Pavel Bezděk na filmovém place ví přesně, kdy přijde výbuch a kolik času má na únik. Když na Ukrajině v létě 2024 vezl pasažéry dokumentárního štábu a v jeho telefonu najednou zapípala aplikace sledující raketové trajektorie, nevěděl nic z toho. Věděl jen, že má šlápnout na plyn.
„Začal houkat telefon Petra Pojmana, kriminologa, který mapuje válečné zločiny. Říká: ty vole, rakety ve vzduchu, šlápni. Jeli jsme 107, kličkovali jsme mezi auty k nejbližšímu krytu, vyskákali jsme ven a mazali jsme tam," vzpomíná Bezděk.
A pak přiznává s lehkým úsměvem, že trošku ho to bavilo. Ne ze zlomyslnosti, ale proto, že v té situaci najednou věděl přesně, co dělat. Kaskadérská praxe se ukázala být praktičtější, než čekal.
Do projektu Velkého vlasteneckého výletu – dokumentu, ve kterém režisér Robin Kvapil odvezl skupinu českých dezolátů na vlastní oči vidět Ukrajinu – se Bezděk přihlásil sám. Četl o chystaném projektu, zeptal se ženy, a ta mu sehnala kontakt na produkci. Produkční řidiči jet nechtěli, Bezděk přišel a podmínky přijal. „Byly za to i nějaké peníze, ale tak směšné, že by za to normálně nikdo nešel," vzpomíná.
Uvnitř dodávky seděli lidé, kteří nevěřili, že válka existuje, nebo si mysleli, že je to bezpečné. Bezděk s nimi neměl mluvit – režisér ho požádal, ať je nechá pro kameru „nedotčené“. Dodržoval to, dokud za raketového poplachu nezařval, ať je ticho. Zpětně se tomu směje. Tehdy ne.
„Na Ukrajině se dneska bojuje za Evropu, za nás, za všechny. Nemusí to znamenat, že by Rusové vjeli tanky do Prahy. Ale najde se u nás dost politiků, pro které by postavení privilegovaného otroka znamenalo kariérní postup.“
— Pavel Bezděk
Dokument ho zasáhl víc, než čekal. U masových hrobů na Donbase přišly dvě ženy a jedna říkala, že tam má syna, druhá manžela. „Mám oslzený krk i po dvou letech, když si na to vzpomenu. Strašně děkovaly, že vůbec točíme nějaký film," říká tiše.
Na otázku, kam by zařadil Velký vlastenecký výlet do svého filmového životopisu, odpovídá bez váhání. „Tato práce je vysoko, na čelném místě, protože to je práce, která má smysl. Spousta filmů je k nekoukání. Ale dokument – nikdy by mě nenapadlo, že budu dělat dokument a budu si ho takhle vážit," říká.
Konkrétní kluci, konkrétní jména
Po návratu se Bezděk nezastavil. Začal organizovat sbírky a jezdit s auty jako cílená pomoc konkrétní jednotce. Čtyřicátá brigáda námořní pěchoty operuje na člunech na Dněpru v Chersonské oblasti. Naposledy se mu podařilo vybrat na suchá potápěčská oblečení pro tuto brigádu. Teď potřebuje motory.
„Shánět budeme motory pro motorové čluny, které jsou hodně drahé, protože potřebují být výkonné, rychlé a spolehlivé. Musíme na to udělat další sbírku," vysvětluje.
Do Chersonské oblasti jel s vojáky z brigády osobně, i přes území pod dronovými sítěmi, kde se musí jet rychle. Jeden z vojáků měl detektor dronů, druhý rušičku. V jednu chvíli ukázal na stranu a řekl, že za dvanáct metrů jsou Rusové.
„Ti kluci jsou neuvěřitelní. Z nich se stali profivojáci dílem náhody, velitel byl před válkou svářeč. Jsou naprosto klidní, perfektně se kontrolují, ale to otevřené srdce vidíte na dlani, když za nimi přijedete," shrnuje Bezděk.
Proč Ukrajina bojuje za nás
Bezděk říká, že neví, jak válka skončí. Sleduje Otakara Foltýna, sleduje vývoj na frontě. A říká, že nálada na Ukrajině je dnes lepší než při jeho předchozích cestách. Vojáci zdraví česká auta, salutují, ptají se, kam jedete. Ale má i hlubší argument, proč tam jezdí.
„Na Ukrajině se dneska bojuje za Evropu, za nás, za všechny. Nemusí to znamenat, že by Rusové vjeli tanky do Prahy. Ale najde se u nás dost politiků, pro které by postavení privilegovaného otroka znamenalo kariérní postup," říká. Říká, že takoví lidé jsou v každé okupaci a každá okupace s nimi počítá.
„Když pomůžeme klukům na řece Dněpr, ať už motory nebo čímkoliv jiným, tak třeba nebudeme muset opevňovat naše přístavy na Vltavě," dodává Bezděk.
Zajímá vás, jak Pavel Bezděk popisuje natáčení s Ridleym Scottem, Michaelem Bayem či s dezolátskými pasažéry Velkého vlasteneckého výletu? Pusťte si celý díl podcastu I want more! na Vlnách.
