostatek vojáků nutí evropské státy znovu řešit, kdo bude bránit kontinent.
V podcastu Deník reportérek otevřely Lenka Klicperová a Markéta Kutilová otázku obnovení povinné vojenské služby. Téma se v kontextu války na Ukrajině a stále nejistější role Spojených států v evropské bezpečnosti objevuje v posledních letech častěji. Právě ruská invaze na Ukrajinu připomněla Evropě, že válka na evropském kontinentu není jen vzdálenou minulostí.
Jak říká Markéta Kutilová, dnešní globalizovaný svět ukazuje, jak rychle mohou konflikty v jiné části světa ovlivnit situaci v Evropě. „Čím dál víc si uvědomujeme, jak se ten náš svět zmenšuje a jak to, co se děje na opačné straně světa, může mít obrovský dopad i na nás.“
Macron i ti druzí
V návaznosti na to sílí debata, nakolik se evropské státy mohou v budoucnu spoléhat samy na sebe. Francouzský prezident Emmanuel Macron dlouhodobě prosazuje myšlenku silnější společné evropské obrany. S větším důrazem na samostatnost evropské bezpečnosti souvisí také rostoucí investice do obrany. Česká republika například v roce 2024 poprvé po dvaceti letech splnila alianční závazek vydávat na obranu alespoň dvě procenta HDP. V následujícím roce se však tento závazek nepodařilo zopakovat.
Zastánci povinné vojenské služby argumentují tím, že by mohla zvýšit počet vycvičených rezervistů a připravenost společnosti na krizové situace. Inspirací jsou například státy, kde vojenská služba stále funguje jako běžná součást obranného aparátu, jako je tomu třeba v Izraeli.
V evropské části NATO ji v různé podobě stále udržuje deset států, a to Finsko, Norsko, Švédsko, Dánsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Řecko, Turecko a od letošního roku i Chorvatsko. V některých případech jde o klasickou brannou povinnost, jinde spíše o kombinaci povinného výcviku a rozsáhlých rezervních systémů. Počet zemí se v posledních letech zvýšil poté, co se k němu některé státy vrátily. Litva vojenskou službu obnovila v roce 2015 po ruské anexi Krymu a o pár let později i Švédsko v reakci na zhoršující se bezpečnostní situaci v oblasti Baltského moře.
V České republice povinná vojenská služba fungovala do roku 2004, kdy byla zrušena a armáda přešla na plně profesionální model. Česká republika byla v té době již členem NATO a představa ozbrojeného konfliktu na území aliančních států se tehdy zdála velmi nepravděpodobná. Dnes se ale bezpečnostní situace změnila a s ní i tón veřejné debaty.
Kdo najde „koule“?
Podle Markéty Kutilové by právě o podobných otázkách měla probíhat otevřená politická debata. V Deníku reportérek se ptá, zda nenastal čas, aby Evropa začala své obyvatele připravovat i na možnost války. Dodává, že podobná témata jsou pro politiky citlivá a často se jim raději vyhnou, a když se otevře taková nepříjemná otázka, najednou podle ní nikdo nemá „koule“ povinnou službu skutečně prosadit.
„Jsem zvědavá, jak se naši politici, naše nová vláda budou stavět k armádě, k obraně České republiky, ke zbrojení. A jestli třeba někdo z politiků bude mít koule otevřít i otázku povinné vojenské služby. Je taky otázka, jestli není na čase, aby Evropa začala svoje děti opravdu chystat na válku a cvičit je,“ říká.
Náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka opakovaně upozorňuje, že Česká republika potřebuje posilovat aktivní zálohy a připravit se i na scénáře, které ještě před několika lety působily nepravděpodobně. Armáda přitom dlouhodobě řeší i personální nedostatek. Podle posledních dostupných údajů má přibližně 24 tisíc vojáků z povolání a zhruba 4 tisíce příslušníků aktivní zálohy.
Prezident Petr Pavel naopak v srpnu 2024 během živého vysílání na Facebooku uvedl, že návrat povinné vojenské služby nás v blízké budoucnosti ještě nečeká. Podle něj dává větší smysl podporovat dobrovolné zapojení občanů do obrany státu. Podobně se během svého mandátu vyjadřovala i bývalá ministryně obrany Jana Černochová, podle níž by návrat klasické základní služby vyžadoval infrastrukturu, kterou Česká republika nedisponuje.
Zároveň se objevují i návrhy, které mají posílit evidenci potenciálních rezervistů bez zavedení klasické povinné vojenské služby. Česká armáda například zvažuje zavedení takzvaných administrativních odvodů, které by spočívaly především v evidenci základních údajů o občanech a jejich případné připravenosti zapojit se do obrany státu. Podporu myšlence vyjádřil také prezident Pavel.
Náhledové foto: Martin Jedlička / Gemini
