Odbavíme nejdřív to včerejší nadělení. Před zápasem bylo v lotyšské Rize jasné jediné: Bereme tři body a jdeme na hotel za večeří a PlayStationem. Slovinci se nikdy ani nepřiblížili příležitosti Čechy porazit a nemohlo se to stát ani včera. Leda by se to stalo.
Je to nanejvýš trapné a pojďme si přiznat, že ty facky, kterými nás častuje od včerejška hanba, celkem známe. Je to tak.
V disciplíně „jak se nechat ztrapnit trpaslíkem“ jsme totiž světoví šampioni.
Italské procitnutí a Džegr v šoku
Ivan Hlinka na lavičce, duben 1994. V zápase s Norskem byli naši proti papírovému outsiderovi favoritem, kterému stačilo hrát tak, aby odpovídající náskok přišel klidně na půl plynu. Hlavně ať se nikdo nezraní s takovými motovidly.
Když jsme na začátku třetí třetiny prohrávali, byla to zajímavost. Když jsme ale prohrávali ještě tři minuty před koncem 1:2, bylo zaděláno na senzaci. Nakonec to byl po vybojované remíze 2:2 hlavně trapas, stejně jako v konečném účtování celý ten výlet. Z něj se vrátila „repre“ sedmá, což bude na více než dvacet let nejhorší umístění na MS.
Naši přemožitelé z Norska doma nakonec skončili předposlední před tragickou Velkou Británií, ale mohou dnes vyprávět v domově důchodců, že remizovali s Jágrem a Strakou ještě v časech, kdy bylo Norsko hokejově spíše rozvojovou zemí. Tak to bylo šokující.
Jenže to tím neskončilo. Jak český hokejový pamětník v případě Norů moc dobře ví.
1996: Zlatá jízda s norskou jizvou
Trenér Luděk Bukač skoro na den přesně před 30 lety dokráčel ve Vídni pro památné české zlato.
Rozjetý hokejový válec se lvíčkem na prsou si ale cestou neodpustil jednu nedůstojnou zastávku na hanbě v podobě kolapsu s tím posledním soupeřem, se kterým chtěli být naši pro legraci v nezvyklém déjà vu dva roky starého neštěstí: s Norskem.
Seveřané byli marní jako vždycky, ale trefit se dokázali dvakrát. A „prešovský beton“, kterým do posledních chvíle drželi vedení proti budoucím mistrům světa, byl z snad opravdu z Prešova.
Zachraňovali nás obránci Kadlec se Stavjaňou, druhý jmenovaný nakonec vystřelil remízu 2:2. Norská média tento dvoutrapas vytahovala ještě roky potom. Nechala toho na tiskovkách a v předzápasových rozhovorech, až když bylo vše přebito novým trapasem. Na který si stačilo počkat do roku 2010.
Německý horor o dvou fackách
Mannheim byl v roce 2010 kulisou absolutního extrému, na který se díky centrifuze, na niž ve skupině vzala reprezentace trenéra Vladimíra Růžičky české fanoušky, vzpomíná dodnes.
Češi si přijeli s Jardou Jágrem pro dva trapasy. Oba stály za to. Ten první hned v základní skupině, s kým jiným než s Norskem.
Nervozita, hromada bitek, Růžičkův řev v kabině po šílené druhé třetině, který vešel do legend jako ten, kdy kouč „trhal zeď“.
Rozklad na ledě proti soupeři, co tentokrát snad vyhrát neměl jak. A přesto vyhrál po nejhorším výkonu z dosavadních střetů. 3:2 pro Nory v zápase, který Češi prohráli evidentně proto, že polovina týmu byla duchem v Kozičce a ta druhá jí to více vyčítala než hrála. Fanoušci doma tehdy začali postovat videa, na nichž pálí dresy. Takhle rozeštvaný nároďák, co si nenahraje a nerozumí když s nikým jiným, tak s novináři, a jeho část asi i s trenérem, dlouho neviděli.
Následovala pak prohra i se Švýcarskem 2:3, taky hodně nečekaná a podivná, to už v osmifinálové skupině. Dvojitá facka měla nevšední pokračování, známé jako „zázrak z Mannheimu“, po kterém se Růžička, Jágr, Rolinek a spol. vraceli domů nikoli jako vyvrhelové, ale přes dva průšvihy jako mistři světa.
Ponížení v Rize nakonec
Kari Jalonen přivezl do Rigy před třemi lety kromě národního týmu i herní projev, který si říkal o neštěstí už v příletové hale. Koučův systém „beton a čekání na chybu“ se v bouřlivé atmosféře Rigy rozpadl jako domeček z karet zrovna v zápase s papírově o randál slabším domácím Lotyšskem.
To hnala narvaná hala vpřed proti Goliášovi, který s Lotyši nikdy neprohrál, což se ten večer stát nesmělo ani z legrace, protože šampionát se pro Čechy nevyvíjel dobře. Potřebovali přejet domácí za tři body, zavřít pusu jízlivým novinářům a nespokojeným kverulantům z řad fanoušků.
Nepotřebovali jen jedno. Ostudu. Zkolabovat, prohrát 3:4 v prodloužení, poslouchat lotyšskou hymnu a překvapivou ztrátou si vykoledovat čtvrtfinále s USA, se jak víme podařilo. Lotyše nakopla ta noc k neuvěřitelnému postupu do semifinále a dodnes nepřekonanému bronzu. Češi dostali od Amíků 3:0 a vraceli se kanály, zahanbeni nadvakrát. Osmé místo bylo nejhorším umístěním samostatné České republiky na mistrovství světa.
To bylo naposledy, co jsme si udělali ostudu v hokeji. Až do včerejška. No tak snad máme zase nadlouho vybráno.
Mimochodem, za týden hrajeme s Norskem.
