Už první situační zprávy z konce dubna 1986 dokumentující úniky radiace poté, co je „přecedili“ komentáři a opatřeními estébáci, dokumentují rovnou i snahu režimu v první řadě zprávy o reálném ohrožení potlačit.
Je až tragikomické, jaký je v dochované dokumentaci Archivu bezpečnostních složek poměr mezi technickými daty o havárii, který estébáci během jaderné krize shromažďovali, a důkazů o piplačce, jakou si dali s informační blokádou a „nic se neděje propagandou“.
Radiace? Klídek, pohoda
Když na konci roku 1986 StB bilancuje své roční konání, vůbec se se svou zpravodajskou rolí skrze Černobyl nemaže:
„Specifická pozornost byla věnována havárii jaderné elektrárně v sovětském Černobylu, jež se stala dominantním prvkem ideodiverzního působení na veřejné mínění v ČSSR v činnosti IDC (ideodiverzní centrum, pozn. aut).
Je až tragikomické, jaký je v dochované dokumentaci Archivu bezpečnostních složek poměr mezi technickými daty o havárii, který estébáci během jaderné krize shromažďovali, a důkazů o piplačce, jakou si dali s informační blokádou a „nic se neděje propagandou“.
Místo aby estébáci důkladně sháněli další a další informace o reálné situaci především u odborníků a v rámci špionáže, denně pečlivě vyhodnocovali operativní hlášení o náladách ve společnosti, o tom, zda lidé věří oficiálnímu zpravodajství či zda naslouchají „nepřátelskému vysílání“ Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropě.
Symposium v Choustníku
Ne, že by nesháněli informace o nehodě vůbec. Sami si nebyli jisti stoprocentní spolehlivostí tehdejší hygienické služby (prováděla hlavní měření radiace nad ČR, pozn. aut.) a informace o „mimořádné události“ se snažili získat i jinde. Ale zásadní v činnosti StB bylo, když už kvalitní informace získala, v první řadě prudit zdroj těchto informací, zejména pokud byly správné a zdroj je šířil.
Když už měl někdo čas a nesledoval nebo netrápil osoby, které se snažily šířit neoficiální informace o skutečném nebezpečí, tak seděl na sledovačce některého z chartistů, což byla parta, ze které se rekrutovala většina těch, co se nebála kritizovat právě pasivitu československých úřadů.
V době kdy Evropa stála tváří v tvář nepředstavitelné globální katastrofě, oficiální média šíří informace o „normální radiační úrovni“. Situace v StB má však do normálu daleko, a to samé celé fungování totalitního režimu. Dá se to dobře vypozorovat právě z dochovaných archiválií „poplašené“ StB.
Ta měla co dělat s chaosem a nedůvěrou obyvatelstva, se kterými šla ruku v ruce úzkostlivá, živelná snaha kontrolovat tok informací.
Některé dochované materiály připomínají práci Franze Kafky v tom, že StB musela vědět všechno. Je šest týdnů po havárii a StB ví, co se dělo během návštěvy zástupců Křesťanské mírové konference (zkratka KMF, sdružovala duchovní převážně z východní Evropy a systém ji svým způsobem využíval k šíření sovětské propagandy, pozn. aut.) v JZD Choustník.
Zástupci KMF měli tu drzost řešit a porovnávat způsoby, jakými domácí a západní sdělovací prostředky přistupují k havárii v Černobylu. Navrhli dokonce, aby v Choustníku proběhlo k tématu symposium s účastí zahraničních hostů. Domácí jezeďáci naštěstí nápad smetli se stolu, a ještě to naprášili StB, která přijala opatření. Informace „závažná“ tak, že se dostala do ročního vyhodnocení plánu činnosti Správy StB České Budějovice.
Chránit objekty, hlídat herce
Zatímco jihočeští estébáci řešili neuskutečněné symposium v Choustníku, pražská StB měla jasno o tom, kdo v Národním divadle tři týdny po havárii informuje kolegy herce o černobylské havárii po poslechu Svobodné Evropy. Jsou to herci Václav Postránecký a Petr Kostka. Naprášil je Jiří Vala s tím, že vyvolávají protisovětské nálady.
Vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky vytáčelo v té době estébáky doběla. Bezprostředně po havárii 26. dubna 1986 se fakticky rozhodla soustředit na dva hlavní úkoly – ochranu strategických objektů (jaderných elektráren v Jaslovských Bohunicích a Dukovanech) a sledování nálad obyvatelstva.
Je to zajímavé čtení archiválií. StB totiž fungovala jako hlavní informační kanál pro nejvyšší stranické špičky, zatímco občané byli odkázáni na strohá, často „cinklá“ komuniké.
StB evidovala hlášení o skutečné kontaminaci potravin, zejména mléka a zeleniny, které pochopitelně před veřejností musely být utajeny.
StB také logicky sbírala data o skutečném nárůstu radiace, ale to hlavní, co referovala nahoru, bylo, co si lidí skutečně o situaci skutečně myslí. Nic dobrého to nebylo, proto byla jakákoli snaha o „nekontrolovaný“ přenos informací (jedno zda přesných, nebo ne) klasifikován jako nepřátelská propaganda.
Okamžité sledování každého takového šiřitele bylo na denním pořádku a StB makala na plné obrátky. Pokud se o vás dosud nevědělo, že posloucháte Svobodnou Evropu nebo na jihu Čech ladíte rakouskou ORF, pak vás teď někdo pravděpodobně napráskal, pokud jste měli tu potřebu se o získané informace o Černobylu dělit.
Docházelo to až do takových detailů, že StB si udržovala přehled o cizincích, co se dotazovali na bezpečnost potravin. Dobře věděla, proč to dělá. Souběžně totiž evidovala hlášení o skutečné kontaminaci potravin, zejména mléka a zeleniny, které pochopitelně před veřejností musely být utajeny.
A do toho 1. máj
Výbuch byl pro StB zcela nevhodný i termínově, pokud by si tedy mohla vybírat. Situace byla na zrušení prvomájových průvodů. Ačkoli „ofiko“ byla úroveň radiace v normálu, docházelo lokálně až k brutálním překročením norem. Zatímco elitě už byl distribuován jód, oficiální verze v médiích říkala, že žádná opatření nutná nejsou.
V takové chvíli ale nemohl režim přiznat, že jsou na místě zásadní obavy z deště a spadu během prvomájových průvodů, a tak dělal to, co každý rok – svolával k masovým manifestacím jednoty a radosti z výdobytků socialistické společnosti.
V Archivu bezpečnostních složek není na škodu zadat si heslo Černobyl a jen se začíst. Dochované je memento doby, kdy byla cinklá informace mnohem cennější než zdraví a kdy Státní bezpečnost bývalého režimu sloužila jako filtr mezi krutou realitou a uměle udržovaným optimismem socialistického státu.
