Toto jsou první slova Eddieho, hlavního hrdiny mého oblíbeného románu Tichá dohoda (The Arrangement) od Elii Kazana. Úspěšný muž ve středních letech, který má rodinu, postavení, společenský status i milenku, a přesto cítí prázdnotu. Nakonec se pokusí zabít a pak se k tomu dni vrací znovu a znovu, aniž by pochopil, jak se to vlastně stalo.
Kniha vyšla v roce 1967 a její příběh rezonuje dodnes. Když si na Instagramu zadáte middle age crisis, vyjede vám nespočet vtipných meme o tom, co byste měli a neměli dělat. Začít si aférku s někým o čtvrt století mladším, nechat se tetovat, skončit s alkoholem, zdvojnásobit dávky alkoholu.
Dál se nabízí stát se fitness nadšencem, uběhnout maraton, přejít na veganství, rozvést se, žít v otevřeném vztahu, píchat si Ozempic nebo steroidy, zplodit ještě jedno dítě, stát se DJ. Nebo všechno dohromady.
Odpoledne života se nedá žít podle programu rána
Carl Gustav Jung se otázkou středního věku zabýval už téměř před sto lety. Život přirovnával k pohybu slunce po obloze a mluvil o jeho ránu a odpoledni. Zatímco v první polovině života se soustředíme na svět kolem sebe, budujeme kariéru, vztahy, rodinu a postavení, v té druhé se podle něj pravidla mění.
„Nemůžeme žít odpoledne života podle programu jeho rána,“ napsal Jung. To, co nám dávalo smysl ve třiceti, ho nemusí mít v padesáti. A právě tady může přijít ona pověstná krize. Ne nutně proto, že se nám život nepovedl, ale možná právě proto, že se povedl a my zjistíme, že nám to už nestačí.
Není to podle mě příběh o nevěře, podnikání, vyhoření nebo depresi. Je o okamžiku, kdy člověk zjistí, že se celý život snažil být tím, koho budou ostatní obdivovat, místo aby byl tím, kým skutečně je.
Já jsem si to pro sebe pojmenovala jako střet mezi sny, které jsme měli ve dvaceti, a realitou, kterou žijeme o dvacet nebo třicet let později. Jestli vás tenhle střet minul, gratuluji. Ne každý si tím musí projít. Podob ale mívá nespočet.
A tohle už je opravdu všechno?
Jestli mám nebo jsem měla krizi středního věku, na to by vám objektivně odpověděli spíš moji blízcí. Nežiju standardní život, takže moje střety s realitou nenaráží na to, co se ode mě čeká, ale na představy, které jsem kdysi měla sama o sobě.
Můj život je diametrálně odlišný od toho, jak jsem si ho malovala ve dvaceti, ale odpovědnost za něj nesu jenom já. Za všechna dobrá i blbá rozhodnutí platím sama a nemám to na koho svést. Což je občas nevýhoda, zbavit se zodpovědnosti umí být úlevné.
I mě ale uprostřed noci nebo dne z ničeho nic přepadne otázka, jestli tohle všechno vlastně má nějaký smysl. Anebo ta horší verze: a tohle už je opravdu všechno?
Každý se zabíjí jinak
Jedna historka z vlastního života. Před pár lety jsem se naprosto bezhlavě zamilovala. Co na tom, že mu bylo o patnáct let méně a od začátku bylo jasné, že to nikam nevede. Na vlně euforie jsem frčela pěkně dlouho.
O tom, že jsem si nikdy nemyslela, že bych si mohla něco začít s někým o tolik mladším, raději pomlčím. Byl to opojný pocit, a protože nemám rodinu, mohla jsem si ho užít. Naštěstí jsem tím nikoho kromě pár nejbližších přátel nekonfrontovala. Mojí existencí to ale hluboce otřáslo.
Jak to dopadlo, vám asi říkat nemusím. Spávat jsem chodila s prášky, protože zamilovat se po čtyřicítce je opravdu něco jiného než ve dvaceti. Jakmile se blížíte k polovině života, začne vás okamžitě napadat, co když je to teď už naposledy. Co když tohle nikdy nezažiju? A tak se tomu oddáte bez ohledu na okolnosti i vlastní duševní zdraví. Jak říká můj kamarád: „Někdo chlastá, někdo kouří a někdo se zamiluje. Každý se zabíjí jinak.“
Hanka a Porsche v garáži
Volá mi zničená kamarádka. Manžel jí před pár dny z ničeho nic oznámil, že odchází. Po osmnácti letech manželství, kdy spolu vychovávají dospívající dceru, mu došlo, že už není šťastný. Mlčím a mám flashback.
Na jaře mi říkala, že až k nim v létě přijedu na chalupu, nebudou mít bazén. Něco se prý pokazilo a manžel uznal, že nový by stál hodně peněz. Když jsem o pár měsíců později přijela, stálo u nich v garáži Porsche. Překvapeně jsem se na ni podívala a zeptala se, jestli mají Porsche. Prý si ho koupil Honza, chtěl si udělat radost.
Nahlas jsem neřekla nic, nejsem tady od toho, abych soudila cizí životy. Jsou to už dva roky a Honza opravdu odešel. Přesné důvody Hanka dodnes nezná, nedokázal je vysvětlit jí a nejspíš ani sám sobě. Zdá se, že v tom nikdo jiný nebyl. Prostě si jednoho krásného všedního dne, zatímco ona vyndávala prádlo z pračky, uvědomil, že už takhle žít nechce.
Scéna jako vystřižená z filmu. Jenže se to děje i v reálném životě. Hanka dnes žije spokojeně, věnuje se dceři, práci, přátelům a hodně cestuje. Na muže nezanevřela, jen nemá potřebu se do ničeho tlačit. A zjistila, že se líp cítí ve společnosti mladších mužů.
Kristýna, Francouz a muž bez zimní bundy
Jestli jsme někomu záviděli, byla to ona. Krásná, vtipná, schopná, s perfektní prací i zázemím. O to větší byl šok, když nám před dvěma lety oznámila, že se rozvádí. Náznaky tady byly, častěji se fotila na Instagram a chodila s námi na víno, ale rozvod nikdo nečekal. Možná ani ona.
„Prostě jsme se vzdálili a posunuli se každý jinam. Dala jsem mu čas to změnit, ale nic se nestalo,“ řekla mi jednou u vína. Rozpadlo se to a nikdo už neměl sílu to zachránit.
Odstartoval to ještě předtím jeden Francouz. Objevil se ve Mlýně a Kristýna po lahvi vína a třech ginech s tonikem měla pocit, že potkala muže svého života. Ve tři ráno kráčeli po třech hodinách známosti ruku v ruce po Karlově mostě. Občas se jí pak ozval, když projížděl Prahou, a dělal by to nejspíš dodnes, kdyby ho v rámci udržení duševního zdraví a vlastní důstojnosti nezablokovala.
Pak přišel Karel z Tinderu. Ptala jsem se jí, jak si mohla myslet, že je normální, když je mu pětačtyřicet, je rozvedený s tříletým dítětem, ale nemá zimní bundu. Jestli s tím dítětem v zimě vůbec chodí ven. Odpověděla mi tiše, že je to složitější. Neřekla jsem nic a objednala další skleničku. Za týden volala, že jsou od sebe.
Následoval mladší cool kluk, u kterého se rychle ukázalo, že kromě ní má zálibu i v návykových látkách a po nocích dělá někde DJ. Pro rozvádějící se ženu se dvěma předpuberťáky ne úplně ideální řešení. Nakonec zakotvila u kluka z Moravy. Hezkého, chytrého a těsně před rozvodem. Zatím jsou spolu a plánují budoucnost.
Krize středního věku ale nemusí vypadat jako zhroucení. Někdy máme jen potřebu zjistit, jestli ještě dokážeme být někým jiným než člověkem, kterým jsme posledních dvacet let. Proto někdo odejde, někdo se zamiluje, někdo hledá štěstí na Tinderu a někdo si koupí Porsche. Ani Porsche, ani Tinder přitom samy o sobě nejsou symbolem krize. Jen nám na chvíli dovolí vystoupit z identity, kterou jsme si roky budovali, a vyzkoušet si její jinou verzi. A to může být návykové.
Aleš si to chtěl jenom zkusit
Aleš je normální chlap. Pracuje v IT, má šestnáctiletého syna a s ním ani s jeho matkou už deset let nežije. Na začátku byla velká láska a touha po dítěti a rodině. Po svatbě šlo všechno jako po másle a nic nenasvědčovalo tomu, že ho tenhle způsob života jednoho dne prostě přestane bavit.
Začalo to nenápadně. Nejdřív zůstával déle v práci, pak spolu trávili míň času a nakonec nejeli ani na společnou dovolenou. Cokoli jeho žena Beáta navrhla, vnímal jako přítěž. Po nějaké době snahy to udržet se rozvedli.
Když se ho Beáta ke konci rezignovaně zeptala, proč utíká, když to byl on, kdo ji tlačil do svatby a dítěte, odpověděl, že si to chtěl prostě zkusit. A zjistil, že to není pro něj. Dnes žijí spokojeně každý zvlášť. Aleš se o syna vzorně stará, jezdí s ním pod stan, v práci povýšil a žádnou jinou ženu si od té doby nenašel. Jen prostě zjistil, že rodinný život není nic pro něj.
Co když ten život dostaneme a pak už ho nechceme
Tichou dohodu jsem četla třikrát v různých životních obdobích. Poprvé dávno předtím, než jsem o krizi středního věku měla tušení. Pokaždé mě oslovila trochu jinak.
Není to podle mě příběh o nevěře, podnikání, vyhoření nebo depresi. Je o okamžiku, kdy člověk zjistí, že se celý život snažil být tím, koho budou ostatní obdivovat, místo aby byl tím, kým skutečně je. Dodnes nechápu, že už dávno není na seznamu povinné literatury.
Protože zatímco prvoky, fosilie nebo fotosyntézu většina z nás v životě řešit nebude, otázku, jestli tohle už je opravdu všechno, si aspoň jednou položí skoro každý.
Poznámka autorky: Jména i některé okolnosti popsaných příběhů byly pozměněny. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná. A pokud se v některém z nich přesto poznáte, je to ještě větší náhoda.
