Včera měl výročí jeden z deseti nejdůležitějších válečných střetů v dějinách lidstva. Bitva u Palásí, v učebnicích občas pod názvem bitva u Plassey, z třiadvacátého června 1757 je známá tím, že v ní padesátitisícový kolos dostal na zadek od pouhých tří tisíc Britů.
Co se tehdy v té břečce přesně stalo, je výborná historka, která víc než hrdinský epos připomíná čistou grotesku.
Byl to vydařený historický kousek hozený do mixéru s politickým převratem a třemi míchačkami intrik. Více taškařice než regulérní vojenský střet, který ale na dvě stě let změnil Indii a dějiny britského impéria. Zkrátka věc, co stojí za připomínku.
V polovině osmnáctého století bylo Bengálsko nejbohatší a nejvíc sexy provincií skomírající Mughalské říše. Textil, hedvábí, koření a hlavně ledek na střelný prach – peněz tam bylo tolik, že se daly přehazovat vidlemi. A do tohoto asijského ráje vpochodovala parta dravých britských obchodníků se svými žoldáky, známá jako britská Východoindická společnost.
Zapomeňte na hrdinský epos plný geniálních taktiků. Tohle byl regulérní festival politické špíny a korupce, vedle které jsou i tuzemské kauzy slabý odvar. Celou tuhle absurdní taškařici provázela tak šílená souhra náhod, jako by scénář psal někdo na LSD.
Výsledkem ale bylo, že Britové si díky bleskovému střetu na dalších bezmála dvě stě let brutálně osedlali a podrobili celý subkontinent.
Když mladému navábovi ruply nervy v Kalkatě
Teprve třiadvacetiletý naváb Sirádž-ud-Daula se dostal na trůn a jako mladý, horkokrevný diktátor odmítal tolerovat, že mu v jeho vlastní zemi šéfuje cizí Londýn. Britové drze pašovali zboží, dál neplatili na daních ani korunu a v Kalkatě si bez povolení stavěli masivní vojenské pevnosti.
Když pak Angličané odmítli vládci vydat lidi, kteří z bengálské kasy ukradli balík peněz a utekli k nim pro azyl, diktátorovi došla trpělivost. Vytáhl s armádou na britskou pevnost Fort William v Kalkatě a srovnal ji se zemí.
Zajatce pak nechal zavřít do tak malé a rozžhavené cely, známé jako černá díra Kalkaty, že se tam většina z nich do rána udusila. Britská propaganda okamžitě spustila hysterické divadlo a Londýn požadoval pomstu.
Kurděje a žlutá zimnice jako britský uvítací koktejl
Jako jednatřicetiletý se podplukovník Robert Clive postavil do čela trestné výpravy. Tento bezcitný kariérista věděl, že cesta z Madrásu za pomstou od začátku připomínala spíš zájezd pro lidi se silným žaludkem.
Hned po vyplutí zasáhl britskou flotilu brutální tajfun, který zahnal dvě lodě zpátky a britský velitel tak hned na úvod přišel o osm set mužů.
Zbytek posádky pak monzuny unášely tak nešťastně, že se plavili dlouhých šest týdnů a většina chlapů chytila těžké kurděje. Aby toho nebylo málo, hned po vylodění na bengálském pobřeží dostali vojáci jako uvítací koktejl žlutou zimnici.
Když se tahle oslabená a prožloutlá parta doplazila ke Kalkatě, začali se ještě britský admirál Charles Watson a kapitán Eyre Coote hádat, že nebudou poslouchat svého nadřízeného.
Kalkatu sice dobyli zpět, ale Clive věděl, že v čestném poli proti diktátorově obří armádě má šanci asi jako Plzeň v Lize mistrů. Do hry navíc vstoupila Sedmiletá válka, takže nejdřív zlikvidoval nedalekou francouzskou pevnost a pak vsadil na čistou politickou špínu.
Jak vyšplouchat bankéře barevnou omalovánkou
Už jako šestašedesátiletý stál vrchní velitel armády Mír Džáfar na diktátorově dvoře, když v něm Clive našel zrádce. V praxi to byl tak neskutečný přeběhlík, že by vedle něj i čeští straničtí turisté vypadali jako věrní rytíři kulatého stolu. Celou tuto špínu domlouval nesmírně bohatý indický bankéř Amíčand. Tento chlapík na poslední chvíli vycítil peníze, začal Brity drsně vydírat a hrozil, že všechno diktátorovi práskne.
Bankéř požadoval za mlčení astronomické držhubné v hodnotě milionů liber a čtvrtinu státního pokladu. Clive ho ale přelstil stylem, ze kterého mrazí. Nechal vyrobit dvě úplně odlišné verze tajné dohody.
Podvržená smlouva na červeném papíře Amíčandovy šílené finanční požadavky obsahovala a britský velitel na ni dokonce drze zfalšoval podpis admirála Watsona.
Byla to dokonalá, zfalšovaná omalovánka pro jednoho chamtivého vyděrače. Ta skutečná a platná smlouva, sepsaná na bílém papíře, s ním naopak vůbec nepočítala. Když tento nešťastný bankéř po bitvě zjistil, jak s ním barva papíru vyšplouchla, psychicky se z toho regulérně složil a podle legend nadobro přišel o rozum.
Diktátorův cirkus na kolečkách a generálové z jídelního lístku
Když se pak obě strany potkaly v mangovém háji u vesnice Palásí, papírové předpoklady byly pro Brity čistá sebevražda. Tři tisíce mužů stálo proti monstrózní diktátorově armádě čítající padesát tisíc vojáků, patnácti tisícům jezdců a padesáti třem těžkým dělům. Mimochodem, to dělostřelectvo byl čistý bizár.
Ta děla byla tak gigantická, že je na bojiště musely tahat stovky bílých volů a speciálně vycvičení váleční sloni na masivních dřevěných plošinách.
Celé to vypadalo jako obří cirkus na kolečkách. Kromě zrádného Míra Džáfara, který nechal celých třicet pět tisíc vojáků jen tak nečinně čumět do krajiny, veleli na diktátorově straně ještě další generálové s jazykolamnými jmény jako Rai Durlabh nebo Jár Lutuf Chán.
Celá tahle sestava, která zní jako menu v lepší indické restauraci, ovládala téměř osmdesát procent armády, ale všichni se dohodli na pasivním odporu a rozkazy měli na háku.
Do boje pustili jen jednoho jediného věrného srdcaře, který se jmenoval Mír Madan Chán. Sám diktátor celou dobu seděl zalezlý hluboko v zázemí ve svém luxusním stanu a kontroloval situaci z bezpečí polštářů.
Filozofická debata nad promáčeným střelným prachem
A teď přijde absolutní finále, ta nejvíc groteskní vložka světových dějin. Kolem poledne se nad krajinou spustil brutální monzunový liják, který trval hodinu. Britští vojáci bleskově vytáhli nepromokavé plachty, tehdy známé jako tarpauliny, a schovali pod ně všechna svá děla i střelný prach, aby zůstaly v suchu. Bengálská generalita se ale zachovala jako parta naprostých diletantů na školním výletě. Nechali všechnu svoji munici i sudy venku na dešti, takže se jim střelný prach okamžitě proměnil v nepoužitelné mokré bláto.
Podle tehdejších záznamů si obránci totiž mysleli, že když prší jim, prší logicky i Angličanům a ze zbraní střílet nebude možné. Tohle hluboké filozofické zamyšlení se ukázalo jako fatální chyba. Věrný generál Mír Madan Chán si navíc naivně myslel, že monzun vyřadil z provozu i britský arsenál, protože podle sebe soudil tebe. Poslal tedy do útoku kavalérii, jenže to byl krutý omyl.
Britové zpod suchých plachet okamžitě vytáhli perfektně funkční děla a útočící jízdu rozsekali na cucky. Sám velitel byl hned v tomto úvodu rozmetán kartáčovou střelou, což s morálkou jeho mužů udělalo rychlý konec.
Když se to dozvěděl diktátor ve svém stanu, propadl absolutní hysterii, hodil svůj turban na zem a začal prosit zrádce Míra Džáfara o záchranu. Ten mu cynicky poradil ústup, načež panovník zbaběle prchnul z bojiště na válečném slonovi a v noci pak definitivně utekl z města na lodi.
Slunce, které díky suchému prachu nezapadá
Celá tato komedie trvala pouhých několik hodin. Ztráty na životech byly pro původního superoutsidera Clivea až směšné. Útočníci odepsali pouhých dvaadvacet mrtvých a padesát raněných, zatímco na straně obránců padlo kolem pěti set vojáků a několik nešťastných slonů. Následky pro světový dějepis ale byly gigantické.
Naivního diktátora za tři dny chytili a syn hlavního zrádce ho nechal bez milosti popravit. Novým panovníkem se stal kdo jiný než zrádný Mír Džáfar, výměnou za to, že bude Britům dělat poslušnou loutku.
Válečné reparace pokladnu totálně zruinovaly, Clive se stal jedním z nejbohatších lidí v Evropě a britská dominance jim v následujících dekádách umožnila sežrat celou Indii.
Postavili tím základy Britského impéria, nad kterým pak slunce nikdy nezapadalo po celých bezmála dvě stě let, až do roku 1947. Takže ano – největší říši světa odstartovalo to, že jedna strana dokázala udržet svůj střelný prach v suchu, zatímco ta druhá vsadila na totální diletantství, pár stovek zmatených volů a zbabělý útěk na lodi.
