Martin Dzingel vyrostl v Horním Městě u Rýmařova. Otec Slezan, matka Němka z odsunem nedotčené rodiny, jejíž předkové přišli do Jeseníků ze Saska někdy na konci 16. století. Babička uměla česky jen pár slov a němčina byla řečí každodenního života.
Za komunismu to ale německou identitu nijak neulehčovalo. Dzingel nesměl jít na gymnázium. „Německá menšina neměla být vzdělaná," říká. Nastoupil na učiliště jako instalatér. Po roce 1989 si dodělal maturitu i dvě vysoké školy zaměřené na němčinu. Nyní nastupuje jako ředitel Gymnázia Thomase Manna v Praze.
Co Dzingela přivedlo k angažmá v česko-německých otázkách, byl prostý životní osud. Před dokončením první vysoké ho oslovil tehdejší prezident sdružení a zeptal se, zda by nechtěl být jednatelem. „Nejdřív mě poslali na velvyslanectví, tam mě prokádrovali," vzpomíná s úsměvem. Bylo to před 26 lety.
Sdružení německých spolků v České republice vzniklo po roce 1989 jako zastřešující organizace místní německé menšiny. Financování přichází z Německa, tedy konkrétně z tamního ministerstva vnitra, které podporuje německé menšiny v 26 zemích střední, východní Evropy a centrální Asie. Bez těchto prostředků by sdružení nemohlo platit zaměstnance. České dotace pokrývají jen projekty, nikoli provoz.
Právě tato závislost na zahraničním financování se nyní stává terčem politických útoků. Pokud by prošel zákon o zahraničních agentech, ocitlo by se sdružení na příslušném seznamu. Hollan, sám člen organizace, k tomu říká: „Jsem hrdý na to, že když jsem členem toho spolku, tak tím zahraničním agentem budu taky." Dzingel bere potenciální hrozbu střízlivě a sdružení o ní ví a uvažuje nad ní, ale zákon zatím nepovažuje za průchodný.
Politická hra s fiktivním nepřítelem?
Sudetoněmecký sjezd je dnes z většiny folklórní a kulturní událost. Čeští ministři na něj jezdí od dob Petra Nečase a hrozba prolomení Benešových dekretů neexistuje. Přesto se část sněmovny v čele s Tomiem Okamurou a Petrem Macinkou rozhodla kolem brněnského setkání rozdmýchat vlnu, která dle Dzingela nemá oporu v realitě.
Říká, že to zná z vlastní zkušenosti: Členové sdružení hlásí, že si z nich ve šluknovských hospodách dělají legraci: „Tak zase se chcete roztahovat?“ A to je teprve ten méně závažný projev. Závažnější je, když se ministr zahraničí České republiky de facto pokusí odradit bavorského premiéra od návštěvy. Dzingel vidí za tím vším jednoduché počítání hlasů. Politici podle něj pracují s imaginárním problémem, protože jim umožňuje stavět se do role národních obránců.
Za politickým divadlem leží i reálný problém. Pohraničí se z následků odsunu a komunismu plně nevzpamatovalo. Bruntálsko, Krnovsko, Karlovarsko, Ústecko jsou regiony, kde podle Hollana „kdo má nohy, ten se odstěhuje." Sjezd v Brně měl být příležitostí k prolomení ledů a posílení česko-německé spolupráce na infrastrukturní, kulturní i ekonomické úrovni.
Na jedné straně Bavorsko nebo Sasko, obří spolkové země s vlastními vládami, ministerstvy a jasným mandátem. Na druhé straně česká hranice, kde se při cestě z Aše do Liberce vystřídají tři různé kraje, každý s jiným hejtmanem a jinými prioritami. „To nejde fungovat na partnerské bázi,“ říká Hollan. Smysluplné přeshraniční partnerství podle něj předpokládá srovnatelně silné a stabilní subjekty na obou stranách. A české kraje tuto roli neplní.
Dzingel to zná z jiné strany téhož problému. Z Rady vlády pro národnostní menšiny ví, jak tvrdohlavé samosprávy dovedou být i vůči podnětům z Prahy, natož z Berlína nebo Mnichova. Řešení ale nevidí v rezignaci. Česko podle něj potřebuje přenést přeshraniční spolupráci na státní úroveň a nenechávat ji ležet na krajícxh, které na takový úkol ani strukturálně nestačí.
Celý rozhovor s Martinem Dzingelem si poslechněte v nejnovějším díle podcastu I want more! na Vlnách.
