Pod palbou takzvané „dupe“ kultury se momentálně neocitá jen impérium Tilbury, ale i giganti nejvyšší ligy jako Dior, Chanel či řada niche parfumérů. Debatu spustila sama zakladatelka značky.
„Když kupujete kopie, okrádáte sami sebe jako spotřebitele. Ty produkty zkrátka nefungují tak jako moje. Viděla jsem ty napodobeniny a ani zdaleka nedosahují stejných výsledků,“ prohlásila bez obalu Charlotte Tilbury před kamerami BBC a jízlivě dodala, že kdyby sama dokázala své produkty vyrábět za tak nízké ceny, ráda by to udělala.
Reakce publika na video, které na Instagramu bleskově nasbíralo přes dva miliony zhlédnutí, však zakladatelku slavné kosmetické dynastie rozhodně nešetřila.
Jeden ze sledujících suše poznamenal, co jiného měla asi tak říct o svých předražených produktech. Další komentující zašel ještě dál a vzkázal, že některé drogerkové klony jsou popravdě o dost lepší než věci, které značka Tilbury v posledních letech chrlí na trh.
Propast mezi školeným profesionálem, který vám na obličej nanese sporný Luminous Skin Filter od MCoBeauty, a běžným uživatelem nebo klidně beauty editorem je obrovská. Správné vrstvení a precizní zapracování do pleti vyžadují mistrovství, které většina z nás v koupelně prostě nepředvede. Právě proto si na svatby a narozeniny rezervujeme vizážisty.
U barevné kosmetiky je samozřejmě snazší najít levnější alternativy s podobným efektem, a s dnešními šílenými účty za bydlení nebudu nikoho soudit za to, jak utrácí své peníze. Pokud ale zákazník vyžaduje skutečnou technologickou inovaci, musí pochopit, jak vzniká.
Pokud profesionál použije levnou kopii, která okatě parazituje na ikonickém Hollywood Flawless Filter od Charlotte Tilbury, výsledek na kameře zachrání jeho řemeslo, nikoliv kvalita samotné tuby.
Pod virálním videem se k tomu skvěle vyjádřila uznávaná kosmetická vědkyně Mita Parikh, kterou sám na sítích dlouho odebírám. Podle ní neexistuje žádný stoprocentní duplikát, dokud chemicky nezkopírujete kompletní složení produktu.
Největší náklady kosmetických domů netvoří surové ingredience, ale roky výzkumu, vývoje, testování stability pigmentů a patentování obalů. Ty největší revoluce proto logicky vidíme nejprve u high-end značek jako Shiseido, NARS, Lancôme nebo Charlotte Tilbury a teprve s odstupem let tyto technologie pomalu probublávají dolů do levnějších produktů.
Tradiční drogerie pláče v koutě
Nejbizarnějším a nejsmutnějším faktem současného zeitgeistu je zjištění, že dravá vlna napodobenin nelikviduje samotné luxusní holdingy, nýbrž poctivý, tradiční mainstream. Stačí se podívat na Max Factor, Rimmel nebo L’Oréal Paris. Jsou to zatraceně dobré brandy, které momentálně nespravedlivě upadají do stínu parazitických kopií jen proto, že nové rychlokvašky vypadají na videu jako drahý originál.
Přitom reálné inovace jsou někde úplně jinde. Řasenku Maybelline New York Lash Sensational Sky High zkrátka nic nepřekoná, a pokud v regálu uvidíte konturku Rimmel Oh My Plump v odstínu Cafe Latte, měli byste si okamžitě udělat zásoby na rok dopředu.
Výjimku v tomto dravém byznysu tvoří americký gigant e.l.f., který sice svou kariéru odstartoval na produktech podezřele podobných značkám Benefit či Dior, ale postupem času si dokázal vybudovat vlastní, autonomní identitu.
Charlotte si ve finále může účtovat, kolik chce. Další kosmetická chemička, kterou sleduji na Instagramu, položila v diskuzi velmi trefnou otázku. Proč vlastně lidé očekávají, že Charlotte bude milá na značky, které vydělávají miliony na bezostyšném kopírování její práce?
Na svém instagramovém profilu se zamyslela, zda by každý z nás nebránil svůj byznys úplně stejným způsobem. Etická stránka „dupe“ kultury je totiž extrémně temná a sahá od potenciální krádeže duševního vlastnictví až po ekologické dopady. Nízká cena svádí spotřebitele k bezhlavému nakupování hromad věcí a rychlému vyhazování do koše, aniž by u toho cítili jakoukoli vinu.
Vůni na splátky nekoupíte
Jestliže u rtěnek nebo tvářenek dokáže šikovná ruka vizážisty rozdíly smazat, v nejvyšší lize parfumérského umění padá „dupe“ kultura na absolutní dno.
Pokusy napodobit kultovní niche vůně jako Baccarat Rouge 540 od Maison Francis Kurkdjian, Delina od Parfums de Marly nebo Santal 33 od značky Le Labo končí v laboratořích pravidelným fiaskem.
Kopie slavného Baccaratu na mé kůži po několika minutách fatálně degradují a voní jako spálený plast, napodobeniny Deliny jsou tak přeslazené, že vyvolávají okamžitý bolehlav, a levné verze santalového dřeva po pár hodinách nošení evokují zkyslé mléko. To vážně nechcete.
Parfém totiž na rozdíl od barevného pigmentu pracuje na hluboké, abstraktní a duchovní úrovni, kterou nelze jednoduše okopírovat na koleni. Chybí mu duše, chybí mu příběh sběru vzácných ingrediencí i autorský záměr elitních nosů.
Sledovat trendy a kupovat si levnou iluzi pocitu je sice fajn, ale dvacet let mé praxe v kosmetickém průmyslu mě naučilo jedno zásadní pravidlo. Honba za levným vzhledem vám nikdy nenahradí zážitek ze skutečného originálu, který si na nic nehraje a má svůj vlastní, nefalšovaný příběh.
